Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Teflonovému Jakešovi někdo zapomněl aktualizovat program

Na jihlavském festivalu měl premiéru snímek o nejmocnějším muži Československa

Milda
Autor: MFDF

Už jste viděli Miloše Jakeše na běžkách? Pokud ne, běžte na dokumentární film Milda - bývalému generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ a svého času nejmocnějšímu muži Československa to jezdí i v pětadevadesáti. Ale to je taky jediný lidský moment v novince režiséra Pavla Křemena.

Milda byl jednou z očekávaných premiér aktuálního 21. ročníku festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. A vzhledem k autorovi, který letos natočil i vynikající televizní analýzu Anticharta, mechanismus loajality, to bylo očekávání slibné.

Reklama
Reklama

Tím je to vyřešený

Události začátku roku 1977 ovšem Křemen rozkryl pomocí několika odzbrojujících zpovědí tehdejších aktérů, které se mu podařilo konfrontačně přimět k vystoupení z jejich osobních legend a projít před kamerou očistnou sebereflexí (památné scény s Theodorem Pištěkem či Evou Pilarovou). U Jakeše se nic takového neděje.

Více než hodinu sledujeme vitálního staříka v podobě, jakou dobře známe z jeho pravidelných účastí na porevolučních komunistických mítincích. Usměvavý, energický, na svém vidění světa si trvající chlapík ve stále stejně dobře padnoucím obleku vzor 1987–1989, kdy byl československým bolševikem číslo 1.

Křemen se ho sice neustále snaží přimět k revizi myšlenek a skutků a vytrhnout ho z kolovrátkového projevu, kterým už dekády bez přestávky pokračuje v proslulém vystoupení z Červeného Hrádku. Všechny pokusy ale Jakeš okamžitě odráží, jak kdyby byl obdařen teflonovým nátěrem nedotknutelnosti.

Že k žádnému sebezpytu nedojde, to divák pochopí už po pár minutách. Na každou výtku vůči podstatě totalitního režimu, jehož se stal symbolem, Jakeš reaguje stereotypním kolotočem obranně-útočných odpovědí: možná že se staly nějaké chyby, ale holt byla studená válka, která si žádala své oběti, a co je komu do nějakých obětí, když tu na rozdíl ode dneška nebylo 700 tisíc nezaměstnaných.

https://www.youtube.com/watch?v=ygBT3l8KHVk&t=1s

Režisér měl v takhle nastavené situaci dvě možnosti. Buď mohl starcovy báchorky konfrontovat se skutečností a trpělivě mu oponovat, že pokud se v Československu za jeho vlády pro odlišné názory lidé dál zavírali do vězení, zatímco třeba v Polsku už seděli v parlamentu, pak studená válka běžela jen v jeho hlavě a z ní se přenášela do ulic (a že mimochodem oněch nezaměstnaných je dnes u nás jen necelých 300 tisíc, čemuž víceméně odpovídá počet volných míst). Anebo ho ze lží probrat silným emočním zážitkem.

Křemen zvolil druhou možnost. Jakeše seznamuje s legendami undergroundu Františkem Čuňasem Stárkem a Martinem Geronimem Věchetem. První mu nad pivem sdělí, že pro něj byla svoboda pro život stejně důležitá jako voda a vzduch; na což Jakeš opáčí, že co se týče vzduchu, tak jeho vláda udělala velké pokroky v otázce životního prostředí, čímž celá debata skončí. Druhý ho pak pozve nad slivovicí na festival do Trutnova, aby se Jakeš setkal s muzikou, kterou zakazoval; Jakeš pozvání přijme, ale nakonec nepřijede, protože se kvůli jeho slíbené účasti Věchet rozhádá s organizátory i vystupujícími, a tím to Jakeš „považuje za vyřešený“.

Když tedy tento pokus režisérovi nevyjde, zkusí na pilu zatlačit sám. A během jednoho dialogu na Jakeše rozčileně vypálí, že prostě měl v šedesátém osmém „poslat ty ruský tanky do prdele“. Tehdejšího předsedu Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ a jednoho ze signatářů moskevského protokolu o dočasném umístění sovětských vojsk v ČSSR sice tato výtka poněkud vyvede z míry a natáčení v tu chvíli předčasně ukončí. Ale jen kvůli tomu, že režisér podle něj vybočil z plánu natočit empatický dokument o jeho životě a o všem, co se mu během něj podařilo – k čemuž patří i složité obnovení vztahů se Sovětským svazem během normalizace.

Při dalším natáčení je už zase klidný, dál si vede svou a na Národní třídě před pomníkem událostí ze 17. listopadu do kamery bez hnutí brvy prohlásí, že jeho vůbec nejhorším okamžikem v životě bylo, když ho za revoluce z pozice generálního tajemníka soudruzi nespravedlivě vyhodili ze strany.

Milda

Buď je Jakeš naprogramovaný robot, jehož funkce dál běží, aniž je sedmadvacet let někdo aktualizoval. Nebo se bojí, že pokud by narušil konstrukci osobní historie jakoukoli sebereflexí, celá by se zbortila a nezbylo by mu nic, o co by se mohl opřít. A nebo - což je nejpravděpodobnější - prostě skutečně věří tomu, že tu bylo správné čtyřicet let krást, zavírat, zabíjet a ničit stotisíce lidských osudů. Protože nebýt toho, dovolili by si někteří jeho krajané jako dnes nechodit do práce.

Naposledy před kamerou

Vzhledem k tomu, že byl režisér marností svého počínání očividně frustrovaný (natáčení mu zabralo čtyři roky), musel si v závěru vypomoci dost trapnou zkratkou: v detailu zabírá, jak Jakešovi kolegové při jeho projevu na další schůzi někdejších kádrů zívají, cpou se párky a obsluhující servírka si znuděně hraje s prostíráním. Vůbec to neodpovídá na otázku, jakým vlastně Jakeš byl a je člověkem, jemuž se v titulu familiárně říká Milda. V tu chvíli se stává vysmívanou bezvýznamnou postavičkou, u níž je pak otázkou, proč se o ní vůbec točí celovečerní film.

Shodou okolností měl na jihlavském festivalu premiéru ještě jeden film o životě člověka po devadesátce. Neuvěřitelně citlivý portrét Ljuby Skořepové Sama od Otakara Faifra. Herečku zachytil v posledních měsících jejího života, kdy marně obvolává divadla, aby se ještě jednou postavila na jeviště a vytrhnula se z ubíjející samoty. A když se jí nakonec podaří někoho přemluvit a konečně může realizovat svou vlastní hru, projekt vzhledem ke klesajícímu zájmu kolegů a jejímu zdravotnímu stavu postupně vyšumí do ztracena.

Čtěte také: Jakeš jen lituje, že socialismus víc nebránili

„Jednou stejně budete brečet, jak vám budu chybět,“ říká dvaadevadesátiletá vysílená herečka do kamery, když jí odmítne další režisér. Stejná kamera v závěru ji pak zabrala už uzavřenou do rakve, v níž ji vynášejí z Národního divadla uslzené davy fanoušků i kolegů a kolegyň, kteří ji ještě před pár týdny ani nezvedali telefon. Pro Ljubu Skořepovou to musel být náročný, ale vlastně smysluplný závěr života, který si dokázala užít v rámci možností. Štáb dokumentaristů jí v tom nabídnul nečekanou pomocnou ruku, již s nadšením a viditelnou úlevou přijala.

Také Miloš Jakeš si očividně užíval pozornosti filmařů. I on chtěl být ještě jednou a naposledy v záři reflektorů, na kterou byl zvyklý po desítky let. O Skořepové díky tomu vznikl jeden z nejotevřenějších dokumentárních filmů, jaký byl kdy u nás k vidění (těšila se z každého sestřihu a zemřela smířená sama se sebou druhý den po tom, kdy Česká televize odsouhlasila, že do filmu vstoupí jako koproducent). Zato Jakeš bude jednou umírat s vědomím, že jeho příběh vyvrcholil filmem stejně plochým a marným, jako byl celý jeho život.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1504
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte