Proč všichni Češi milují Bretaň

Nedávno jsem tu psal o výstavě Západočeské galerie, která do Plzně svezla obrazy krajinářů, jež inspiroval koncem 19. století pobyt ve francouzské vesnici Barbizon. V Praze je momentálně k vidění podobný projekt. Národní galerie se zaměřila na ještě exotičtější Bretaň, kde čeští autoři hledali svůj „ztracený ráj“ v letech 1850–1950, jak mapuje výstava Bonjouir, Monsieur Gauguin připravená Annou Pravdovou pro Palác Kinských. Jedním z oněch autorů byl v rané fázi Václav Brožík. V Paříži si ateliér zřídil v roce 1876 - a zatímco se v něm za pomoci kostýmů a rekvizit věnoval klasické historické malbě, při výjezdech na zámek Monthorin v Louvigné-du-Désert maloval vesničany, na které zde narazil. Díky tomu vznikla jeho populární Husopaska, kterou v roce 1891 vystavil na Jubilejní výstavě v Praze. Odtud ji pro Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění (tedy pro budoucí Národní galerii) koupil císař František Josef I. – což je asi podobné, jako by dnes Zeman koupil něco z finále Chalupeckého ceny. Jak je vidět, některé tváře Brožíka zaujaly natolik, že se objevují i na jeho dalších plátnech. „Jsem nejšťastnějším člověkem na tři měsíce, jsa velkoměstského života vzdálen, zproštěn všech diners a soiré, bálů a všech čertů. Žiji zde jako bůh a po probdění tolika nocí v tom božském babyloně pařížském spím zase jednou jako sysel,“ cituje v doprovodné monografii kurátorka Pravdová Brožíkův dopis zaslaný z Bretaně Josefu Václavu Myslbekovi.

Když už jsme u těch nákupů: obraz Paula Gauguina z roku 1889, po kterém je výstava pojmenovaná, koupil československý stát v roce 1937 od pařížského galeristy Paula Rosenberga poté, co byl vystaven v Mánesu na akci Od Maneta po dnešek. Dnes je nejcennějším Gauguinovým dílem spravovaným Národní galerií. Kdyby chtělo Česko něco z Mánesu kupovat dnes, co by to asi tak vzhledem ke vkusu jeho majitelky Nadace českého výtvarného umění bylo? Už to vidím: „Hledáme 2 šikovné, hezké hostesky na termín 26.3. do Galerie Mánes. Hostesky budeme potřebovat cca od 19:00 – 00:00. Témou akce bude Závod F1, je nutno počítat s kostýmem Umbrella girl.“ No vida, mohlo by si koupit formuli i s deštníkem. Kniha a výstava v Paláci Kinských je každopádně vůbec prvním pokusem podívat se na to, jak se po průkopníkovi Gauguinovi v Bretani usídlili jeho čeští kolegové.

Bretaňské vesničky s typickými rybářskými domky a přístavními hrázemi se u nás pro umělce podle Pravdové staly nejčastější zahraniční destinací hned po Paříži. Proč? Nejlíp to popsal Jan Zrzavý: „Nemáme moře. Je to vina, že je hledám? A že je nalézám tam, kde je českému duchu nejbližší, ne chmurné a kalné moře severské nebo příliš smavé a sladké moře jihu, ale čisté a zelené, stále v nitru životem dmoucí se moře dumavé, jakoby slovanské Bretaně. Její obyvatelstvo svým typem, řečí a duchem je velmi odlišné a nám bližší než ostatní Francouzi. Všichni Češi milují Bretaň a cítí se v ní doma – je to snad keltská krev původních obyvatelů Čech, proudící v našich žilách?“ Ono dumavé moře reprodukujeme v podání Wilhelma Riedela, rodáka z jizerského Antonínova na jeho obraze Pobřežní krajina.

Bretaň pravidelně navštěvoval i František Kupka. „Bydlel v hotelu v blízkosti pláže (Hotel de la Plage), moře mohl tedy pozorovat ve všech fázích přílivu i odlivu, stejně tak jako vynořování a zanořování se žulových skalisek vystupujících ze smaragdově zelených vln, které při nárazu tvoří bohatou pěnu,“ píše Pravdová, která do výstavy logicky zařadila i Kupkovu Vlnu z roku 1902, kde smaragdový příboj smáčí záda polonahé dívky klečící na skalisku. Velkým objevem výstavy pro mě byl nedaleký obraz Quiberon z nedefinované soukromé sbírky. V roce 1929 ho namalovala Julie Winterová – Mezerová, úpická rodačka a zakladatelka Kruhu výtvarných umělkyň. Umění se začala ve velkém věnovat deset let před vznikem plátna, když si vzala architekta Aloise Mezeru, autora krematoria ve Strašnicích. Do Francie s ním vyjížděla od začátku dvacátých let a pravidelně se účastnila pařížských Podzimních salónů. Obesílala je dokonce i po roce 1948, kdy už kvůli komunistům do Francie cestovat nemohla. Pozvánku na výbornou výstavu, která končí už 18. března, zakončeme ještě jednou citací Jana Zrzavého, kterému v ní patří hned několik sálů: „Když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by se mi krásný sen náhle uskutečnil, jako bych po dlouhé a trapné pouti zakotvil konečně u cíle svých tužeb, našel jsem konečně to, po čem jsem celý život toužil a co jsem miloval.“

Nám, kteří jsme místo mořem křtění Vltavou, nezbývá než se místo po plážích procházet po galeriích. Třeba po Galerii Vltavín za Národním divadlem. Vystavuje v ní Martin Salajka, o kterém jsem zde psal už loni. Zatímco ve White Pearl Gallery se tehdy prezentoval malbou, ve Vltavínu se aktuálně představuje grafikami, koneckonců výstava se jmenuje Grafika. Je to logické načasování: letos Salajka poprvé zabodoval na přehlídce Grafika roku, když za dílo Chameleoni dostal cenu za Tisk z plochy. „Tisk nepřináší pouze statický obraz autorovy představy, naopak se stal živým záznamem příběhu, děje, akce. Příběhovost je pak umocněna vytvořeným prostorem technikou litografie pomocí přeleptávání, jež vytváří plastické nuance a hloubku obrazového prostoru,“ prohlásila o jeho litografii porota.

Chameleoni visí hned za vstupem do Vltavínu. Salajka je znám svými dekadentními plátny plnými živoucích mrtvol a mrtvolných živých - a svůj sklon k temným proudům našeho vědomí, podvědomí a nevědomí projevuje i v grafice. Je tu rej kostlivců v několikerém barevném provedení, boj na život a na smrt s prapodivnými lidskými i zvířecími běsy, ba i ten roztomilý chameleon na jednom tisku vypadá dost hrůzně, když svým jazykem zrovna ulovil bezbranného motýla. Mně se nejvíc líbily ukázky z tvorby, ve které Salajka grafické techniky zapojuje do malby. Plátno, z něhož do prostoru vrčí rozzuření vlci s rudýma očima. Nebo strážné sovy, které podmračeně shlížejí na návštěvníky ze zdi nad schody do suterénu, až se člověk radši dívá spíš nad sebe než pod nohy, aby měl přehled, jestli se na něj dravci nevrhnou.

A když už jsme u strašení: konečně jsem v Trutnově viděl obnovený pomník Tanec smrti věnovaný v městském parku padlým v první světové válce. Odhalen tu byl poprvé 11. září 1932 na paměť 334 zdejších obyvatel, kteří padli ve službách Rakousko-Uherska. Vzhledem k tomu, že se tu v té době k československé národnosti hlásilo jen necelých 4 tisíce lidí, zatímco skoro 12 tisíc se považovalo za Němce, byl pomník pojat v sošném germánském stylu. Sochař Emil Schwantner si pro jeho formu vybral tradiční metaforu smrtky hrající na flétnu, respektive na holenní kost třem vojákům, které si přes všechny jejich protesty odvádí do záhrobí. Pomník na místě vydržel ale jen deset let. V červenci 1942 ho nacisti z parku odvezli do šrotu a nechali z (na jejich vkus příliš pacifistického) díla udělat kanóny. Předloni se ale Tanec smrti do Trutnova vrátil. Repliku vytvořila místní rodačka Paulina Skavova podle historických fotografií a dochované sádrové studie. Kdysi na AVU studovala u Karla Nepraše a já se vsadím, že by měl z jejího počinu stejnou radost, jakou jsem měl teď v Trutnově já…