Návštěvníkům Hradčanského náměstí se první prosincovou sobotu se naskytl prapodivný pohled. Pražský hrad večer tmu nad městem narušoval jen jedním oknem, které někdo zřejmě zapomněl zhasnout, a po nádvoří rázoval osamělý znuděný člen hradní stráže - což je už tradiční obrázek někdejší živé pražské dominanty, kterou se její současný nájemce rozhodl vrátit do mrtvého stavu, jaký si pamatuju z osmdesátých let. Zajímavé ale bylo, co se ve stejnou chvíli dělo na druhé straně. Protilehlý Salmovský palác vypadal dlouhé dekády úplně stejně, protože byl opuštěný. Od oné soboty už tak nevypadá. Národní galerie v něm zpustila projekt Salm Modern, kterým chce Hradčanům zase vrátit život. V paláci otevřela výstavu Možnosti dialogu, v níž konfrontuje současná díla domácích autorů s tvorbou zahraničních umělců ze Státních uměleckých sbírek Drážďany. Při vernisáži to městu oznamovala čtveřice světlometů ozařujících oblohu nad Hradem. A pod nimi do paláce proudily zástupy lidí, které se chtěly podívat třeba na sochu Rona Muecka s názvem Shaved Head.
Možnosti dialogu v paláci potrvají až do konce příštího roku a Mueck není jedinou hvězdou, která je tu k vidění. Nobujoši Araki, Marina Abramovic, Jean-Michel Basquit, Günter Brus, Jake a Dino Chapmanovi, Douglas Gordon, Nan Goldin, Frank Stella… Výčet autorů a autorek je vskutku působivý, na podobně silnou sestavu si Praha odvykla stejně rychle jako na průchodnost Pražského hradu. Je to kolekce, kterou do Drážďan věnovala Erika Hoffmann, jež se svým manželem od konce šedesátých let dala dohromady sbírku více než tisícovky artefaktů z různých koutů světa. Z našeho hlediska je přitom nejpodstatnější, že se vedle nich konečně mohou objevit zdejší esa, která v tomto srovnání vůbec nedopadají špatně. Třeba František Skála, jehož půvabné dopisy tu na návštěvníka ze zdi shlížejí jen kousek od Muecka.
Šéf Národní galerie Jiří Fajt při otevření výstavy i paláce zdůrazňoval, jak je pro něj důležité, aby se Hrad opět postupně otevíral veřejnosti - a že by Možnosti dialogu měly být inspirací pro partu z protilehlé budovy, která zatím dělá pravý opak. I proto galerie nasadila na své poměry velmi nízké vstupné do Salmovského paláce: základní za stovku, snížené za polovic, do šestadvaceti let zdarma. Což je v kombinaci s galerijní restaurací s možná vůbec nejromantičtějším výhledem na Prahu, ve které se na rozdíl od ostatních okolních podniků můžete občerstvit bez obav z osobního bankrotu, velmi příjemná zpráva. A taky jsem měl radost, že se ve zdejším prostoru vyhrazeném začínajícím tvůrcům jako první představují práce letošního absolventa AVU Ondřeje Filípka, o jehož diplomce jsem zde psal v červnu. Rád proto znovu ocituji jeho autorské motto, jež jeho zařazením po bok Krištofa Kintery či Andyho Warhola nabývá docela nový rozměr: „Nemůžu jít tak hluboko, abych se nezbláznil, a ani ne povrchně, abych se neposral.“
Když už mluvíme o letošních absolventech akademie: Filípkův spolužák Adam Kašpar má momentálně samostatnou výstavu v Nové galerii na Vinohradech. Jmenuje se Mapa hor a vyšel mu k ní katalog, což je po diplomce druhá velká meta, kterou má teprve pětadvacetiletý malíř za sebou. Nepočítáme-li tedy jeho postup, který je pro mnohé nedosažitelnou metou sám o sobě. V katalogu Kašpar popisuje, jak se loni na osm měsíců nastěhoval do Žárové u Velkých Losin, aby tu maloval jesenickou krajinu. „Jádrem mé práce v Jeseníkách se staly studie skalních profilů, charakteristických tváří hor.
Mezi jinými pohledy na mohutně provrásněné mylonity u Skalního potoka, typické desenské ruly, typicky v dešti, pyroxenovogranátové erlany z okolí Bludova nebo migmatity ze Tří kamenů. Vždy mi šlo o konkrétnost, o maximální pozornost plně věnovanou určitému fragmentu Země. Cítil jsem, že mě každý z obrazů vrací zpět do terénu o něco citlivějšího a schopnějšího číst ve všemožných krystalických strukturách, a tak tam, kde jsem zpočátku viděl jen písmena, najednou vystupovaly hlásky a slova, fragmenty vět velkého příběhu, tavení, tuhnutí, lámání, drcení, příběhu života Země.“
Kašparovi z toho vyšla skvělá krajinářská výstava, která by schopností vtáhnout diváka přímo do terénu nejspíš potěšila i autorova dávného předchůdce Františka Kavána, o jehož díle si můžete příští týden přečíst v novém tištěném Respektu. Kašpar je navíc specifický svou vášní k nerostům. Část expozice proto tvoří detailní pohledy na jeho oblíbené skály. Ty nejprobarvenější nenašel u nás, ale na skotské vysočině, kterou coby amatérský geolog procestoval s terénním kladívkem. Reprodukujeme jeho olej Scourie dyke, jímž vzdal hold rule se „zeleno-černými žílami gaber a amfibolitů, přeťaté mnohem mladšími granity“, staré nějaké tři miliardy let.
Zhruba stejně stará je česká tradice trávit Vánoce a hlavně následující Silvestr s Menšíkem. Ale proč tento milý zvyk drobně nenarušit a místo s Vladimírem je strávit se Stanislavem? Stanislav Menšík (1912–1970) je i pro znalce umění zcela neznámou postavou. Respektive doteď jí byl, než mu Arcidiecézní muzeum Olomouc věnovalo aktuální retrospektivu Marnotratný milovník barev. Narodil se na Svatém Kopečku a to mu jasně určilo tvůrčí dráhu. V sousedství baziliky Navštívení Panny Marie v areálu premostrátského proboštství snad ani nemohly vznikat jiné obrazy než s křesťanskou tematikou. Menšík nevystudoval žádnou uměleckou školu, prošel jen několika konzultacemi u Alfonse Muchy, kvůli kterým začal neprávem používat titul akademický malíř. Tak se tituloval i v rámci Akademických týdnů, které na Svatém Kopečku pořádali katoličtí intelektuálové. V letech 1938–1940 jako jejich součást v klášteře proběhlo několik výstav, jichž se Menšík účastnil mimo jiné spolu s Václavem Boštíkem. Už tehdy byl Menšík zásadně ovlivněn dílem Jana Zrzavého (ten jeho tvorbou prochází ruku v ruce s Georgesem Rouaultem), u kterého se očividně inspiroval pro svou Madonu, již reprodukujeme v titulu této Pražské kavárny.
Aby ale nebyla mýlka: přes svou duchovní orientaci nebyl Menšík žádným andílkem. V roce 1941 si v olomoucké věznici odseděl sedm měsíců za to, že v Modranské vinárně zpíval opilý oslavnou píseň na Stalina a po vyvedení na ulici dotyčnému ochránci veřejného pořádku vmetl do tváře: „Aha, ty jsi od gestapa, ale to nevadí, ty mně můžeš i s panem říšským protektorem políbit prdel.“ Tak alespoň praví monografie, která k Menšíkově olomoucké výstavě vyšla. „Menšíkovo bohémství, spojené se stupňující se závislosti na alkoholu, mu komplikovalo život. Přestože při práci nikdy nepil, byl náladový, plný neklidu a trpěl depresemi a neurastenií,“ píší tu dále jeho vykladači Jan Andres mladší a Jan Andres starší.
Podobně jako Adam Kašpar i Stanislav Menšík nejraději maloval v plenéru. Pro mě nejzajímavěji se okolí Svatého Kopečku odráží na jeho plátně Kladení do hrobu z roku 1942, kde můžeme za (dočasně) mrtvým Kristem dole pod kopcem vidět olomouckou rovinu. Obraz od té doby visí na schodišti fary na Svatém Kopečku, z níž je přesně tenhle výhled. Myslím, že by s ním byl spokojený i Bohouš, ten se taky rád díval s kopce…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
