Přemluv atentátníka Schmitzera

Pražská kavárna: speciál z LFŠ v Uherském Hradišti, díl 4.

1. 8. 2019

A to jste věděli, že text ke skladbě Lexikon kapely WWW napsal Ondřej Sifon Anděra společně s dokumentaristou Martinem Marečkem? Já taky ne. Sifon to ve středu v Hradišti prozradil během koncertu, na který z WWW nakonec dorazil jen sám, protože jeho partnerka a druhá polovička hudebního projektu Milesa Anděra Zrnič byla prý „už jednou nohou v porodnici“. Mareček má ve čtvrtek na filmovce předpremiéru svého čerstvého filmu Dálava o vztahu mezi otcem a synem - a o generačních rozdílech na koncertu mluvil i Sifon. Svůj improvizovaný výstup zvládl s okouzlujícím nadhledem, přesto po několika desítkách minut osamoceného pohybu na jevišti (a navíc sužován rýmou) musel publiku přiznat, že už se pomalu počítá mezi ty, kteří se cítí „křehcí, stárnoucí a bezmocní.“

Tohle téma ostatně ve středu v Hradišti viselo ve vzduchu. Po karlovarském festivalu si i zde odbyl předpremiéru snímek Staříci, celovečerní hraný debut režisérského dua Martin Dušek – Ondřej Provazník. Následující řádky mohou být pravda ovlivněny tím, že jsem s oběma chodil na vysokou, a dokonce jsme spolu i kdysi hráli divadlo. Nicméně i kdybych je neznal, byli by pro mě Staříci zatímním vrcholem Letní filmové školy. Koneckonců jejich počin vychválila i kolegyně Jindřiška Bláhová, když ho viděla právě ve Varech.

Martin s Ondřejem se dosud ve své profesi jevili tak, jak je znám z osobního života - čili jako dva smíškové, kterým (zvlášť Martinovi) není nic svaté. Na podzim přesto pustí do distribuce film, který svou empatií k citlivému tématu stáří nemá v hrané tvorbě mnoho srovnání. Děj je vlastně jednoduchý a vychází z reálné historky z počátku nultých let: když byl bolševický prokurátor Karel Vaš odpovědný za justiční vraždu generála Píky a dalších obětí komunistického teroru porevolučním soudem zbaven viny za své zločiny, které byly prohlášeny za promlčené, rozhodly se vzít dvě z jeho obětí spravedlnost do vlastních rukou.

K plánovanému atentátu připravovanému generálem Miroslavem Káchou a plukovníkem Pravomilem Raichlem ale nedošlo: v onen den, kdy chtěl druhý jmenovaný Vaše zabít, zemřel na infarkt. Jak Martin s Ondřejem přiznali, na deset let se přípravy jejich snímku protáhly i kvůli tomu, že se jim dlouho nedařilo pro film sehnat adekvátní herecké obsazení ústřední dvojice. Ovšem výsledek je skvostný: Ladislav Mrkvička s Jiřím Schmitzerem předvedli něco, co jsem v českém filmu v této věkové kategorii ještě neviděl - prostý záznam banálních i vážnějších problémů dvou starců, kteří se do pomsty „zub za zub“ pustí i přes veškeré (v případě Schmitzerovy postavy dost vážné) zdravotní komplikace. Aniž by přehrávali nebo se pouštěli do klasického úskoku hereckých matadorů v podobě dlouhého pohledu vrásčité tváře do kamery, za nímž má být vidět to, co ovšem vidět není. Nic z toho ve Stařících nenajdeme.

Pokud jste viděli loňský Odborný dohled nad výkladem snu od Pavla Göbla, což je mimochodem rodák z Uherského Hradiště, i tam tři starci čelili padouchovi, který je v minulém režimu poslal do vězení. Zatímco oni se mu ale raději snažili vyhýbat, ve Stařících po něm naopak jdou jak dravci po kořisti. Staříci si na rozdíl od Göblova vystačí bez dlouhých dialogů (a také bez hudby). A kde by jiní režiséři stavěli hrdinům na cestě k vendetě jednu efektní, vtipnou nebo hrůznou překážku za druhou, Martin s Ondřejem divákovi ukazují zcela obyčejné, o to však přesvědčivější a silnější fatální situace; například v podobě starosti o nevychované psy. Film má na české poměry nezvykle pomalé, přesto vtahující tempo a dlouhou scénu, kdy se dezorientovaný Mrkvička v noci ocitne ve tmě na dálnici, řadím ke svým velkým filmovým zážitkům: najednou jsem přestal sledovat pouhý film a emočně jsem vstoupil přímo do děje, jako by šlo o realitu.

Pointu se nesluší prozrazovat, nicméně přichází v bodě, kdy bych ji (a jak bylo vidět, i diváci v sále) nejméně čekal. Už to samo o sobě je malý zázrak české režie. Je to film plný vzteku a zároveň plný odpuštění, záleží na tom, z jakého úhlu se na hrdiny díváte. Nenabízí smířlivou katarzi, jen pohled na naši postkomunistickou realitu, z níž rychle odcházejí poslední pamětníci zločinů, které jsme (jak Mrkvička zdůrazňuje v jedné scéně) spáchali sami na sobě. A které si bez oné katarze i po úmrtí posledního mukla budeme dál vléct za sebou coby historické dědictví, s nímž se jednou budeme muset vyrovnat lepším způsobem, než to předvedly soudy nebo než je to vidět v aktuálním filmu.

Abychom nekončili pateticky, když Staříci patetičtí vůbec nejsou, dejme si opět jednu veselou historku z natáčení. K účasti Jiřího Schmitzera, který se v poslední době delším natáčením vyhýbá, Ondřej přemluvil použitím příručky, kterou dostal k Vánocům a jmenuje se Jak vyjednávat s teroristy. Jak ovšem po projekci přiznal, během natáčení příručka přestala fungovat, Schmitzer prohlédl vyjednávací taktiku a z filmu málem sešlo. Jsem opravdu rád, že se režisérské dvojici nakonec vzdal a dílo se tak mohlo dokončit.