Máloco v Česku vyvolává totik žluči a hádek, jako když se vytáhnou „národní zájmy“. Není divu, každý si totiž pod tím představuje něco jiného. Klasicky se to projevuje třeba na debatě o účasti českých vojáků v Afghánistánu – v Haló novinách se dočteme, že na „na válce nemáme žádný národní zájem“, občanští demokraté a nejen oni naopak účast Čechů pod Hindukúšem vidí jako výsostný národní zájem, protože tam bojujeme i za vlastní bezpečnost. A potíž je nakonec i se slovem národní – znamená to snad, že takový zájem se netýká třeba Vietnamců žijících v Česku?
Proto si zaslouží pochvalu výzkumníci z Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV), kteří se pokusili o ustavení pravidel, podle nichž bychom mohli rozlišovat, co skutečně národním zájmem je. Výsledky výzkumu jim vydaly na tři knihy, které včera představili na konferenci o české zahraniční politice v Černínském paláci. Záměrně je řeč o pokusu, protože sami analytici říkají, že svoje závěry nebudou tesat do kamene, ale nabízí je spíše jako výkop do debaty.
Z bádání vykrystalizovala tři kritéria, s pomocí nichž lze případné národní zájmy posuzovat: je to relevance, konsenzus a vnější přijatelnost. S prvním kritériem je nejmenší problém. Jde o to, aby to které téma bylo delší dobu přítomné v debatě a bylo všeobecně považováno za důležité. Když tedy někdo zítra vyhlásí, že českým národním zájmem je, aby stálo pivo korunu, půjde o pivařský sen, ale nikoliv o skutečný národní zájem.
Což nás vede k druhému kritériu - konsenzu, s nímž je naopak problém největší. Jde totiž o míru shody. Když zůstaneme u metafory s pivem - konsenzu v této otázce zcela jistě dosáhnou konzumenti piva, ale nebude už v zájmu producentů a výrobců piva, a do shody bychom například nemohli počítat ani lékaře či odborníky na závislosti. Absolutní shoda totiž není nikdy na ničem, a nebyla ani u zdánlivě jasných témat jako byl vstup do NATO či EU. Vždy se našly hlasy, byť v obou případech menšinové, které byly proti. Podle Petra Kratochvíla z ÚMV je právě proto nutné zacházet s touto charakteristikou volněji. „Máme na mysli alespoň základní konsenzus,“ říká Kratochvíl. V tomto směru tedy bylo jak přičlenění k Severoatlantické aliance, tak připojení k Unii, národním zájmem. Existovala totiž základní shoda jak mezi elitami, tak u veřejnosti.
A konečně třetím kritérium – vnější přijatelností -- experti říkají, že cíl, který je nepřijatelný pro mezinárodní partnery, nemůže být národním zájmem. Pivo za korunu v Česku by nikdy neprošlo u partnerů z Unie, protože by ohrožovalo jejich vlastní výrobce. Byť s tímto pravidlem je to rovněž komplikované, ani sami partneři se v řadě směrů neshodnou. „Nicméně malý středoevropský stát si nemůže dovolit definovat jako svůj národní zájem něco, co je v rozporu s okolním světem,“ vysvětluje ředitel ÚMV Petr Drulák.
Takže jako výkop do debaty – které téma splňuje tato tři kritéria?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
