Česká malba prožívá v těchto dnech bolestné období. Až do 17. prosince platilo, že tu máme aspoň jednoho malíře, který tvoří něco, co nikde jinde neuvidíte; co je tak originální, že k tomu těžko můžeme hledat srovnání u nás i ve světě. Jenže Pavel Brázda (1926–2017) v neděli ráno zemřel, pohřeb se koná tento pátek 22. prosince ve 14 hodin ve Strašnicích. Je to tedy smutný čas. Ale stačí se trochu porozhlédnout a člověk zjistí, že tu momentálně probíhá několik malířských výstav, jež vybízejí k jistému optimismu. Další Brázda se tu sice hned tak nenarodí - a možná že už nikdy. Ale má tady pár následovníků obdařených minimálně podobnou zarputilostí jít si za svým jako on.
Začněme v Holešovicích, kde v Trafo Gallery do konce roku probíhá výstava Jana Vytisky Paradise. Před čtyřmi lety jsem o něm v Respektu v souvislosti s jeho tehdejší výstavou v chebské Galerii výtvarného umění Mám lepší hříchy, než jsou ty vaše napsal, že má vizáž „špatně živeného upíra“, pověst lamače dívčích srdcí a jeho obrazy se vyznačují „jistým neumětelstvím“, když se jeho technika kombinace štětcové malby se sprejem spolu spíš vzájemně pere, než si v ní vychází vstříc. Na prvních dvou charakteristikách se nic nezměnilo. ɘƨibɒɿɒꟼ (název aktuální výstavy je v galerii proveden inverzním, zrcadlově obráceným písmem) nicméně zachycuje Vytisku v dějinně významném momentu: ve dvaatřiceti se totiž absolvent ostravské fakulty umění konečně naučil skutečně malovat.
Lídr kapely Johnny the Horse (sama svou produkci označuje za nasranej, přímej a temnej garážovej rock´n´roll) se opět vrátil ke svému dětství, které po šesti letech strávených na rodném pražském sídlišti Jižní Město prožil v Rožnově pod Radhoštěm. Ano, to už jsem někdy viděl, řekne si každý, kdo někdy na předchozích výstavách spatřil Vytiskovy malby prostředí tamního skanzenu, které se v autorově pojetí mění v kulisy apokalyptických situací: místní roubenky hoří spalujícím žárem, za jejich stoly usedají strašáci s temnýma očima, čerti žerou sami sebe a přihlížejícím dětem vyhřezávají oči z důlků. To, co je teď v Holešovicích, jste ale ještě vidět nemohli. Vytiska v tématech ubral na plynu a o co civilněji jeho nové akryly (skoro dvacet jich v téměř jednotném formátu zhruba 180 x 120 centimetrů namaloval v horečnatých týdnech těsně před výstavou) působí, o to jsou zlověstnější.
Ve většině cituje Čertoviny z Valašska. Knížku krátkých humorných příběhů, kterou v roce 1958 napsal vlastivědec a lidový vypravěč Gustav Imrýšek (v masovém nákladu pak znovu vyšla o třicet let později a z téhle verze ji zná i Vytiska). Děj není nutné příliš rozebírat, ale atmosféru můžeme alespoň naznačit na dvou nejlepších plátnech výstavy. To první lze najít v úvodu tohoto textu. Jmenuje se Všechny ty zlý děti z pokleslejch horůrků a autor na něm v malebné, na své dosavadní poměry průlomově perspektivně provedené valašské světničce namaloval dívku dorazivší sem z nějakého zombie filmu (v povedeném katalogu výstavy autor prozrazuje, že má nejraději 28 dní poté).
Vytiska svůj směr vždycky považoval za magický realismus. Ale až teď má oprávnění to klidně říkat hlasitě. Airbrush už v jeho rukách nepůsobí tak, jak někdy působí jeho kytara; totiž že se mu do nich dostala nějakým omylem a spíš si ona hraje s ním než on s ní. Což se snese na koncertě, kde to energií dokáže využít ve svůj prospěch, ale v galerii ho to zatím občas házelo až k insitním, neškoleným tvůrcům, jímž přitom MgA. Jan Vytiska rozhodně není. Něžné nánosy spreje dnes naopak výborně kontrastují s jeho stále příjemně neučesanou základní malbou, a podtrhují tak námětově konfliktní situace na obrazech. Tak jako v druhém majstrškyku Nasráno v gatích. Jak již název jemně naznačuje, jde o setkání chlapce v námořnickém oblečku, za nímž do světnice oknem leze divé stvoření, tentokrát nevypůjčené z populární kultury, ale nejspíš od klasika české moderny Jaroslava Panušky. Brrrr, to je krása!
Když už jsme mluvili o insitních autorech, jedním z nich je Tomáš Bambušek. Pětačtyřicetiletý vyučený zámečník z Loun a absolvent šesti semestrů ústecké katedry základů humanitní vzdělanosti se celý život věnuje divadlu (s bratrem Miroslavem) a filmu (loni byl nominován na Českého lva za vedlejší roli ve Ztraceni v Mnichově). K malbě se dostal intuitivně a soustavně se jí věnuje až v posledních pěti letech. Ovšem s okouzlujícími výsledky. Přesvědčit jsme se tom nyní mohli na Letné, kde byl ve dvoře Letohradské ulice číslo 10 otevřen v někdejší razírně pamětních mincí nový industriální kulturní prostor. Tomáš Bambušek tu měl poslední tři týdny výstavu Humna, help me! - a vzhledem k tomu, že jsem o ní kvůli předvánoční vytíženosti nestačil napsat před jejím čtvrtečním zavřením, udělám výjimku a napíšu o ní krátce aspoň teď.
Bambuška totiž považuju za mimořádný zjev zdejší malby. Zcela mimo struktury výtvarné scény si v ateliéru v Perle ve Vraném nad Vltavou tvoří v duchu jakéhosi impresionismu 21. století, v němž dokáže půvaby a vůně krajiny najít nejen v malebné přírodě, ale třeba i na Barrandově či v Želivského ulici, což jsou také témata jeho nejnovějších obrazů. Netuším, zda i ve městě používá svou propracovanou techniku sžívání se s krajinou, kdy se válí mezi květinami a máčí se až po pás v tůních, které potom maluje. Výsledek je ovšem stejný: jsou to nejen vnímavé studie míst, která portrétuje, ale především jeho extatického stavu při malování, jejž v galerii přesvědčivě přenáší na diváka. Na snímku je autor (vpravo) zachycen před obrazem Stvořidla, jemuž stály modelem peřeje Sázavy mezi Smrčnou a Ledčí.
Výstavu King Dron Luďka Rathouského v Galerii Václava Špály na Národní třídě stihnete s přehledem, trvá až do konce ledna. Rathouskému je dvaačtyřicet a z námi vybraného tria má k akademickému prostředí nejblíž: aktuálně na brněnské FaVU vede coby docent ateliér Malba II. Považovat ho ovšem za zkostnatělého akademika by bylo nefér. Zakládající člen skupiny Rafani i ve své (mimochodem oproti akcím Rafanů neprávem přehlížené) malířské tvorbě komentuje aktuální společenské situace, a to většinou dost adresně. Jako když před třemi lety vyšel z gotické malby a namaloval Penězoměnce skotačící v kacířských čapkách na oltáři ekonomické krize globálního západního světa.
I ve Špálovce se Rathouský odráží od tradiční deskové malby. Téma ovšem tentokrát nechává netradičně čistě na publiku, které nějakým směrem navádí jen názvem expozice. Jinak jde o abstraktní, kontemplativní plátna, která sice mohou být záznamem rozostřené krajiny z ptačího pohledu bojového létajícího prostředku, ale také až astrálně klidným průhledem kamsi mimo naši planetu, kde panuje věčný mír. Autor kombinuje olej s plátkovým kovem, který dílům přidává na vznešenosti. Což je v galerii podtrženo tím, že místnosti obvykle přeplněné obrazy Rathouský ponechává skoro prázdné, v každé si skromně vystačí s jedním dvěma plátny. Opravdu se nepamatuji, že by Špálova galerie nabízela tak minimalistický, a přitom tak elektrizující prostor k meditaci.
V tom se mimochodem tahle plátna blíží ke křesťansky orientovanému dílu Věry Novákové, manželky v úvodu zmíněného Pavla Brázdy, čímž můžeme tuto zprávu o jeho případných následovnících uzavřít.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
