Zrušit nebo nezrušit větný rozbor

V páteční Mladé frontě Dnes vyšel obsáhlý článek s titulkem Zrušme větný rozbor, žádají učitelé češtiny. Ač učitel nejsem, v krátké citaci tam tvrdím, že současná výuka založená na cpaní lingvistických struktur do nezralých dětských hlav přispívá ke zvyšujícímu se počtu pologramotných absolventů základních škol.

Nebyl jsem v tom sám, s různou mírou intenzity tam o smysluplnosti větných rozborů pochybovali i mnozí jiní a povolanější. Ještě ten den odpoledne mi přišel rozhořčený mail od pána z matfyzu podotýkající, že analýza je i u každého malého dítěte základem poznání v jakémkoli oboru. K tomu nějaká drobná urážka. Odepsal jsem, že pokud by pán stál o podrobnější vysvětlení, ať zavolá, ale protože předpokládám, že se ozve jen těžko a podobně rozhořčených bude víc, tak mu to vzkazuji touto cestou.

K čemu je detailní znalost větného rozboru dobrá? Umožňuje nám lépe se orientovat ve složitější interpunkci, buduje schopnost logicky uvažovat, můžeme ji využít při výuce cizích jazyků, když vysvětlujeme, v čem se liší třeba stavba anglické a české věty.  A obecně nám umožňuje hlouběji nahlédnout do struktury jazyka. Samé užitečné věci. Tak co tedy proti tomu mám?

Základka není malá univerzita

Především si myslím, že ignorujeme vývojovou psychologii. Když se podíváme na to, co se v češtině učí na základní a vysoké škole, s jistým překvapením zjistíme, že jde o stejné disciplíny – gramatika, morfologie, stylistika, syntax, teorie žánrů – jen na základce je učíme v jakési trpasličí, miniaturizované podobě.

Jenže když poprvé vytáhnete na devítileté děti s větným rozborem, zhruba od jedenácti zuří ono „vyučování pavouků“ naplno,  ještě nemají dostatečně vyvinutou schopnost uvažovat v abstraktních pojmech. Ta se rozvíjí později, zhruba okolo čtrnáctého patnáctého roku. Samozřejmě, pár dětí ze třídy to zvládne, dokonce je tyhle logické křížovky baví, většině to ale přijde úmorné, strašně složité a hlavně vůbec netuší, k čemu by jim to mohlo být dobré. Snad i skalní zastánce větného rozboru uzná, že abych správně oddělil vedlejší větu čárkou, nemusím nutně přesně rozlišovat větu příslovečnou či přípustkovou.

Právě proto, že je to pro většinu třídy nepochopitelné, tráví s větným rozborem učitelé spoustu času, který by se dal rozhodně lépe využít k tomu, aby děti lépe četly s porozuměním a uměly ústně i písemně vyjádřit, o čem přemýšlejí. Ony ale zatím bojují s přívlastkem neshodným a doplňkem. Následkem čehož opouštějí devítiletku ve společensky nebezpečném počtu žáci, kteří nejsou schopní napsat bez chyby ani tři jednoduché věty za sebou, neumí srozumitelně mluvit a  k tomu mají v hlavě dokonalý větně - rozborný zmatek a totální nechuť k Češtině jako předmětu.

Celý příspěvek Tomáše Feřteka si můžete přečíst na jeho blogu.