Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Mijazaki oslavuje individualitu, říká režisér Červené želvy

Rozhovor s režisérem Michaëlem Dudokem de Witem: Animátory mi Japonci půjčit nechtěli

Červená želva
Autor: Studio Ghibli

Michaël Dudok de Wit je prvním Evropanem, který natočil celovečerní animovaný film v japonském studiu Ghibli.  Zájem si slavné značky si vysloužil snímkem Otec a dcera. Krátký film zachycuje pouto mezi rodičem a jeho potomkem, které trvá i po smrti jednoho z nich, a autor za něj v roce 2001 dostal Oscara. „Západní producenti by vás zvali na schůzky a obědy. Oni rovnou napsali, že by se mnou rádi natočili celovečerní film. Okamžitě jsem kývl,“ říká o pozvání nizozemský animátor – a tím filmem, který vznikl, je Červená želva. Bezeslovný příběh trosečníka na tropickém ostrově je zároveň univerzálním příběhem zásadních okamžiků v životě člověka a patří k oceňovaným letošním titulům. V aktuálním dvojčísle Respektu najdete velký rozhovor s nizozemským animátorem usazeným v Londýně, následující text je ochutnávkou a upoutávkou.

I_obalka R52_2016

Červená želva vznikla ve spolupráci s japonským Ghibli spojovaným hlavně s tvorbou Hajaa Mijazakiho. Kdo konkrétně vás z Ghibli oslovil?  

Producent Suzuki. Což není překvapivé, protože má značný vliv na Mijazakiho a Isaa Takahatu a má ve studiu silné postavení. Na Západě se mluví a ví hlavně o Mijazakim, a někdy Takahatovi, ale Suzuki je skvělý kreslíř. Krátce jsme se potkali a vyjadřoval se velmi lichotivě o mém filmu Otec a dcera – až mi to bylo trochu nepříjemné.

Japonsko je proslulé specifickou korporátní kulturou, do níž se cizincům těžko proniká a na kterou si těžko zvykají. Myslíte, že to byl jeden z důvodů, proč chtěli, aby film vznikal v Evropě? Abyste si nemusel zvykat?

Asi bych se dokázal přizpůsobit, ale museli bychom na tom hodně pracovat. Navíc, nemůžu mluvit s naprostou jistotou, protože jsem uvnitř studia nepracoval, ale když Mijazaki a Takahata začínali, byli levicově, téměř komunisticky orientovaní, respektive vzhlíželi k Číně. Což je podle mě ovlivnilo. Uvnitř studia tak panuje hierarchie, ale zároveň jsou otevření a flexibilnější. Není to vojenský přístup. Mijazaki například u Ponya z útesu nad mořem uvedl na konci v titulcích všechny, kdo se na filmu podíleli, ale neuvedl, co kdo dělal. Podepsal je jednoduše jako tým.

Reklama
Reklama

49_rozhovor02_jaros
Autor: Milan Jaroš

Byl tenhle víc kolektivní, volnější přístup podle vás součástí úspěchu Ghibli?

Za Mijazakiho ano. V začátcích. Bylo to nové. Byli trochu anarchističtí. Svou roli hraje i to, že jsou nesmírní individualisté. Stačí se podívat na Mijazakiho. Ve svých filmech vypráví o komunitách, loajalitě a společenství, ale zároveň z nich tryská všemi směry individualismus. Stejně jako v rozhovorech. Myslím, že individualitu oslavují. Uznávají, že existují zavedené metody a cesty, ale zároveň chtějí objevovat cesty své. Hodně improvizují, jsou flexibilní. Jeden člověk zastává několik funkcí. Zkoušejí, co bude fungovat nejlépe. Design budovy studia je ovlivněný Mijazakim. Byl navržený tak, že když skupina animátorů pracuje v jedné místnosti na filmu rok dva, pak v momentě, kdy začíná výroba nového filmu, změní vybavení a dekorace celého studia, a animátoři se přemístí jinam. Změní funkce místností.

Pro váš film se místnosti nepřestavovaly, vznikal ve Francii. Jak velký byl váš tým a kdo jej tvořil?

Dvanáct animátorů pracovalo na postavách. Zhruba stejně tolik na speciálních efektech jako vlny a stíny. Pozadí dělalo mezi třemi a šesti animátory. Měnilo se to měsíc od měsíce. Na takhle velkou animaci je to ovšem malý tým. Ale chtěli jsme, aby to byl malý tým, který bude pracovat déle; raději než velký tým, jenž bude pracovat rychle. Většina animátorů byla na volné noze. Silné osobnosti z Francie, Španělska, Belgie a Maďarska.

Takže žádný animátor z Japonska?

Ne. Chtěl jsem, aby mi nějakého půjčili, ale odmítli.

Proč?

Protože v Japonsku není dost skutečně dobrých animátorů a oni je potřebovali na své projekty. Žil jsem v představě, že v Japonsku jsou obrazně řečeno tisíce animátorů, ale evidentně ne. Mají několik dobrých a ty si hlídají. Mají jiný styl, méně kreslí, zase to jsou kresby velmi silné.

https://www.youtube.com/watch?v=Sw7BggqBpTk

Vaše krátké filmy jsou prosté, akvarelové, často monochromatické, založené na siluetách, čistých černých liniích. Červená želva je poměrně zásadní odklon, celá v barvě, mnohem komplexnější. Kreslil jste celý film sám?

Ne, ale dělal jsem mnoho přípravných kreseb. Hlavně krajiny, které jsem pak předal týmu věnujícímu se krajině. O víkendech jsem pak kontroloval finální podobu. Když jsem se rozhodl natočit celovečerák, nechtěl jsem používat stejnou metodu jako u krátkých filmů. U nich ten styl dobře funguje, pro dlouhý film by byl příliš jednoduchý. Jistě, šlo by to, ale bylo by to náročné. A já měl pocit, že takovou výzvu u své prvotiny zrovna nepotřebuji.

Jinak co se barevnosti týče, Červená želva je hodně barevná, ale zároveň jednoduchá. Měla mít hodně barev, ale ne všechny najednou. Jen jedna nebo dvě dominantní barvy v jeden okamžik úplně stačí. Chtěl jsem, aby bylo vše bohaté a detailní, ale zároveň co nejprostší. Uvedu příklad. Les mohl být hustý jako džungle, ale pro mě byla jednoduchost bambusového lesa zajímavější.

Vytváříte ve svých filmech uzavřený vesmír? Kde začínáte?

To je složité. O prostoru a prostředí uvažuji následovně. Kdekoliv a kdykoliv má každý z nás nějaké své místo. I v téhle místnosti by si každý z nás našel nějaký prostor nebo kousek, který by byl „jeho“. Místo, kam patří, který vyjadřuje něco z něj. To samé platí o zahradě nebo o pláži. Není to intelektuální proces, děláte to instinktivně. Může pro to být racionální důvod – třeba, že chcete být strategicky u východu, ale je v tom mnohem víc. Podobně vytvářím prostředí. Ptám se, co budu cítit, a jestli to bude působit „správně“. Je důležité, kde postava stojí ve vztahu ke kameni nebo ke stromu. Pak o krok odstoupím a zkontroluji strukturu a kompozici, jestli to navazuje v celkovém vyprávění.

Čtěte také: Mijazaki nabízí cesty do fantazie

Některá japonská studia a styl animace se přibližují hollywoodskému modelu – jako například Ótomův Steamboy, který byl zamýšlený jako hollywoodská zábava, která zaujme široké publikum od dětí na základních školách po čtyřicátníky a padesátníky. Jak takové sbližování vnímáte? Neztrácí se na obou stranách něco podstatného?

Japonští animátoři byli na začátcích ovlivnění evropskými tvůrci, například Francouzem Paulem Grimaultem. Neměli silnou národní tvůrčí identitu. Ta se vyvinula postupně. A natolik dobře, že začala ovlivňovat Evropu a evropští tvůrci ji začali imitovat. Vidím paralelu mezi hudbou ze Západní Afriky a kubánskou muzikou, která je jí inspirovaná. Následně si Kubánci vytvořili vlastní styl, který se zpětně přelil do Afriky - a takhle si to pinkají. Když jsem Mijazakiho na podzim potkal, potěšilo jej, že Červená želva neimituje japonskou animaci. Možná se do ní promítá moje vášeň pro japonskou kulturu, ale není to vědomé kopírování.

V Ghibli jste zažil i to, když Mijazaki oznámil svůj odchod. Teď se zdá, že změnil názor a bude točit další film.

Nemluvil jsem s ním přímo, takže to nemůžu potvrdit, ale zdá se, že ano. A jako starý muž má nárok, aby nečekaně změnil názor.

https://www.youtube.com/watch?v=usRRDQwOn7g

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte