Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

S hůlkou se blbě fotí

S Josefem Koudelkou o jeho novém filmu, blížící se výstavě a dvou dalších knihách

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

„Už si mě viděl po smrti?“ směje se od ucha k uchu legenda československé fotografie Josef Koudelka (84), který je zvyklý si s lidmi tykat a zrovna vchází do dveří Horáckého divadla v Jihlavě. Ve čtvrtek přijel jako host Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, aby zhlédl mezinárodní premiéru snímku Koudelka překračuje stejnou řeku. Natočil ho turecký fotograf a filmař Coskun Asar, který zdokumentoval, jak Koudelka ještě před pandemií fotí v Turecku antické památky do svého cyklu Ruiny. Většinou těsně po rozednění, kdy jsou areály bez turistů, kterým se Koudelka vyhýbal, protože mu šlo o čisté panoramatické záběry krajin a měst opuštěných člověkem. Pak ale přišel covid. Koudelka se nakazil a kvůli dalším zdravotním komplikacím strávil pět měsíců v nemocnici, kde chvíli bojoval i o život. Oproti záběrům ve filmu je proto dnes hubenější a neobejde se bez hole, kvůli které víceméně přestal fotografovat. Stále ale pilně pracuje, aktuálně na své výstavě, kterou příští týden otevře ve švýcarském Lausanne. Nynější návštěvou Jihlavy Koudelka navázal na rok 2015, kdy tu Gilad Baram promítal svůj snímek Koudelka fotografuje Svatou zemi. S fotografem jsme si povídali hned po premiéře filmové novinky.

Obvykle se lidé dívají na vašich fotografiích na sebe, jaké to je, dívat se naopak osmdesát minut sám na sebe na záběrech někoho jiného?

Těžký. Pochopitelně nemám rád, když mě někdo fotografuje nebo filmuje, ale Henri Cartier-Bresson (Koudelkův světoznámý kolega z fotoagentury Magnum, pozn. red.) se nechal filmovat těsně předtím, než umřel - a bylo to smutný. Celý život se filmovat nenechal a přemluvili ho, až když to vlastně nebyl on. Tak jsem si řekl: Kurňa, i když tě to moc nebaví, udělej to, dokud jsi normální. A dobře jsem udělal.

Po vašich loni knižně vydaných Denících teď máme k dispozici už druhý film, ve kterém necháte publikum dívat se vám pod ruce. Nevadí vám to?

Ne. Říkám, jaký jsem - a je to lepší, než aby to za mě říkal někdo jiný. Lidi o mně mají různý teorie, který někdy nejsou správný. Chtěl bych, až tady nebudu, aby se vědělo, kdo jsem byl. Z toho důvodu taky dělám se spisovatelkou Melissou Harris už osm let na mé biografii, příští rok na podzim by to mohlo být snad publikované. Myslím, že to bude zajímavý, bude tam mimochodem spousta fotografií lidí, se kterými jsem se stýkal; budou vložené přímo do textu. Už jsme na konci a Melissa mi říkala, že ji mrzí, že už to skončí.

Nový film zaznamenává, jak před zhruba pěti lety v Turecku pracujete na cyklu Ruiny. A častokrát do kamery říkáte, jak jsou archeologické vykopávky z období antiky krásné.

Film jsem teď viděl poprvé celý - a překvapilo mě, kolikrát tam říkám, že je něco beautiful.

Je nějaká lokalita, která vám přišla natolik krásná, že jste se vracel častěji?

To ne. Já na to šel velice metodicky, začal jsem pro civilizaci nejdůležitějšími místy, pak jsem projel všechny země, kde něco z antiky zbylo, celkem tak dvě stovky lokací. Většinou jsem tam byl minimálně třikrát, abych si našel tu svou fotku, která tam na mě čekala. Předloni to vyšlo jako kniha a byla z toho výstava třímetrových fotografií, která byla kvůli covidu bohužel v pařížské Národní knihovně otevřená jen dva týdny. Pak to bylo v Římě a příští rok má jít do Atén.

Je i nějaké místo, které se vám vzpíralo tak, že byste tam onu „čekající fotku“ nakonec nenašel?

Ne. Líp bych to už neudělal, pro Ruiny jsem udělal svou poslední panoramatickou fotku a tím je to hotový. Ale musím z toho udělat ještě jednu knížku.

V jedné scéně ve filmu dlouze čekáte, až v amfiteátru slunce osvítí reliéf římského vojáka. Říkáte u toho, že nemáte rád čekání. Jak dlouho jste musel na fotku čekat?

Poprvý jsem tam jeho fotku udělal hned, přišel jsem tam náhodou ve správný čas. Pak jsem tam jel ještě dvakrát, vždycky před rozedněním a čekal jsem, až vyjde slunce. Tak dvě tři hodiny.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Proč mezitím nefotíte něco jiného?

Ono zas není špatný být mezi tou krásou a jenom čekat. Sám.

V jednu chvíli si ve filmu vezmete do ruky od režiséra kameru a točíte. Kdysi dávno jste to s kamerou zkoušel, nechytilo vás to znovu?

Vůbec. Mě nezajímá pohyb, musím to mít zafixovaný, já se takhle dívám i na filmy, hledám si v nich políčko, který se mi líbí. I z rozhovorů si beru jenom jednu větu, kterou si pak ale pamatuju celý život, a s fotkou je to podobný.

Během vaší nedávné pětiměsíční hospitalizace jste prý pracoval na dvou knihách. O čem budou?

První knížka teď vyjde k výstavě v muzeu Photo Elysée v Lausanne, která začíná příští pátek. Jmenuje se to Ikonar. Archival Constellations. Kdysi jsem stopoval po Itálii a uviděl jsem cestou cigánský tábor. Nechal jsem se u něj vysadit, zůstal jsem tam několik dní, ukázal jsem jim mou knížku fotografií a oni mi řekli, že mě znají. Že prý mi říkají Ikonář, protože na severu Itálie jsou cigáni původem z bývalý Jugoslávie, kteří si mou knížku o cigánech rozstříhali, když tam viděli lidi, kteří jim někoho připomínali, a dali si to na stěnu. Udělali si z nich takové ikony. V Ikonaru budou nově vybraný fotky ze zhruba třiceti tisíců negativů na kinofilmu z let 1960 až 2012, který si teď na naskenovaných kontaktech prohlédl kurátor z Lausanne. Má dobrý oči, strávil tím rok a vybral asi sto padesát neznámých fotek, hlavně lidí. Jsou tam třeba fotky Cartiera-Bressona, jak maluje.

A druhá kniha?

Ve špitále jsem při práci na Ikonaru z kontaktů zjistil, že mám spoustu materiálu z mentálního špitálu v Palermu. Je z 19. století, a protože jsem čestný občan Palerma, znal jsem tam všechny lidi a získal jsem do něj přístup, který nikdo jiný neměl. Kdykoli jsem přijel na Sicílii, vyrazil jsem tam. V letech 1971 až 1985 celkem jedenáctkrát. Ústavy fotografovala řada lidí, já to ale dělal podle receptu, který jsem si poznamenal na jednu fotku: Děláš to blbě, musíš to dělat, jako bys byl jeden z nich, ty to dokážeš.

Skvěle řečeno.

Skvělý hlavně je, že existuje medicína, díky který jsem ještě tady. Můj tatínek umřel v sedmdesáti, maminka v osmdesáti, takže mám štěstí. Dioptrie se mi sice mění, ale vidění ne.

Fotografujete ještě?

Teď mám aparát v kapse, před chvilkou jsem si vyfotil pana režiséra. Ale v podstatě už fotit nemůžu. Znal jsem Jana Lukase (jeden z nejlepších československých fotografů, který v šedesátých letech emigroval do USA, pozn. red.) a ten mi říkal: S hůlkou se blbě fotí. A já ji teď musím mít. Na tom filmu je pěkný, že v něm ještě běhám bez ní.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].