Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zahraničí

Nová metropole Barmy - bizár nad bizár

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

„Tady né, sem cizinci nesmí!“ křičí na nás už z dálky hotelový portýr a při tom vehementně gestikuluje rukama.. „Toto je hotel jen pro Barmánce, ne pro vás,“ vysvětluje poté, co obtěžkaní batožinou a vyčerpaní z osmihodinové jízdy autobusem po velmi krkolomné cestě dojdeme až k němu.

Z autobusu, který nás zde vysadil, vidíme už jen zadní světla. Rozhlížíme se kolem a přemýšlíme co dál. Mezitím se k nám seběhnou kolempostávající postavy a koukají na nás s údivem, jako bychom spadli z nebe. Trochu si tak i připadáme. Jeden z hotelových řidičů nabízí, že zkusí zavolat do hotelové zóny pro cizince a že nás tam klidně pak odveze. To ještě netušíme, že si řekne o trojnásobek běžné ceny za taxíka a hotel bude stát šestinásobek. Vítejte v novém barmském hlavním městě Naypyidaw!

Přesně pět let staré město je asi nejmladším hlavním městem na světě. A také nejmladším královským městem na světě. Přesto jeho kraťoučká historie není nezajímavá. Proč se generálové rozhodli přesídlit z pětimilionového Rangúnu o 300 kilometrů dál do vnitrozemí, do polí, kde nic než pár farmářů a hejna komárů není? Dodnes se k tomu oficiálně nevyjádřili.

Běžně se uvádí zhruba pět neoficiálních důvodů: centrální poloha umožňuje armádě strategicky kontrolovat pohraniční území země, které jsou často místem etnických konfliktů. Dále obava před invazí USA. Také prý královské ambice generála Than Šweie, kterému údajně vědmy sdělily, že v minulém životě byl králem. (Naypyidaw v barmštině znamená sídlo králů). Rovněž víra v astrologii Than Šweie prý hrála roli. (V tom není ovšem sám, většina barmských vládců ve svých službách zaměstnávala vlastní astrology.) A posledním důvodem má být strach z lidového povstání typu studentského hnutí v roce 1988 nebo Šafránové revoluce z roku 2007.

Na všech bude něco pravdivého, ale při osobní návštěvě města poslední důvod nade všemi převažuje. Několikaproudé silnice (u jedné jsem napočítala až deset pruhů), po kterých přejede pár motorek za hodinu, a velké vzdálenosti mezi jednotlivými místy svědčí o jednom: toto město je produkt značně paranoidní, fanatické mysli. Proč by ho jinak projektovali tak, aby se v něm nedalo pohybovat pěšky?

Z hotelu do jediného supermarketu, plného čínského zboží to na motorce trvá 15 minut. Na autobusové nádraží a tržiště půl hodiny. K ministerstvům a úřadům 45 minut. K pagodě, imitaci světoznámého rangúnského Šweidagonu, hodinu. Mezi těmito místy zejí holé pláně, nebo políčka, na kterých semtam tvrdě pracují drobní zemědělci. Ty lze občas spatřit na prašné cestě podél prázdné dálnice.

Nebe a dudy

Větší kontrast s Rangúnem si opravdu nelze představit. Rangúnské ulice jsou plné malých obchůdků, stánků a drobných prodejců. Lidé posedávají na malých stoličkách v čajovnách a pouličních jídelnách, kterých je v celém městě jako hub po dešti. Lidský mumraj Rangúnu ostře kontrastuje s mrtvolnou atmosférou Naypyidaw. A tak to generálové asi chtěli. Jen žádné srocování lidí, žádné podhoubí revolty.

U snídaně v hotelu, za kouřovým sklem, za kterým motorky vozí stavební dělníky do práce, mne napadá další důvod - zde si generálové mohou nerušeně žít v přepychu a nemusí čelit na každém rangúnském rohu všudypřítomné chudobě.

Po snídani nás odchytává hotelová manažerka, která nás večer přijímala. Ptá se nás, jak jsme se vyspali a zda nám chutnala snídaně a že až příště přijedeme, bude nám moci nabídnout lepší pokoj. Usmíváme se a pokyvujeme hlavami. Do toho města se už asi těžko sami dobrovolně vydáme. Hotel je jeden z nejmenších v okolí – má prý jen 40 hektarů a vlastní jej barmský podnikatel, který pod stejným jménem (Amara) vede ještě banku a stavební podnik. Usmíváme se a pokyvujeme hlavami a o místním podnikateli si myslíme své. Hrajeme hru, jako ostatně všichni ostatní v tomto městě. Přesně jak to má Czeslaw Milozs v jedné své eseji, ve které autoritářské režimy shakespearovsky přirovnává k pódiu. Všichni hrajeme jen nějakou hru. I manažerka s námi hraje hru. Je chytrá, mluví plynně anglicky, absurdita tohoto místa ji přeci musí být nade vše jasná.

V době počáteční výstavby neměl do města nikdo „nepovolaný“ přístup. Dva místní novináři, kteří tajně pořídili fotografie ze staveniště, byli v březnu roku 2006 za svou „nelegální činnost“ odsouzeni. Ta doba je pryč a cizinci i novináři jsou ve městě vítáni. Generálové totiž potřebují jejich dolary. V luxusních hotelech, které pro ně připravili, nelze platit v místní měně. Obrovské komplexy s bazény, jezírky a kýčovitými vánočními lampičkami, které jásavě svítí celou noc. To kdyby viděl zbytek země, kterému několikrát denně vypadává proud, pomýšlím si, když večer projíždíme kolem.

S Čínou na věčné časy

Na druhé straně silnice se staví další hotely. Ještě větší komplexy než ty už postavené. Ty prý vlastní Číňané, prozrazuje mi náš motorkář. Bez Číny by tahle země neměla vůbec nic. Čína sem dováží skoro všechno - od sušenek, oblečení, nádobí, elektroniky, až po konvičku na mléko v hotelu, ze které zapomněli sundat výrobní nálepku.

Nejčastějšími turisty v Naypyidaw jsou právě Číňané. Ne že bychom nějaké potkali, ale soudím tak podle autobusů s čínskou poznávací značkou, které v hojném počtu stojí před jediným muzeem ve městě – Muzeem drahokamů. Drahé kameny raději přenecháme čínským výletníkům a jedeme se projít do nedalekého parku. Je neděle a člověk by čekal, že čistočistý, upravený park s fontánou, lavičkami a kavárnou zaplní rodiny s dětmi a milenecké páry. Potkáváme všehovšudy jen jeden. Mrtvo jako na Měsíci.

To samé platí i o zdejší pagodě, oné kopii Šweidagonu. Uvnitř pagody se potuluje pár turistů z Rangúnu a v přilehlém  klášteře není ani noha. Jinde v zemi jsou tato posvátná místa plná modlících se věřících a posedávajících mnichů a mníšků, jsou slyšet gongy a mantry. Mám trochu škodolibou radost, že se sem mnichové neženou a nechtějí zkorumpovaným, zlomyslným, mocichtivým generálům sloužit.

Kousek od tržiště, které funguje jen přes den, si dáváme oběd. Číšníci tradičně stojí u našeho stolu a pozorně sledují, jak jíme. Připomínají mi postavy sluhů z knihy Barmské dny od George Orwella, který v Barmě několik let sloužil v policejních službách ve dvacátých letech minulého století, tedy v době, kdy země byla součástí britské kolonie. Z dálky k nám doléhá barmská verze písničky Tide is High od Blondie. Pobaveně s barmskou zpěvačkou zpíváme v angličtině:

Tide is high but I am holding on
I am gonna be your number one
I'm not that kind of girl who gives up just like that…

Vtipkujeme, že text písně se hodí na Aun Schan Su Ťij. Pro Barmánce je „ženou“ číslo jedna a také se jen tak nevzdá. (To ještě netušíme, že o pár hodin později budeme mít šanci se s ní setkat osobně.)

Do odjezdu autobusu nám zbývají dvě hodiny. Na tržišti u jednoho stánku s učebnicemi beru jednu do ruky. Jmenuje se Jak psát eseje v anglickém jazyce. Esej č. 48: Disciplína je nejdůležitější věc. Esej č. 49: Disciplína je nejdůležitější věc v našem životě. Hledám mezi nimi rozdíly, ale žádné nenacházím. Bez disciplíny nemůže nastat pokrok a bez disciplíny se nemůžeme sami rozvíjet. Heslo, které je k vidění i na transparentech ve městech po celé zemi.

Zbytek času trávíme na autobusové zastávce. Není totiž kam jít. Není si co prohlížet. Dokážu si představit, že se tu zdejší obyvatelé, převážně zaměstnanci státních úřadů po večerech musí nudit. Nejsou tu žádné restaurace, podniky a hlavně tu nejsou všemi Barmánci oblíbené čajovny.

Píšu si do bločku nějaké poznámky. Zvednu hlavu a proti mně kráčí policista s chraptící vysílačkou. Periferně vidím, že mi kouká do bločku. Asi provádím podivnou, ne-li rovnou nezákonnou činnost. K tomu jsem cizinka, už to je podezřelé. Vchází do stánku prodejce, který nám prodal lístky, a něco hlásí do vysílačky. Prodejce sedí rovně jako přímka, ani se nehne a jen těká očima. Strážce pořádku konečně odchází pryč. Povzbudivě se na prodejce usměju. Jen mu lehce cuknou koutky a raději se věnuje své účetní knize. Za chvíli přistaví autobus a my konečně nastupujeme a odjíždíme z tohoto bizarního místa pryč. Zpět do Rangúnu, do toho hemžení, kde je život a kde se s námi občas dá někdo i do řeči.

(Rozhovor s barmskou disidentkou Aun Schan Su Ťij si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 6. 12. 2010.)

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková


Jedna z mnoha nevyužívaných několikaproudých silnic v Naypyidaw.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Úřad vlády, ke kterému nemá běžný smrtelník přístup.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Křižovatka bez provozu.

V dálce bloky domů pro státní zaměstnance.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Modrá barva domů značí, že jsou určené pro pracovníky Ministerstva zdravotnictví. Zatím v nich ale zjevně nikdo nebydlí.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Luxusní kruhový objezd

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Silnice s deseti pruhy - na ní povoz farmáře, v dálce kopie rangúnské pagody Šweidagon.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Pagoda zblízka - na piedestalu se píše, že se nacházíte v královském městě, starém pět let.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Několik turistů z Rangúnu, kteří si s námi chtěli procvičit angličtinu.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

V přilehlém klášteře ani noha jediného mnicha.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Neobydlený klášter zblízka.

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

…a stejně liduprázdný nedělní park. V dálce radnice.

A NYNÍ PÁR SNÍMKŮ Z RANGÚNU PRO SROVNÁNÍ:

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Rozpadající se centrum Rangúnu

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Typický rangúnský chodník. Jako by právě skončila válka..

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková
  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

Pouliční bar s ovocnými koktejly

  • Autor: Naďa Straková
• Autor: Naďa Straková

V Rangúnu se většina věcí odehrává na ulici, včetně oběda…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].