Nemoc šílených zpráv

„Šílený vrah knihovnice je zpátky v léčebně,“ napsala v pondělí MF Dnes. A není to jediná zpráva podobného druhu z poslední doby - o den dříve ve Zlíně muž trpící schizofrenií ubodal svou sestru. „V Česku opět vraždil schizofrenik,“ informovalo Radio Blaník a TV Barrandov svou reportáž o případu rovnou nazvala „Vraždilo šílenství“.

Slovník, který pro činy duševně nemocných lidí česká média volí, je občas trochu - šílený. Vražda v akutní fázi schizofrenie je bezpochyby děsivá a tragická událost, nicméně líčení pachatelů coby smyslu zbavených nestvůr posiluje jejich stigmatizaci a především přesvědčení, že by měli být zavřeni za mřížemi. Tenhle názor se v debatě vrací už od vraždy studenta ve Žďáru nad Sázavou. Je přitom nebezpečný nejen pro nemocné, ale i pro zdravou většinu: jestli totiž něco přispívá k riziku podobných tragédií, tak nikoli fakt, že systém české psychiatrie pacienty málo zavírá do léčeben, ale to, že jim nic jiného nenabízí.

Bez prevence

Většina schizofreniků (kromě nejtěžších případů), která užívá léky, nežije v permanentní přítomnosti bludů. Zvládá kontrolovat své chování a v rámci možností fungovat v běžném světě. Nemoc se vrací ve vlnách, při nichž se pacientova psychika rozpadá a člověk může nebezpečný sám sobě (častěji) nebo druhým (navzdory mediálnímu obrazu velmi zřídka).

Základní prevencí, která může ochránit nemocného a jeho okolí, je rozpoznat blížící se akutní fázi a odvrátit ji nebo zmírnit - změnou medikace, praktickou pomocí (někdy nemocný reaguje ne stresové situace v životě, s nimiž si neumí poradit), případně hospitalizací. Problém českého systému je v tom, že tuhle prevenci nezvládá. Pokud jsou pacienti doma, docházejí k ambulantnímu psychiatrovi, který na ně má čas v lepším případě jednou měsíčně na pár minut.

Když se jejich stav zhorší, skončí obvykle v psychiatrické nemocnici a po propuštění jsou se svou nemocí zase sami. V Česku sice působí několik sdružení, které duševně nemocným pomáhají, ale jsou to podfinancované nevládní organizace s omezenou kapacitou a jejich služby zdaleka nejsou dostupné na celém území.

Líná reforma

Česko má velmi zastaralý systém psychiatrické péče postavený dominantně na velkých léčebnách a s minimem komunitních služeb. Západní Evropa tenhle přístup opustila; podobně jako my o své pacienty dnes pečují země jako Rumunsko nebo Černá hora. O nutnosti reformy se u nás mluví od revoluce, až před dvěma lety se však zrodil návrh, který měl nejen jasnou vizi, ale také podporu ministerstva zdravotnictví.

Hlavní změnou by bylo zřízení sítě nízkoprahových Center duševního zdraví, která by rovnoměrně pokrývala celé české území a jejich lékaři, sestry a sociální pracovníci by pomáhali psychicky nemocným přímo v terénu – tedy blízko bydliště nebo i doma. Strategii reformy schválil tehdejší ministr Martin Holcát, podařilo se na ni získat téměř pět miliard z evropských fondů a vzápětí začaly přípravy.

Problém ovšem je, že dodnes se toho moc neudělalo a v posledním roce jako by reforma zcela usnula. Klíčoví úředníci na ministerstvu se vyměnili, frekvence přípravných schůzek se rozvolnila, komunikace ustala, řada odborníků dnes neví, co ministerstvo vlastně chystá. Minulý měsíc lidé z nevládních organizací sepsali nespokojený dopis, ve kterém vyjadřují obavy, že reforma půjde k ledu nebo vyčleněné peníze nakonec místo komunitních služeb skončí ve velkých léčebnách.

Jejich obava je možná zatím předčasná – ministerstvo se navenek tváří, že proces běží, a psychiatři, kteří se účastní jednání, říkají, že komunikace sice není ideální, ale reforma zatím není ztracená. Nicméně další vývoj se vyplatí ostražitě sledovat. Zpackaných transformací jsme v české polistopadové historii už pár zažili - a v sázce je tentokrát hodně. Pokud česká psychiatrie přijde o tuhle šanci, zůstane na dlouho zakonzervovaná v systému, který přináší zbytečné utrpení tisícům nemocných a jejich rodinám. A plodí další a další šílené zprávy.