Poslouchal jsem jen mladé a mrtvé

"Představa, že by někdo měl poslouchat desátou desku nějakého čtyřicátníka, což je dnes přesně můj případ, se mi v mládí zdála naprosto scestná,“ říká o svém pozdním úspěchu Dan Bejar, lídr kapely Destroyer.

Po osmi albech a relativně respektovaném postavení na nezávislé scéně se kanadskému písničkáři podařil na prahu čtyřicítky nečekaný průlom. Jeho překvapivě soft-rocková, syntezátorová deska Kaputt bodovala v mnoha anketách o nejlepší album roku 2011 a Destroyera začali hrát v reklamách i seriálech.

S velkým rozpočtem tak loni natočil opět další netypické a nerockové album Poison Season, které při své české koncertní premiéře představí 22. června v pražském Lucerna Music Baru.  I po telefonu působí jeho šansonový hlas velmi vláčně – a jakoukoli nadsázku či vtip podává smrtelně vážným tónem. 

Vaše evropské turné právě začalo na festivalu Primavera před velkým publikem…

To byl skvělý koncert, který se vydařil, Naštěstí. Hrál jsem na tom festivalu poprvé před jedenácti lety a dopadlo to jako naprostá katastrofa. Mám tedy konečně pocit zadostiučinění.

Vaše poslední alba Kaputt a Poison Season se značně rozcházejí s typickým písničkářským rukopisem, který byl pro Destroyera charakteristický v začátcích. Snažil jste se schválně vystoupit mimo svoji komfortní zónu?

Beru to tak, že staré desky Destroyera nikdo nezná. Pochází z doby, kdy jsem byl hodně okrajový umělec. Před pěti lety, když jsem natočil Kaputt, což je album postavené hodně na syntezátorech, bylo tím nejtěžším úkolem vymyslet, jak to hrát živě. Poison Season je v tomhle ohledu o mnoho jednodušší. I když jsou na něm smyčce a dechy, tak se ve finále na pódiu vlastně snažíme, aby to co nejvíc šlapalo a o aranže se nestaráme.

Zmínil jste syntezátory a smyčce, zdá se mi, že jste se zcela vědomě rozhodl jít mimo zajeté rockové postupy. Znudil vás ten žánr, nebo máte pocit, že se vyčerpal?

Už dávno – více než před dvaceti lety - mě bavili umělci jako Scott Walker, kteří dokázali propojit písničkářství se smyčci, ale sám jsem nikdy neměl dost odvahy se do toho pustit. Chybělo mi sebevědomí a ani jsem nevěřil, že v takovém aranžmá obstojím jako zpěvák. Ale jak jsem zestárl, tak jsem se asi uvolnil a řekl si, že můj hlas může být zajímavý. Druhé vysvětlení může být to, že s postupujícím věkem klesá moje sebevědomí, že jsem dobrý rokenrolový zpěvák, a tak hledám jinou polohu.

Mezí alby Kaputt a Poison Season jste měl asi nejdelší prodlevu. Co ji způsobilo? Nechtělo se vám po úspěchu Kaputt do dalšího psaní?

Pravda je, že jsme začali koncertovat jako nikdy předtím. Poprvé jsem si vytvořil nějaké vlastní publikum v Evropě. Byli jsme pořád na cestách.

Kaputt skutečně velmi dobře zafungoval v Evropě. Čím to podle vás je?

Při psaní té desky jsem hodně vzpomínal na španělské pobřeží, kde jsem trávil na prázdninách nejedno léto jako teenager. Poslouchal tam rádio a vnímal celou tu náladu. Možná tohle evropské publikum vycítilo.

Na té desce se třikrát vrací téma newyorské Times Square coby místa, do něhož se člověk může snadno zamilovat. Přitom Times Square do velké míry symbolem moderního informačního městského života, ale zároveň osamělosti v hektickém davu. 

Já o textech moc nepřemýšlím. Ta slova ze mě prostě vylétla. Samozřejmě Times Square představuje brakovou podobu současného kapitalismu se vším všudy. Když jsem vyrůstal, image Times Square utvářely filmy jako Taxikář – bylo to nebezpečné ohavné místo, které však v sobě má jakousi punkovou romantiku. Ve dvacátých letech si zase zažilo zlatou éru broadwayského lesku. To všechno tu je naráz přítomno.

Tvrdíte, že vás v textech nezajímá ani psychologická přesvědčivost, ani se nestaráte o realismus a jevy odpozorované ze života. O co vlastně usilujete?

O čistě emocionální efekt. Zajímá mě melodický aspekt řeči, obrazy, které slova vyvolávají. Nejlepší je, když ta slova přijdou sama a mají kromě neobvyklého významu i muzikální kvalitu. Chci fyzickou reakci – to mě zajímá, když poslouchám jinou hudbu, dívám se na film nebo čtu knihu. Příliš nekoumám, jak je to vystavěné a uvěřitelné, zajímá mě bezprostřední síla obrazů a slov.

Posion Season je už desáté album. Je pro vás po těch letech snazší něco napsat, nebo naopak nové nápady přicházejí ztuha?

Už nepíšu tak moc jako kdysi. Ten proces se zpomalil, ale pořád za mnou nápady chodí. Někdy se mi stane, že něco napíšu a zjistím: Hm, tohle je „typický Destroyerův song“. Dřív bych takový kus zřejmě vyhodil, nyní se ho snažím přijmout. Beru to tak, že každé album je nějaký formální a emocionální celek, pro nějž je nutné začít se vším odznova.  

V rozhovorech často mluvíte o stárnutí. O tom, jak hrajete pro publikum, které je o polovinu mladší než vy sám, a o tom, jak nepohodlně se cítíte v popkultuře, která je zaměřená na mladé. Není to ale tak, že současná generace už zdaleka necítí takové pohrdání vůči starším, jaké měla třeba ta vaše v devadesátých letech?

To je zajímavé, takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Ale popravdě, když mi bylo takových dvacet čtyři let, tak mě naprosto nezajímalo, co dělali umělci starší generace. Dnes se za to trochu stydím. Ale skutečně mě zajímalo jen to, co dělá moje generace, nebo jsem poslouchal hudebníky, jako byl T. Rex – ty, kteří vinou předčasné smrti nikdy nezestárli. Zajímali mě jen ti mladí, byť mrtví. Představa, že bych si měl poslechnout desátou desku nějakého čtyřicátníka, což je přesně můj případ, se mi zdála naprosto scestná.

Ale oni dnes na vaše koncerty chodí a zajímá je to.

Asi ano; asi jsem se mýlil.