Zpožděný návrat ztraceného syna

Jsou výročí, která slaví všichni, a jsou výročí, která si připomínají jen ti, co se zajímají. U Andreje Tarkovského, zdá se, platí zejména to druhé. K výročí jeho nedožitých 80. narozenin se sice od minulého týdne v Moskvě koná řada akcí, ale u každé z nich chybí jaksi rozměr globálnosti, „celoplošnosti“.

Na koncert, který se konal vpředvečer Tarkovského narozenin (4.4.), dorazil i Nikita Michalkov, režisér a předseda Svazu filmových tvůrců. S půlhodinovým zpožděním a v kožené bundě. Na pódiu pronesl, že je rád, že tu všichni pospolu můžeme poslouchat hudbu, kterou měl Tarkovskij tak rád, a pak zavzpomínal, jak se jeho bratr Andrej Končalovskij zavíral s Andrejem Tarkovským v pokoji a něco si tam kutali a jemu nechtěli nic prozradit. Příběh jaksi bez pointy. Trapnost jeho výstupu podtrhávala ona blýskavá kožená bunda a nulové reakce publika na jeho rádoby vtipné historky. Michalkov vydržel mezi diváky dalších deset minut a pak opět zmizel.

Už se hraje, Nikita Michalkov nikde.

V televizi během týdne proběhlo několik filmů, vždy ale v pozdních nočních hodinách a dokument, který běžel „už“ v 23,00 hodin, vzpomínal hlavně na to, že mladý Tarkovskij se rád parádil, že stěží dokončil školu a místo, aby si hledal práci, držel se party "podivných chlápků“, s kterou se rád procházel po "Hollywoodu“, což byla tehdy přezdívka pro jeden z nejvýstavnějších bulvárů v Moskvě, ulici Gorkého, dnes Tverskaja.

Den po Tarkovského narozeninách v kině S. M. Ejzenštejna proběhla premiéra nezkrácené verze filmu Solaris. Lidé těsnící se na malých židličkách v sále dlouhém jako nudle byli nejspíš rádi, že na ně nějaká židlička zbyla, ale do jaké míry si mohli speciální projekci s velmi špatným zvukem, na malém plátně a v nedýchatelném sále užít, těžko posoudit. Ten večer také slavnostně představili dva Tarkovského filmy na DVD (Solaris a Utrpení Andreje Rubleva). Konečně to někoho napadlo, ale přesto se nabízela otázka - proč už nejsou všechny jeho filmy v digitalizované podobě? Ostatně Tarkovskij jich všehovšudy natočil jen sedm.

Napravit tyto podle mého ne úplně důstojné oslavy legendárního režiséra, na kterého navazuje řada současných filmových tvůrců nejen v Rusku, by mohla výstava Tarkovskij. Space, slavnostně otevřená tuto středu v galerii Na Soljance.

Autorka výstavy Jekatěrina Bočavarová se pokusila spojit osobní život Andreje Tarkovského, který se prolínal s jeho tvrobou tím, že vedle osobních předmětů typu dětská čepička, dopis rodičům a vybledlé fotografie rozesmátého otce se synkem na ramenou a zasněnou matkou v trávě vystavila scény z filmů, ručně kreslené samotným autorem, doplněné poznámkami. Vše ale jaksi bez popisků. Filmoví znalci a kritici, kteří se do Soljanky příští týden mají sjet a na téma Tarkovskij podebatovat, doufejme řádně zúročí jeho odkaz. Jenže, to opět přiláká lidi, jak se říká, od fochu. A je tu opět otázka - proč vůbec nemá výstava v moskevských ulicích reklamu, jako měl například loni v prosinci film o Vladimiru Vysockém?

Marina Tarkovskaja (vlevo) a autorka výstavy Jekatěrina Bočavarová

Vše osobní a vše bez popisků.

Když dělali nedávno v městečku Kostroma ležícím v kraji, kde se Tarkovskij narodil, průzkum veřejnosti, polovina respondentů netušila, kdo Tarkovskij byl. Proč tedy není výstava putovní a nezavítá i do míst, odkud si lidé nemohou zajet do Moskvy na prodlouženou verzi Solarisu? A k tomu třeba s turném po světě, jak teď bývá k vidění? Putující výstavy se mohou stát pro danou zemi vděčným píár. A o Tarkovského je na Západě stále velký zájem. Itálie, kam v roce 1982 emigroval, jeho osobní věci prohlásila za součást italského kulturního dědictví a ve Švédsku minulý týden vyšla plná verze jeho deníků. Jenže k tomu je potřeba pořádná investice a také zájem úřadů.

A ten nejspíše chybí i u projektu zvaného Kulturní dům a centrum Andreje a Arsenije Tarkovských. O otevření muzea se údajně mluví už od roku 1988. To ještě dům, ve kterém Tarkovskij prožil podstatnou část svého života (1934 - 1962) a který se v jistých obměnách vyskytuje v jeho filmech i vzpomínkách, stál. Počátkem 90. let dům převzal kinofond, v roce 1995 Státní centrální filmový archív a dlouhá léta ho nechal být bez povšimnutí, až v roce 2004 se kvůli dezolátnímu stavu dům musel zbourat.

Místo muzea zatím jen staveniště. Ale prý čerstvě uklizené!

Mezitím někdo přišel s tím, že by bylo praktické lokalitu využít ke komerčním účelům. To naštěstí padlo a vymyslel se plán, že se muzeum s bytem, kinosálem a kulturním střediskem postaví do roku 2011. Pak se to posunulo na letošek k výročí 80. narozenin. Jenže na místě je stále jen staveniště. Termín se nyní opět posunul, tentokrát na přespříští rok. Sestra Tarkovského, Marina, mi na vernisáži naznačila, že po odchodu Jurije Lužkova z postu moskevského starosty, který proslul tím, že rád boural staré a nesmyslně stavěl nové, by se věci mohly dát do pohybu.

Na tomto místě stál dům, ve kterém žil velký ruský režisér. A už nestojí, chce se dodat.

Otazníky kolem uctění památky a odkazu Tarkovského nám možná ze všeho nejvíc může osvětlit úvodní slovo na panelu výstavy Tarkovskij. Space. Autoři sami přiznávají, že Rusové vždycky rádi zpochybňovali názory přicházející ze Západu a na Západě je Tarkovskij „absolutní  ikonou“. Dál se na panelu píše, že Rusové si Tarkovského váží, ale vždycky měli komplikovaný vztah k lidem, kteří z jejich země odešli. To je nebývale otevřené tvrzení. Třeba se s tímto „doznáním“ opravdu něco změnilo a věci se skutečně daly do pohybu a za dva roky se dočkáme důstojného muzea věnovaného životu a tvorbě Andreje Tarkovského.

Výstava v Galerii Na Soljance potrvá do 20. května. V květnu pak v městečku Ivanovo proběhne Mezinárodní filmový festival Andreje Tarkovského Zerkalo.