Oscar 2018: Rasistická hra na liberální otevřenost

Letošní Oscaři budou vyhlášeni v neděli 4. března v Los Angeles. Před  blížícím se ceremoniálem vám postupně nabídneme recenze filmů nominovaných v hlavní kategorii snímek roku: 

Jedno pravidlo rozdělování Oscarů praví, že šanci uspět mají ty filmy, které nesou poselství a zároveň se jim komerčně dařilo v kinech. Podle téhle poučky by byla žhavým kandidátem letošního ročníku cen americké akademie hororová komedie (nebo komediální horor) Uteč.

Snímek režiséra Jordana Peela o tom, jak smrtelně nebezpečný může být pro černošského mladíka víkend u rodičů jeho bílé dívky, totiž patřil k největším komerčním překvapením. V ročním zúčtování tržeb na americkém trhu skončil na patnácté příčce – což je z hlediska typu a žánru filmu umístění naprosto senzační. Američtí komentátoři si úspěch vysvětlovali současným napětím kolem rasových otázek v USA. A rasa je i jeden z podstatných důvodů, proč akademici nemohli Uteč přehlédnout.

Debutujícímu černošskému režisérovi Jordanu Peelovi se podařilo napsat a natočit film, který lehce spojuje, co se spojuje poměrně těžko – odlehčený žánr se sociální satirou bez těžkopádného moralizování nebo agitace. Zároveň se trefil do nálady, kdy část americké společnosti hledá, jak přistupovat k institucionálnímu rasismu, ale i k rasismu, který na první pohled vypadá jako městská liberální otevřenost k jinakosti.

Zkušenost amerických černochů se v posledních letech po sérii znepokojujících nebo rovnou tragických událostí – policejní násilí vůči černošským mladíkům, debata o konfederačních monumentech – dostává v amerických médiích čím dál tím víc do popředí. Filmaře nevyjímaje. Peele se vydal jinou cestou než loni jeho kolega Barry Jenkins v Moonlightu, který nakonec získal Oscara za nejlepší film. Namísto kořenů sociální zkušenosti z neúprosného okraje společnosti zkusil s nadsázkou pojmenovat něco podstatně záludnějšího a méně zřetelného – zdánlivou rasovou idylu, která je ovšem jen fasádou pro rasismus jinak.

Vztah mladíka Chrise Washingtona a jeho dívky z dobré středostavovské rodiny dospěl do stavu, kdy je na pořadu dne víkend u jejích rodičů. Přestože Chrise jeho kamarád – komicky paranoidní vůči „bělochům“ – varuje, aby k nim nejezdil, protože z „bílého“ víkendu nemůže vzejít nic dobrého, dvojice odjíždí. Přivítání by nemohlo být přátelštější.

Liberální rodiče vítají Chrise do rodiny, ukazují mu rodinné fotky a ujišťují ho, že volili Baracka Obamu. Mají sice černé služebnictvo, ale – jak říkají – považují je za členy rodiny. Přijíždí přátelé na rodinnou oslavu. Až na občasné nestandardní poznámky některých hostů se zdá být všechno normální. Postupně se však k nestandardním poznámkám přidávají podivné věci, které je sice možné racionálně vysvětlit, ale zároveň jsou instinktivně varovné.

Peele staví celý horor na zatajování a zamlčování. Na kradmých pohledech a odhalování útržků a detailů, které do sebe zapadnou až na samém konci. Terčem jeho satiry je pak způsob, jakým si běloši přivlastňují černošskou kulturu a identitu. Volení Baracka Obamy, sympatizování s černošským údělem, obdiv k fyzické síle totiž ve skutečnosti neznamená přijetí a přiznání skutečné rovnosti jiné rase, ale apropriaci, přisvojování, a fetišizaci.

Bílá liberální Amerika podle režiséra ráda samu sebe vidí jako post-rasistickou, ale přitom stále oceňuje na „černé Americe“ ty největší stereotypy – fyzickou sílu, atletické schopnosti, sexualitu. Rasismus se tu maskuje za specifický typ závisti a pokrytectví. Peele se tak snaží postihnout v zábavném žánru kořeny něčeho podobně znepokojivého, ale méně jasného, než je obraz pěti policistů mlátících na zemi ležícího černošského mladíka pendreky – tedy podvědomý rasismus, který vyplývá ze staletí prosazovaných norem a vykreslování černochů jako „jiných“. Paranoia však míří nakonec oběma směry a ústí do slepé uličky, v níž Spojené státy ve vztahu k rase aktuálně bezradně postávají.

Právě vypořádání se s otázkou nenápadného rasismu zaujala americké kritiky, kteří snímek řadí k tomu nejlepšímu, co v uplynulém roce vzniklo. Část amerických médií Uteč rovnou vyhlásila za jistý manifest pro rasově rozdělenou americkou společnost současnosti. „Uteč je satirický horor, na který jsme čekali. Spojení Hádej, kdo přijde na večeři? a Stepfordských paniček, který je vtipnější než kterýkoliv z obou filmů. A zároveň i víc osvětluje zásadní otázky,” psal například časopis Vulture.

V rozjitřené atmosféře, kdy jsou Oscary coby instituce kritizovány už několik let kvůli příliš malé rozmanitosti (viz kampaň Tak bílé Oscary), nepřicházelo v úvahu, aby Uteč nefigurovalo mezi desítkou nominovaných na nejlepší film. A v pelotonu není bez šancí, i když možná někteří hlasující budou mít pocit, že „černošský“ snímek už vyhrál loni - a teď je třeba cenu strategicky udělit někomu jinému.  Uspět ale může v dalších kategoriích: nejlepší režisér (Jordan Peele), nejlepší scénář (Jordan Peele) a Nejlepší herec v hlavní roli (Daniel Kaluuya).

Příště: Tři billboardy kousek za Ebbingem