Božská Sirael a co (ne)zavinila emancipace

Je to už vážně k neuvěření, ale česká debata o mužích a ženách je stále ještě těžce středověká.

Autorka sloupku měla zase jednou problém s hledáním brady, která jí zase jednou spadla pěkně hluboko. Tentokrát to bylo způsobeno rozhovorem, který vyšel v dubnovém čísle jinak skvělého měsíčníku Marianne s psychologem Jeronýmem Klimešem.

Je totiž plný větších či menších omylů, i tvrzení dosti šokujících. Hned zkraje se kupříkladu dovídáme, že „problém feministek je, že předpokládají, že obě pohlaví jsou stejná“.

Tak ještě jednou pro ty, kteří si při hodinách všeobecné vzdělanosti a základního přehledu zděšeně zacpávali uši či úplně chyběli – neexistuje jeden daný, do žuly tesaný feminismus. Naopak existuje celá řada nejrůznějších, vzájemně si odporujících feminismů, jednotlivých proudů, které přinášejí značně rozdílný pohled na svět a roli mužů a žen v něm. Tyto proudy se navíc v čase vyvíjejí a proměňují. Řada feministických proudů operuje právě s tím, co jim Jeroným Klimeš upírá – totiž, že muž a žena nejsou stejní, že jsou právě „od přírody“ velmi odlišní.

Fakt, že drtivá většina obyvatel této země to stále neví, o čem mluví, není problém feminismu/ů, ale jich samotných.

Na dalších místech si pak psycholog protiřečí – na jedné straně odmítá tezi, že „kluci jsou agresivní, protože jsou k tomu vychovávaní.“ „To je blbost,“ říká psycholog, jenže zároveň deset řádku později tvrdí, že „když chceme, aby byli muži ohleduplní, musíme je drilovat odmalička, nechat je nosit tašku i kytičku“. V překladu – když jsou muži vychováváni k ohleduplnosti, tak se pak taky chovají. Takže logicky za agresi může taky do velké míry výchova.

Do kategorie zcela nehorázných výroků pak patří věty o tom, co všechno si ženy vymohly a „zavinily“ emancipací. V minulosti měli podle Klimeše muži jako „patriarchální úkol chránit a ctít ženu“. „Teď vám muži skáčou po hlavě. Jste rovnoprávné, ne? Tak jste to chtěly! Tak co by se s vámi mazali,“ říká Klimeš. „V okamžiku, kdy se muž přestane dívat na ženu jako na sexuální nebo mateřský objekt, to je ta božská Sirael, tak nastupují ostré lokty. (…) Pokud muž ženu přesune do jiné kategorie, do kategorie sobě rovného, jak chtějí feministky, tak se muži zatvrdí a jsou tvrdí.“

Jinými slovy – podle Klimeše si ženy agresivní chování vůči sobě vlastně zavinily emancipací.

Autorka se přiznává, že ani neví, kde začít. Jednak – ona úcta k božské Sirael byla v minulosti těžce teoretická, v realitě bylo s ženami nakládáno jako s dobytkem. Jak to, že muži s údajně univerzálním úkolem „ctít a chránit“ v minulosti ženy znásilňovali, upalovali, zotročovali, upírali jim nejzákladnější práva? Pokud by byly ženy tak masivně ctěny a chráněny, jak to líčí Klimeš, žádné emancipační hnutí by ani nevzniklo.

A dál: agresivní chování (ono „skákání po hlavě“) vůči komukoliv nelze ve slušné a civilizované společnosti omluvit ničím.

Navíc Klimeš uráží i muže - degraduje je totiž na primitivy, kteří ohleduplnost a slušné chování k ženám „zapínají“ jen u „sexuálních či mateřských objektů“, jinak nastupují „ostré lokty“.