Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

You don´t have a son, Macbeth. Not even a daughter. Zero

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Když už nám skončilo postní období, dejme si protentokrát půst od galerií a podívejme se jinam. Velikonoce ostatně zapalováním svatého velikonočního ohně naznačily, že velké věci se dějí právě o Velkých nocích a nejen těch s velkým V.

Jedna z nich proběhla ještě před Bílou sobotou. To když v Rudolfinu své nástroje znovu rozeznělo sdružení Collegium 1704, u příležitosti ukončení letošní koncertní sezony výjimečně vedené dánským dirigentem Larsem Ulrikem Mortensenem. Na programu byly Janovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, které zkomponoval roku 1724 coby čerstvý kantor u sv. Tomáše v Lipsku pro velkopáteční bohoslužbu. Znalci pochopitelně zavětří: během půstu se v té době většinou hudba v kostelích neprovozovala, aby se tak zdůraznila vážnost vzpomínaných událostí. Čili bylo hned při premiéře postaráno o to, aby se z Janových pašijí stala senzace. A tou jsou dodnes. Už proto, že jsou na rozdíl od neméně populárních Matoušových pašijí dochované v úplnosti. Mně z toho hudebního zážitku v Rudolfinu zase místy příjemně běhal mráz po zádech.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Což mi připomíná čerstvou debatu o roli žen během velikonočních svátků. Do přínosné genderové diskuse tedy přispívám sdělením, že ve více než dvouhodinovém Bachově kusu, který převypráví do detailu celý příběh Kristovy smrti a následného zmrtvýchvstání, se vyskytuje pouze jedna ženská postava. Jmenuje se Služebná a patří jí part, který raději publikujeme v úplnosti: „Bist du nicht dieses Menschen Jünger einer?“ Ano, v celých pašijích je ženám přisouzeno pouze se zeptat, zda Petr taky není jedním z Ježíšových učedníků. Petr to jako správný chlap pochopitelně zapře a ženské členky sboru Collegia 1704 tak mohou dál zpívat pouze pohlavně nespecifikované postavy, říkejme jim třeba andělé - k nimž ostatně nemá hlas takové sopranistky Sophie Junker zas tak daleko.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Daleko větší šanci dostat se na představení Divadla Na zábradlí mají dnes diváci, neboť soubor našel kvůli rekonstrukci titěrné domovské scény dočasný azyl v mnohem větším Divadle Komedie. V něm aktuálně proběhla premiéra Shakespearova Macbetha, respektive hry Davida Jařaba Macbeth – Too Much Blood, která je Shakespearem pouze inspirovaná. Jařab měl totiž geniální nápad: temnou tragédii chtěl přizpůsobit současnému publiku, čili ji celou přepsal do základní angličtiny, již slyšíme všude kolem sebe. Takže při premiéře vůbec nevadilo, že chvíli vynechávalo titulkové zařízení. Takhle například probíhá klíčový dialog Macbetha (Miloslav König) s dvěma magickými bytostmi (Petr Čtvrtníček, Petr Jeništa): „And my son?“ - „You don´t have a son. No son. Macbeth… no son.“ „No big son.“ „No small son.“ „Nothing. Nothing. Not even a daughter.“ „Zero.“

Jestli je Jařab v našem prostoru v něčem opravdu nenahraditelný, tak schopností skloubit čistou tragédii s čistou groteskou. A to se mu v novince daří nádherně. Navíc se jeden z posledních českých surrealistů znovu projevuje jako výborný scénograf, když představení pojal jako sled pomalých barevných obrazů, kde se postavy jen líně přeskupují, míchají - a stejně letargicky vraždí. Nechci být škarohlíd, ale osekat Macbetha víc než na takovou dřeň příběhu už po Jařabovi někdo těžko může dokázat. A taky mě asi nikdo nedokáže přesvědčit, abych se po zhlédnutí představení přestal bát břitvy. Ale jak říká Anežka Kubátová coby Lady Macbeth: „Fuck me or kill him.“

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Na dřeň jde taky Farma v jeskyni spolupracující nyní s holešovickým centrem DOX. V jeho atriu připravila premiéru inscenace Navždy spolu! - která je pozoruhodná tím, že v ní účinkují seniorští naturšcici. Ti na scéně imitující výtah sekundují profesionálním performerkám Haně Varadzinové a Elišce Vavříkové a dělají to jako o život, protože právě o něj ve hře jde. Osobně sice zastávám stanovisko, že i sebelepší fyzické divadlo limituje fakt, že jde právě o fyzické divadlo. Nicméně tentokrát musím říci, že mi to pobíhání s igelitkami navlečenými na hlavu, bušení se do prsou, svíjení se na podlaze a všechny další tradiční postupy tohoto způsobu divadelního vyjadřování zatlačily až do divácké situace, kdy nepřemýšlíte o odchodu ze sálu, ale právě o odchodu z tohoto světa. Je to opravdu nebývale silné představení pro silnější nátury a usínat se vám po něm nebude lehce; nejspíš i ze strachu, abyste tak jako hlavní postavy neusnuli navždy.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Spát spokojeně jako dudci museli naopak návštěvníci výročního koncertu k dvaceti letům existence kapely The Tchendos v Lucerna Music Baru. Když tedy ten koncert nad ránem skončil. A nejspíš i srazili paty jako vrabčáci, koukali, jako když nadloube volovi, funěli, jak když jde prase z bukvic, nesli se jak páv, dupali jak slon, motali se jak puma po obrně a hlavně jim hučelo v hlavě jak ve včelím úlu. Legendy pražské raveové scény totiž publiku důrazně připomněly, že devadesátky nekončí ani v roce 2017. Je fakt, že za mé nadšení mohlo i egoistické vědomí: je příjemné se zase jednou ocitnout na akci, kde kupodivu patříte mezi mladší, nikoli starší návštěvníky. Ovšem to nic nemění na tom, že dostat takovéhle hudební kázání by měla celá populace dostávat mnohem pravidelněji než jen pár dní po Velikonocích.

Jak to zpívá Dan Walter vulgo DJ Wokurka ve své modlitební přímluvě Sluníčko: „Chtěl bych tě poprosit, aby ses ozval, aby si zpozorněl, aby si názor měl.“ A názor si přes následné několikadenní hučení v uších člověk na The Tchendos udělal snadno. Nejen na to, které svině by měly zůstat na Vysočině, ale třeba i na to, že je přes všechno všecičko kolem nás mnohem víc pravdy a lásky, než jsme si občas ochotní připouštět.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

„The Sun Machine is coming down, and we´re gonna have a party,“ zpívali bowieovsky na závěr The Tchendos. Takže je dobré upozornit, že se v Praze otevřel další prostor, kde lze takové párty během velkých nocí provozovat. Jmenuje se Bullerbin, najdete ho na pomezí Vršovic a Vinohrad na místě bývalé restaurace U Jirásků a provozují ho mladí lidé, kteří – jak již název jejich zbrusu nového podniku napovídá – odmítají zestárnout. A jestli neumřou, tak to budou odmítat donekonečna…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].