Jak spolu válčí šimpanzi? Klíčem je početní převaha

 Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

 V západní Ugandě unášejí šimpanzi děti a většinou to končí tragicky. Jen za první polovinu loňského roku odtud média hlásila čtyři mrtvé a dvanáct zraněných dětí, místní vesničané na oplátku zabili 15 šimpanzů. Proč tu lidoopi útočí na lidi? Kvůli tomu, že už nemají co jíst a kde žít, protože prales mimo chráněná území rychle bere zasvé? O tématu, kterému se budeme podrobněji věnovat v nejbližším vydání Respektu, jsme hovořili s Michalem Wilsonem z Minnesotské univerzity, jedním z největších světových expertů na chování šimpanzů. Ptali jsme se ho i na další projevy jejich agresivity.

Chování šimpanzů jste v Ugandě zkoumal už v 90. letech. Proč teď unášejí a často i zabíjejí děti?

Šimpanzi se živí hlavně zralým ovocem a listy, ale jedí i maso - loví malé a střední savce. A lidské děti svou velikostí bohužel spadají do jejich preferované kořisti. K podobným útokům dochází všude tam, kde žijí lidé a šimpanzi ve vzájemné blízkosti. Je ale dobré připomenout, že v mnoha oblastech naopak loví lidé šimpanze. Země východní Afriky jako Keňa, Uganda nebo Tanzanie nemají tradici pojídání šimpanzího masa, ale ve střední a západní Africe taková tradice existuje. Celkově bych řekl, že lidé snědí víc šimpanzího masa než naopak.

Ze zpráv v médiích se zdá, že útoků na lidi v poslední době přibývá.

Myslím, že pro takové tvrzení nemáme dost dat. Už když Jane Goodall začala začátkem 60. let studovat šimpanze v národním parku Gombe v Tanzanii, setkávala se s lidmi, kteří byli jako děti zraněni šimpanzi. Lidé žijí ve stejném pralese se šimpanzi už tisíce let a tyhle věci se děly vždy.

Krajina nicméně prochází proměnou. Mimo národní parky a chráněné oblasti nahrazuje původní prales mozaika farem a zemědělských pozemků. Vy jste v 90. letech jste studoval šimpanze v ugandském národním parku Kibale; jak se tam od té doby změnila situace?

Osídlení rychle houstne, to je pravda. Mimo park lidé pokračují v kácení lesů a pro šimpanze zbývá stále méně místa k životu. A změnilo se i něco dalšího: zprávy se dnes mnohem snáze šíří. Věci, které se staly v odlehlé vesnici v Ugandě v devadesátých letech, kdy ještě v podstatě neexistoval internet, se nemusely dostat ani do celostátních ugandských novin, natož aby se o nich dozvěděl celý svět. Ale přes veškerou pozornost médií jsou útoky šimpanzů na děti stále vzácné. Většina dětí v Africe neumírá z tak spektakulárních příčin. Umírají na malárii, tyfus a další nemoci, kterým se dá předcházet.

Šimpanzi se zabíjejí i navzájem. Skupiny samců občas vyrážejí do cizího teritoria a pátrají po osamělém samci z jiné skupiny. Pokud na něj narazí, zabijí ho. Podle jedné teorie je i tohle chování výsledkem tlaku civilizace. Vy jste je ve studii z roku 2014 zkoumal, zda je to pravda. Jak to tedy je?

Do jisté míry lze míru násilí vysvětlit počtem šimpanzů, kteří žijí na určité ploše. Tam, kde je hustota jejich populace velmi nízká, se šimpanzi příliš často vzájemně nepotkávají a nemají příležitost se zabíjet. Není to ale úplné vysvětlení, protože někdy k zabíjení dochází i při malé hustotě populace. Pro každý druh oběti přichází v úvahu jiná příčina. Jiná pro zabíjení mláďat samci, jiná pro zabíjení mláďat samicemi, dále zabíjení jiných samců (nebo i samic) samci v rámci skupiny, mimo skupinu…

Je tu nějaký společný jmenovatel?

Obecným vysvětlením může být, že jde o reprodukční strategii nejčastěji využívanou samci k tomu, aby eliminovali konkurenty v rozmnožování a šíření vlastních genů. Samci brání území skupiny, jež poskytuje potravu jim i jejich mláďatům. Území je důležité pro jejich reprodukční úspěch. A tak soupeří s jinými skupinami samců, kteří brání svá vlastní území. Konkurenční skupiny se snaží získat a ubránit tolik území, kolik mohou.

To ale dělají i jiné druhy primátů, aniž by se navzájem zabíjeli tolik jako šimpanzi...

Vysvětlení, které navrhli Richard Wrangham a Joseph Manson, spočívá v sociálním systému šimpanzů založeném na štěpení a slučování jejich tlup. Místo aby se toulali lesem v pevných skupinách, jako to dělá hodně druhů paviánů, cestují v menších tlupách proměnlivého složení (zvířata vytvářejí různé proměnlivé tlupy, angl. parties - nikoliv ovšem úplně libovolně, ale stále v rámci nadřazené širší skupiny – group; konkurují si tedy skupiny, nikoliv tlupy, pozn. red.). Občas se tak stává, že tlupa, která se skládá hlavně ze samců, narazí na osamělého cizince, který už patří do jiné skupiny. Když k tomu dojde, mohou cizího samce zabít velmi lacino, s malým rizikem vlastního zranění. V té studii z roku 2014 jsme zjistili, že útočníci měli oproti napadeným medinánovou převahu osm ku jedné – osm útočníků na jednu oběť z jiné skupiny. Zdá se, že právě možnost obrovské početní převahy je hnacím motorem zabíjení mezi skupinami.

Takže u šimpanzů nepozorujeme něco na způsob války, kdy by se jedna skupina naplno střetla s jinou a po boji zůstaly oběti?

K zabíjení opravdu dochází v situaci numerické převahy. Pokud se střetnou dvě skupiny, je to většinou jen překřikování a výhružky na značnou vzdálenost třeba jednoho či dvou kilometrů, kdy se zvířata navzájem ani nevidí. A pokud se k sobě dostanou, jsme svědky honiček a pronásledování, ale většinou se slabší strana stáhne, aniž dojde k fyzickému kontaktu. Pouze když se podaří nějakého jedince opravdu izolovat a získat značnou převahu, může nastat skutečný střet.

Šimpanz učenlivý je náš nejbližší příbuzný. Co nám tohle jeho chování prozrazuje o lidském sklonu vést války?

Je to důležitá otázka - a o odpověď se vedou spory. Jeden krajní názor říká, že kořeny válčení sahají až ke společnému předkovi člověka a šimpanze, který žil před sedmi až devíti miliony let. Tedy že se navzájem zabíjíme už sedm až devět milionů roků, že sklon válčit je prastará vlastnost. Na opačném pólu debaty je pak názor, že válčení naopak nemá nic společného s biologií, že jde o produkt kultury, který sahá možná k vynálezu zemědělství, ale ne před něj.

Co si myslíte vy?

Nepřikláním se ani k jednomu z těchto krajních názorů. Domnívám se, že válčení opravdu má biologický základ. Na druhou stranu o chování posledního společného předka člověka a šimpanze nevíme nic. Nemáme žádné fosilie - a i kdybychom je měli, nedokážeme pouze z nich rekonstruovat společenské chování. Je tu ale jedno důležité vodítko, znak, který sdílí šimpanz učenlivý a šimpanz bonobo, zatímco u žádného jiného druhu lidoopa ani u člověka jej nenajdeme: výrazný otok kolem konečníku a genitálií samic v období říje, který ukazuje, že samice je připravena k páření. Takový znak pozorujeme u druhů, které mají sociální systém založený na větším počtu samců a samic žijících pohromadě a pářících se navzájem (multi male/multi female society). U lidí k otokům nedochází.

Proč?

Někdy v 70. letech minulého století by antropologové řekli – zkrátka jsme o tento znak přišli, když se naše sexuální chování změnilo. Myslím ale, že pravděpodobnější vysvětlení je jiné: otok v době říje neměl ani poslední společný předek člověka a šimpanze. Tento znak se vyvinul v evoluční linii vedoucí k šimpanzům učenlivým a bonobům, když zformovali právě zmíněné skupiny s větším počtem samců a samic. Zdá se, že sociální systém posledního společného předka se více mohl podobat gorilám, kde je jen jeden samec a k páření má několik samic.

Co to prozrazuje o sklonu k válčení?

U takového předka by samci netvořili koalice a nedocházelo by k soupeření mezi samci uvnitř skupiny, protože na skupinu by připadal vždy jen jeden samec.

Tedy žádné společné výpravy samců do cizího teritoria, zabíjení cizinců a podobně. Odkud se pak ale podobnost mezi člověkem a šimpanzem v míře agresivity, ve sklonu válčit a zabíjet vlastně bere?

Může být výsledkem konvergentní evoluce, podobného vývoje ve dvou odlišných evolučních větvích. Sklon společně zabíjet samce z jiné skupiny se mohl v obou větvích vyvinout paralelně, nezávisle na sobě.

Co zažil Michael Wilson v 90. letech v Ugandě, kde zabíjel děti samec šimpanze jménem Saddám? Proč u španělských a portugalských břehů útočí kosatky na plachetnice a jachty? A jak se změnilo chování zvířat pod tlakem civilizace? To se dočtete v novém Respektu 27/2023, který bude na stáncích v pondělí 10. července (v digitální podobě bude k dispozici již o den dříve). Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naší předplatitelkou či předplatitelem - nyní navíc v akci Léto s Respektem.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter