Jak se máte? Tereza Semotamová

„Teď nikam nespěchám. Píšu hodně pomalu, protože mě vůbec nic netlačí,” říká spisovatelka a germanistka, autorka rozhlasových her a povídek. Narodila se v moravských Boskovicích, nyní žije v Praze. V roce 2018 jí vyšel románový debut Ve skříni, který byl o rok později nominován na Magnesii Literu za prózu. Jeho hrdinka se po nepovedeném vztahu vrací z Německa do Česka, a protože nemá kde žít, vezme zavděk starou skříní své sestry. V současnosti je Semotamová redaktorkou Jádu, česko-německého on-line magazínu Goethe Institutu, snaží se psát divadelní hru a někdy blog. Nejvíc času v těchto dnech tráví v budově karlínského Sokola, kde má kancelář, nebo doma jen tak pro radost krájí zeleninu na kimči. V první vlně pandemie měla prý pocit, že jí někdo na hlavu napojil drát a zhmotnil jednu z jejích dystopií. „Už toho nechte, je to moc dlouhý a navíc blbě napsaný," vzkazuje.

Syndrom druhé knihy: Do psaní jsem se vždycky musela hodně nutit. To se změnilo loni, když mi kamarádky začaly dávat různé deadliny. Řekly mi třeba, napiš něco do neděle, tak jsem to pro ně udělala. Často to byly nezveřejněné texty, které mám doteď v šuplíku a asi je nikdy nevydám. Dřív jsem měla ambice být spisovatelkou, která chodí po městě a každé její hnutí mysli putuje okamžitě na papír, ale momentálně ani nijak zvlášť netoužím vydat novou knihu. Pořád potřebuju zpracovávat, co mám v sobě, v současné pandemické situaci mi ale nepřipadá důležité něco vlastního publikovat nebo se nutně veřejně vyjadřovat, nemám pocit, že by zrovna můj náhled byl nějak objevný. Možná trpím syndromem druhé knihy. Čeká se, s čím přijdu, pak si to ale někdo přečte a řekne si, nojo, nic novýho. Nechci psát hodně verzí stejné knihy.

Blog: Vlastně mi připadá úplně v pohodě, když si moje texty přečtou jenom ty dvě kamarádky. Takhle jsem totiž psát začínala. S kamarádem jsme si sedli, psali pro dramaťák, a pak si to spolu četli. Psaní ze šuplíku jsem zkoušela dávat občas na blog, ale to mě bavilo zhruba pět minut, načež jsem si řekla, že je to stejně k ničemu a šla od toho.

Radost: Před pár dny jsem šla za kamarádkou do Stromovky, kde jsem slyšela někoho hrát na kytaru. Dojalo mě to, měla jsem radost. Říkala jsem si, že hraje vážně nic moc, prostě jen tak drnká, normálně bych se mu vysmála, ale teď tady okouzleně zpívám, že láska je jako večernice plující černou oblohou, protože jsem kvůli pandemii rok nebyla na koncertě.

Stud: Vypisuju si různé citáty. Nedávno jsem si zaznamenala, že v Bibli stojí Kdo nepracuje, ať nejí. Tak jsem to změnila na Kdo nepracuje, ať jí. V poslední době se totiž hodně zabývám nepodmíněným základním příjmem a chudobou. Přistihla jsem se, že trpím mnoha předsudky. O několika přátelích jsem si myslela, že jsou finančně negramotní, ale díky knize Utopie pro realisty jsem zjistila, že jsou deprivovaní a na některé věci nemají tzv. mentální kapacitu (pojem Eldara Shafira), protože denně řeší existenční otázky. To byl moment sebereflexe, kdy jsem se styděla opravdu hodně.

Pomáhají mi básně: V poslední době mě velmi nadchl román Anny Burns Mlíkař. Kdyby autorka byla muž, už má nejspíš všechny možné ceny a všichni o jejím díle diskutují. Kvůli rešerším ohledně RAF jsem znovu přečetla Skutečnou událost Emila Hakla. Román, který nestárne. Pomohl mi si ujasnit moje okouzlení anarchismem a revolucionáři, především v této době. Ale jít vystřílet supermarket zatím neplánuju. S chutí jsem zhlédla povídání Fran Lebowitz na Netflixu (Pretend It´s a City) a potěšil mě povídkový seriál Easy, který jsem našla tak, že jsem bláhově hledala něco o anarchii. A samozřejmě švédský seriál Love and Anarchy. Nejvíc mi v současné době ale pomáhají básně, doporučuju sbírky Jana Škroba, Marie Šťastné a Jitky Bret Srbové.

„Čas se teď dost táhne. Můžu sice v klidu ležet, studovat a číst, protože nepřemýšlím nad tím, kam půjdu večer a co zažiju, stejně ale nemůžu přestat myslet na tragické dopady této situace.”