Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Žádný luňák, ale Harapes!

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Takže máme před sebou poslední víkend, než se celá kultura zavře. Část z ní (snad) jen na dva týdny, část ovšem až do příštího roku. Třeba Národní památkový ústav už oznámil, že sezonu ve svých objektech předčasně ukončuje a těší se „na viděnou v roce 2021“. Zvát v takové situaci na výstavy je sice poněkud podivné, nicméně jestli se dnes člověk může někde cítit opravdu bezpečně, je to právě v galeriích, kam se davy nehrnou ani za normálních časů, natož dnes.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

O festivalu 4+4 dny v pohybu jsem napsal velký text do příštího Respektu, abych ho nakonec musel celý přepsat, protože většina z programu se po čtvrtečním prohlášení Romana Prymuly musela zrušit. Akce ale běží - ve zchátralé Nové strašnické škole alespoň do neděle a já se na ni velmi těším. Už kvůli tomu, že zde vystavuje po dlouhé době tajná organizace B.K.S. čili Bude konec světa. Trojici nestárnoucích, neboť navždy nemrtvých aktérů jsem přistihl minulý týden při přípravách expozice, na které budou vůbec poprvé k vidění kořeny mýty opředeného spolku. Netušil jsem, že hned dva její členové - Škába „Fedy“ Sklabinský a Pablo „Chris“ Augeblau - ve strašnické škole na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studovali, do devítky chodili dokonce do stejné třídy, ve které nyní vystavují právě památky na své rané pokusy s uměleckou činností. Fotografie zachycuje tuto dvojici při upevňování jejich společného dokumentárního snímku z roku 1971 na zeď a při přidělávání „trenažéru otočky při úprku do školní jídelny“ k zemi. Aktuální program festivalu raději sledujte zde - může se pochopitelně průběžně měnit.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

A nyní k akcím, které už nějaký čas běží. V holešovické Polansky Gallery vystavuje Vladimír Houdek. Poslední malíř, který vyhrál Cenu Jindřicha Chalupeckého (2012) a autor narozený v orwellovském roce 1984. Rok před jeho narozením vyšel ve Svobodě překlad Dokonalé prázdnoty Stanislawa Lema, ve které se píše: „Literatura nám doposud vyprávěla o fiktivních postavách. My půjdeme dál: budeme popisovat fiktivní knihy.“ Houdek se Lemovým souborem recenzí na nikdy nevydané publikace inspiroval a vytvořil soubor obrazů, které by mohly být knižními obálkami – kdyby ovšem takové knihy existovaly. Výstava se jmenuje Atilis Press podle fiktivního nakladatelství, které si Houdek vymyslel. Tituly na „obálkách“ jsou záměrně mnohoobsažné, aby si za nimi každý mohl představovat vlastní knihu. A ze stejného důvodu na nich není uvedený autor, aby to nesvazovalo návštěvníkovu imaginaci. Jak už to u Houdka bývá, geometrické kompozice ovlivněné pop-artem jsou precizně provedené a svádějí zrak k hlubšímu ponoru do obrazů. Což je na nové výstavě umocněno tím, že tyhle „obálky“ jsou víc než pět centimetrů tlusté - čili ze zdí trčí do prostoru a lákají k ještě většímu vizuálnímu osahávání.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

O velké výstavě Jiřího Petrboka (1962) ve Veletržním paláci NGP jsem psal v Respektu skoro přesně před dvěma lety. Teď se prezentuje v neméně prestižním prostoru, v Galerii Václava Špály na Národní třídě. Výstava se jmenuje Život hrdiny a já díky ní zjistil, že je Jiří důsledný vegetarián. Jak je ale na jeho nových plátnech vidět, i zelenina může cenit zuby. „Sobecky ničíme planetu. Ke zvířatům se chováme často nemilosrdně. Jediný způsob, jak být dnes morální, je nebýt poslušný.(…) Začínám se cítit zranitelný a bezradný. Začínám se bát…,“ píše malíř v úvodním slovu k výstavě, na které prezentuje oběti našeho systému. Zavražděný pórek, zajíce dusícího se mrkví či výmluvnou kompozici, jejíž reprodukce otevírá toto vydání Pražské kavárny. Přiznávám, že čím déle práci Jiřího Petrboka sleduju, tím snadnější cestu si k ní nacházím a tím víc mě baví si ji pro sebe interpretovat. Byť v jeho případě souhlasím s dalším autorovým tvrzením, že „vysvětlovat obrazy mi připadá čím dál zbytečnější“. Opravdu je lepší si tyto komplikované kompozice třídit ve vlastní hlavě, než je zkoušet číst pro jiné. Každopádně doporučuju si pro Špálovku vyhradit víc času, symboly se totiž na obrazech začnou rozkrývat až při delším sledování, přičemž o náhodné objevy dalších a dalších vrstev zachycených příběhů tu není nouze. A nevynechte ani podzemí síně, kde je na videu zachycená bizarní scéna, během které se autor pokoušel stáhnout nalezeného mrtvého zajíce při světle slabé čelovky. Na tuhle výstavu máte čas skutečně jen do neděle, pak předčasně skončí.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar
Minimálně až do začátku listopadu bude trvat výstava Olgy Karlíkové (1923–2004) v Museu Kampa s názvem Naslouchání. Brzy se o ní rozepíšu šířeji, protože to je nádherná sonda mimo jiné do jejích pokusů se zachycováním zpěvu a letu ptáků – a skvěle instalovaná architektem Zbyňkem Baladránem. Už teď se ale musím svěřit s čerstvým zážitkem. Výstavou mě provedla jedna z kurátorek Terezie Zemánková a prozradila mi historku o jednom z obrazů, který vytáhla na světlo z autorčiny dosud nezpracované pozůstalosti. Vzhledem k tomu, že bylo na zadní straně dotyčného plátna uvedené luňák, na popisku na výstavě jej pojmenovala právě podle dravce z čeledi jestřábovitých. Jenže když přišel na zářijovou vernisáž soused a kamarád Olgy Karlíkové Vlastimil Harapes, vyvedl Zemánkovou z omylu. Harapes totiž v sedmdesátých letech (kdy Karlíková mimochodem statečně podepsala Chartu 77) účinkoval v Národním divadle v Čajkovského „baletní pohádce na špičkách“ Šípková Růženka. A to v roli Modrého ptáka jak je vidět zde - který je opravdu velmi podobný výjevu zachyceném na obraze. Čili žádný luňák, ale Harapes! Tímto významným konstatováním se rozloučíme, užijte si kulturu, dokud to jde, a buďte na sebe opatrní.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].