Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Přijde čas, kdy se lidem začnou budovy postavené ve stylu brutalismu líbit

S historikem architektury Lukášem Beranem nejen o budově Transgasu 

Transgas
Autor: Archiv Václava Aulického

Diskuse o tom, zda se má zbourat brutalistická budova Transgasu na pražské Vinohradské třídě, znovu oživila emotivní polemiky, nakolik chránit tuto architekturu z dob socialismu. Na jedné straně stáli historikové či Klub Za starou Prahu, na druhé developeři a obyvatelé, kteří styl z šedesátých a sedmdesátých let minulého století nejčastěji považují za nehezkou připomínku a zbytečné zachovávání „komunistického dědictví“.

Ministerstvo kultury komplex tří budov navržený čtveřicí architektů Malátek-Loos-Eisenreich-Aulický neprohlásilo za památku a jeho osud je tak - zdá se - zpečetěn. „Ty domy mají smůlu, že byly vymýšleny a navrhovány v šedesátých letech, ale než se stihly postavit, přijely tanky a nastala normalizace. Pravdou ale je, že jsou spíš symbolem uvolnění společnosti v šedesátých letech než té normalizační,“ říká Lukáš Beran, historik architektury z Fakulty architektury ČVUT.

Proč bychom měli chránit tyto stavby?

Protože kvalitní architekturu je třeba zachovat. A navíc, v případě Transgasu proto, že my už takové domy nikdy nepostavíme. Nepostavíme budovu zvlášť navrženou pro sálový počítač a přes předpisy dnes jen těžko prosadíme kancelářskou stavbu s exponovaným ocelovým skeletem. Technologie se změnila, naše možnosti se změnily, historicky jsou ty stavby nenahraditelné. Vy podotýkáte, že se veřejnosti tahle architektura nelíbí – já si ale myslím, že už se nějaké části veřejnosti líbit začíná. Co my víme, co se bude lidem líbit za dvacet let? Na zříceniny hradů chodil v polovině devatenáctého století možná jen Karel Hynek Mácha. V osmdesátých letech devatenáctého století se nikomu nelíbilo baroko – byl to symbol útlaku, doby temna. V šedesátých letech dvacátého století, kdy se začal projektovat Transgas, oceňovalo činžáky na Vinohradech, které se nám tak líbí dneska, jen pár oborníků, kteří v nich už viděli hodnotu.

Takže přijde čas, kdy se lidem začnou budovy postavené ve stylu brutalismu líbit.

Určitě. A v památkovém zákoně mimochodem nestojí, že se mají ochraňovat pouze krásné budovy, je tam psáno, že se mají uchovávat „významné doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí“.

Reklama
Reklama

Lukáš Beran, historik architektury
Lukáš Beran, historik architektury

Proč se brutalismus lidem nelíbí? Souvisí to s dobou a režimem, za nějž se budovy v tomto stylu stavěly?

Určitě souvisí. Ty domy mají smůlu v tom, že byly vymyšleny a navrhovány v šedesátých letech, ale než se stihly postavit, přijely tanky a nastala normalizace. Pravdou je, že jsou spíš symbolem uvolnění společnosti v šedesátých letech než normalizace. V architektuře se ostatně naplno projevila až na začátku roku 1972, čistkou ve Svazu architektů, z něhož byli vyloučeni skoro všichni významní tvůrci, kteří do té doby víceméně normálně pracovali. Noví představitelé Československa pak dokázali všechno nové, tedy i jejich domy, spojit se svým režimem. A pokud to nedokázali oni, udělala to za ně antikomunistická rétorika v devadesátých letech.

Brutalismus tedy neměl být nástrojem politické ideologie?

Ne. V první polovině padesátých let se u nás stavělo ve stylu tzv. socialistického realismu nadiktovaného z Moskvy – byla to stalinistická představa o architektuře. Tam politický vliv byl, ale poté, co v Moskvě otočili k moderní architektuře, obrátili představitelé strany a vlády i u nás a potom už se podobu architektury nesnažili nijak určovat. Stavělo se jako všude jinde ve světě. Brutalismus k nám přišel ze Západu, měl nahradit „sorelu“ a zároveň měl přinášet to, co moc neuměla meziválečná funkcionalistická architektura. Architekti si začali všímat, jak funguje město a jak v něm mezi sebou žijí lidé, chtěli jejich životu vytvářet podnětné bohaté prostředí – ale ne tradičními, nýbrž novými prostředky.

Čím se to projevuje?

Ty budovy jsou právě proto tak výrazné; chtějí mít silný výraz a chtějí pravdivě ukázat, z čeho jsou postavené. Zároveň si často vytvářejí svůj zvláštní urbanistický prostor, veřejný prostor pro pěší, který měl často připomínat spletité uličky a malebná zákoutí středověkých měst - nebo zase vytvářet nezvyklé prostorové situace pomocí visutých chodníků a mostů.

18_architektura02_Transgas_Jaros
Transgas • Autor: Milan Jaroš

Staveb ze šedesátých nebo sedmdesátých let, které by byly u nás prohlášeny za památku, mnoho není.

Pokud vím, devatenáct, z toho pět v Praze – ze čtyřiceti tisíc nemovitých kulturních památek celkem. Prohlášení za památku je přitom bohužel jedinou zárukou, že budou zachovány.

Mají vůbec památkáři zájem o ochranu těchto budov?

Určitě ano. Národní památkový ústav se jim - byť s určitým zpožděním - věnuje, vytváří pro ně specializované pracoviště a svolal si zvláštní poradní sbor. Nicméně památkáři nejsou těmi, kteří stavby za památky prohlašují, to má na starosti ministerstvo kultury.

Takže problém je na straně ministerstva?

Zájmem ministerstva by při prohlašování budov za památku samozřejmě mělo být to, aby se památkou skutečně stala. Proces prohlášení je však správním řízením jako každé jiné a ministerstvo je v něm povinno zvažovat odborný názor proti názoru vlastníka budovy, že jeho stavba žádnou památkovou hodnotu nemá. Skoro vždy to bohužel dopadá tak, že převáží názor vlastníka. Je to obecně problém památkové péče – je vždy zásahem do majetkových práv. Byly zde ostatně pokusy prohlásit ji jako celek za protiústavní, protože vlastníkům nenabízí automaticky dorovnání nákladů při péči o památku – a náš stát jí takové prostředky ani nechce poskytnout.

Čtěte také: Nejde jen o Transgas

Dnes se ten odpor často řeší ‚jen‘ rekonstrukcí. Příkladem může být karlovarský Thermal. Je to dobře?

Provozovatelé Thermalu víceméně tvrdí, že hotel s architekturou a autorskými interiéry manželů Machoninových dnes nemůže vydělávat; že jim nezbývá, než z něj při rekonstrukci udělat standartní hotel, jakých jsou po světě tisíce. Já si myslím, že ty stavby by mohly docela dobře vydělávat právě proto, že jsou výjimečné. Občas žertuji o tom, že mnozí z hostů, kteří v Thermalu bydlí, nejspíš mají v garáži nějaké lamborghini ze sedmdesátých let, ale v hotelu, který má z té samé doby stejně radikální design interiérů a nábytku, prý bydlet nechtějí. Nebo možná chtějí, ale nikdo se jich na to nezeptal.

Kterou budovu jsme zbourali, protože se „nám nelíbila“, a teď toho litujeme?

Stavby se naštěstí nebourají proto, že by se nelíbily lidem, ačkoliv je to ten hlavní argument, který se pro jejich bourání používá. Tlak peněz na parcely ve městech je velice silný a domy se bourají především proto, že svou parcelu nevyužívají úplně stoprocentně – nejsou tam namačkány ty metry, které by tam být mohly. To je případ Transgasu a byl to třeba případ obchodního střediska Ještěd v Liberci. Proběhlo to velmi rychle a nejsem úplně přesvědčený, že za naprostého souhlasu veřejnosti. Věc, která tam stojí teď, je asi třikrát větší a nemyslím si, že by Liberci třikrát prospěla.

Transgas
Autor: Archiv

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte