Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Lars von Trier neútočí na ženy, jen si říká o ránu heverem

Jack staví dům: Do českých kin přichází nejnovější snímek dánského režiséra, který opět pobouřil Cannes

Jack staví dům
Jack staví dům • Autor: IFC Films

Režisér Lars von Trier přijížděl na květnový festival v Cannes s nálepkou „toho, kdo fandí Hitlerovi“ a odjížděl s nálepkou sexistického misogyna. Vysloužil si ji od části médií za svůj nejnovější snímek-terapii Jack staví dům o sériovém vrahovi. Povoláním inženýr, ambicemi architekt sní o skvělém domě, ale místo toho vraždí lidi a skladuje je v průmyslovém mrazáku.

Divák vidí v pěti kapitolách pět vražd, z nichž ta romantická (ano, romantická) zahrnuje i detailně ukázanou amputaci prsů oběti, blbé blondýny něžně zvané Nána. Právě uříznutá ňadra, z nichž si hrdina následně vyrobí taxidermickou peněženku na drobné, aby měl na svůj čin hřejivou vzpomínku, byla jednou ze scén, která zvedla canneské publikum ze sedaček a nasměrovala jej k východu a k prohlášením o nenávisti dánského režiséra vůči ženám.

Reklama
Reklama

Realita je přitom o poznání prostší. Šokující scény nejsou vedené osobní nenávistí vůči ženám – pokud něco, pak je von Trier misantrop – ale jistou myšlenkovou pohodlností kdysi nejzajímavějšího evropského tvůrce. I když je třeba mu přiznat smysl pro humor.

Umění a vražda

Lars von Trier už nějakou dobu vnímá svět jako peklo. Víme to nejen díky tomu, že veřejně před několika lety oznámil, že trpí psychickými problémy, které mu nesmírně komplikují každodenní existenci. Zprávu o tom vydávají celkem nezastřeně i jeho filmy, v nichž se svět vnitřní i vnější řítí do záhuby (Melancholie) nebo představuje jeden velký očistec, z něhož není úniku (Antikrist). V novince Jack staví dům figuruje už peklo doslovné, nikoliv metaforické. Jack (Matt Dillon) do něj kráčí za doprovodu římského básníka Vergilia.

Danteho Božská komedie, v níž je Vergilius průvodcem po Pekle a Očistci, je pak jen jedním z desítek odkazů na umělecké, kanonická či ikonická díla světového umění. Od hudby Johana Sebastiana Bacha po Hieronyma Bosche. O tom, že se mezi nimi objeví sebevědomě i dva von Trierovy filmy, více níže.

https://www.youtube.com/watch?v=BYF2tfdD1fA

Vergilius není jen průvodce, ale i partner v dialogu, který se klene nad pěti kapitolami, do nichž von Trier, jak je jeho zvykem, svůj film obsedantně rozdělil. Pět kapitol volně rovná se oněch pět vražd, či pět činů, protože některé kapitoly zahrnují víc než jednu mrtvolu. Vergilius vede cestou do pekla se sériovým vrahem debatu nad otázkami morálky, viny, nutnosti, lidské podstaty a umění. Pro von Triera je přitom uměním i vražda. Není nakonec rozdíl mezi obrazem a skvěle provedenou vraždou.

Mezi Hitlerovou genocidou, která světu zanechala ikonické obrazy mrtvých těl v koncentrácích, a Botticelliho Venuší. Obojí vyžaduje stejnou míru obsese, odříkání, talentu, božského vnuknutí či božské pomoci. Umělec musí ignorovat lid, musí nakonec ignorovat i bohy, protože to, co dělá, je důležitější než cokoliv ostatního. Ideálem je pro von Triera klavírní virtuóz Glenn Gould, v němž se spojuje intelekt a talent a jehož archivní videozáběry Trier do filmu nastřihává.

Je vcelku zřejmé, že se von Trier považuje za uměleckého velikána a staví se po bok světovým géniům. Ostatně čekat ve světle jeho reputace, předchozích filmů i vyjádření něco jiného vlastně ani nepřicházelo v úvahu. Dlouhou dobu von Trier skutečně patřil ke hvězdám evropského filmu, i ono slovo génius v jeho případě padlo.

A s vědomím instituce se v Jackovi aranžuje do role génia s rozjuchanou arogancí. V části o ikonách cituje mezi světovými díly i svého Antikrista a Melancholii. Analogicky k Jackově zdokonalování každé další vraždy (vrah se komicky omlouvá u druhé vraždy své oběti, že ji neuškrtil pořádně) i von Trier každým filmem zdokonaluje svoje umění.

O dobru a zlu

Jako Jack bourá a znovu staví, i on hledá krajní možnosti a je mu jedno, jestli je vyvrhnut ze společnosti, neboť ji beztak považuje za nepodstatnou, nicotnou a svazující. Co na tom, že na konci zůstane Jackovi pár trámů zbitých dohromady do kostry, která víc než ambice odhaluje nedostatek talentu. Jakoby von Trier trval na své genialitě, ale zároveň masochisticky dával prostor pochybnostem, jestli se náhodou za ta léta nestal z architekta pouhým inženýrem.

Photographer
Cannes 2018: Lars Von Trier • Autor: Profimedia, TEMP Camerapress

Stejně jako umělec uvažuje o společnosti i sériový vrah – psychopat s obsedantně kompulzivní poruchou, která ale postupně mizí s tím, jak mu přibývá sebevědomí a arogance, s níž vraždí. A s níž se vysmívá policii, která je neschopná a zaslepená – jako většina institucí u von Triera. Jack nemá problém strážcům zákona proklouzávat stále absurdněji pod rukama; až jednomu z nich vsune za stěrač předního skla jedno z uříznutých ňader. Ve stejném gestu, v jakém mu v jedné z předchozích scén policista vsunul lístek s pokutou.

Von Trier znovu uvažuje o dobru a zlu v člověku, o sociálních tlacích, která na jedince společnost vytváří svými normativními aparáty, jako je výchova, škola, rodina i romantický vztah. Právě v kritice společnosti je však von Trier myšlenkově líný a překvapivě neinspirativní. Co nového říká tak provokativního ve své disputaci s „kastrujícími“ a narkotizujícími společenskými pravidly? Co z toho už nebylo řečeno a co by citlivější jedinec tak či onak nevnímal?

Pravidla dělají z lidských tygrů beránky radostně jdoucí na porážku jako hopsající postavičky z kreslených filmů Walta Disneyho. Zbavují lidi jejich přirozenosti, jejich inspirace. Nabízí jim únik z nihilismu. Smysl, který je iluzí. Svět je složitý a nejednoznačný a krutý a nemilosrdný a lidský řád je zcela arbitrární, nahodilý a v opakovaných věčných cyklech se jeho vratká stavba neustále boří pod rukama.

Zajímavě, i když trochu lítostivě a zkratkovitě, se mu do scénáře promítá i #MeToo. Konkrétně momentem, kdy podotýká, že muži jsou automaticky bráni jako násilníci a ženy jako oběti. Stejně jako mnoho dalších poznámek a komentářů, i tenhle ale zůstává jen coby nahozený fragment složitější myšlenky. Zabíjení dětí, největší tabu, může být kontroverzní, ale nakonec končí jako stejný ornament, který Jack po svém netradičním lovu po vzoru myslivců vytvoří z obětí a chvojí.

Žena jako číslo

Přes uřezaná prsa, hlavy proražené heverem a mrtvoly vláčené po silnici, je ten film na jednu stranu vlastně legrace. Nejde jej brát úplně vážně. Von Trier s gustem rozebírá na mikrosoučástky žánr filmů, dokumentů a seriálů o sériových vrazích i veškerá klišé s konceptem sériového vraha spojená. Sám je evidentně pečlivý student mytologie sériových vrahů, kteří západní společnost fascinují od sedmdesátých let jako fenomén. Hraje si se všemi klasickými klišé.

Jack staví dům
Jack staví dům a vraždí • Autor: IFC Films

Zařadí a zironizuje základní položky FBI profilů od ponižující matky po mučení zvířátek. Vypůjčuje si z notoricky známých případů. Metoda lovení obětí je stejná jako u Teda Bundyho, který lákal studentky do svého auta předstíráním zranění a nemohoucnosti. Oběti jsou vždy překvapivě ošálitelné. Eskapády jeho vraha jsou často na hraně grotesky. Jeho posedlost čistotou mu třeba nedovolí odjet z místa činu a neustále se musí vracet a uklízet neexistující skvrny od krve, až jej téměř chytí místní policista Ed, který přijel vyšetřovat vloupání.

V nejsvětlejších momentech nicméně von Trier usvědčuje společnost z pokrytectví. Opakované ukázání rány po heveru na hlavě první oběti Umy Thurman není lacině šokující ani namířené proti ženám jako fetišizace násilí. Žena na sedačce je statistické číslo. Většina sériových vrahů jedná oportunisticky a ženy jsou zranitelnější skupina – ochotnější pomoci, spolupracovat, živit se prostitucí nebo si stopnout uprostřed lesa cizího chlápka s dodávkou a požádat jej o pomoc s výměnou pneumatiky. Trier ale ví, že statistika nuda je, takže svoji statistickou ženu promění v parodii na upovídanou a panovačnou paničku, která mele o sériových vrazích a o tom, jak vypadají, či jak se chovají, nebo dokonce mají chovat. Prostě si lidově a nekorektně říká o tu ránu heverem…

Von Trier se tak strefuje do patologické fascinace sériovými vrahy i průmyslu, který kolem nich vyrostl. Lidé hltají true crime, ale jsou připraveni kdykoliv se pohoršit nad naturalismem ve fikčním filmu. V podobném duchu začlení režisér i prvek genderové vyváženosti. Server Verge Jackovi vyčítá, že vykresluje všechny své ženské oběti jako „naivní“ a „málo inteligentní“. Jack odpovídá, že zabíjí i muže, i když ženy jsou prostě snazší. Vrcholný kousek, který vše vrací do rovnováhy, tak má být pět patetických mužů zabitých jednou kulkou. A mrazákem se ozývá režisérův chichot.

V posledních letech patří Lars von Trier k filmařům, kteří sami sebe vyvrhávají/vyvrhávali na plátno světu k nahlédnutí. Nabízejí své mentální vnitřnosti – a u Jacka i vnitřnosti jiných – aby vedli svým způsobem nefair zápas s divákem. Žádají si ho z pozice zvučných autorů jako vděčné publikum, ale které zároveň ostentativně nepotřebují. Jeho hlavním modem operandi je manipulování. I v Jackovi zůstává von Trier inteligentním manipulátorem, ale je o něco méně inteligentní, než si o sobě myslí. Naštěstí má divák vždycky možnost nesednout si k von Trierovi do auta jako naivní Nána.

https://www.youtube.com/watch?v=CqYBOeHQRYs

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 385
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte