Jak být sám se sebou a sobě navzdory, zkoumá nejlepší český dokument
 
Sólo
Sólo • Autor: Archiv

Nejlepším letošním českým dokumentem je podle porotců mezinárodního filmového festivalu v Jihlavě snímek Sólo debutujícího režiséra Artemia Benkiho, francouzského filmaře dlouhodobě usazeného v Česku. Křehký portrét duševně nemocného argentinského klavírního virtuóza Martína Perina se úspěšně vyhýbá všem klišé o psychicky nemocných i žánru filmů o nich. Benci nepodniká lehce exotizující výlet do duše týraného génia ani za vrata největšího psychiatrického zařízení v latinské Americe, ale z intimní blízkosti zachycuje životní zápas o „přijetí vlastní osamělosti“, který se tak či onak dotýká většiny z nás. Snímek měl světovou premiéru v jedné ze sekcí na festivalu v Cannes, do české distribuce přijde 31. října.

Sólo obsahuje řadu momentů, které se vryjí do paměti. Ten možná nejbolestivější už přijde někde v první třetině. V jedné z místností léčebny, kde pobývá už čtyři roky a chystá se na propuštění zpět do světa za chráněným prostorem, sleduje Martín záznam svého klavírního vystoupení. Hubený mladík na videu nesoucím známky času kouzlí na klaviatuře a nadšený potlesk publika jej vyprovází do slibné budoucnosti klavírního mistra, který bude plnit koncertní sály doma v Argentině i za jejími hranicemi. Současný, o desítky kilo těžší Martín sleduje svou už dávno neexistující verzi i odcházející budoucnost, která nikdy nebyla. A nikdy nebude.

Reklama
Reklama

Martína zradil jeho super-vnímavý mozek, který jednoho dne přestal rozlišovat mezi realitou a fantazií a uvrhl jej do světa paranoie s diagnózou schizofrenie. Tiše snímaná scéna, kdy kamera spočívá na Martínových fascinovaných i smutných očích za obroučkami brýlí, je zdrcující zprávou o promarněném talentu. I momentem, od nějž se dokument už napořád vnitřně odráží jako od desky, která nasvěcuje Martínovu další cestu. Jeho boj o návrat k dvacetiletému klukovi i akceptování faktu, že je to boj předem prohraný. Martín musí hledat své nové já, s nímž by mohl žít. Je obklopen lidmi, kteří mu chtějí pomoci – starými rodinnými přáteli, hudebníky, terapeuty. Ale nakonec je na své hledání sám, jako všichni citliví lidé.

https://www.youtube.com/watch?v=rPuKYddAlBA&t=5s&fbclid=IwAR0syiAFtddzZwOnKoZ9na47EzJ906XiLSgtGK8psty7lAWjY4hJo0eNDAc

Pokud platí poučka, že polovinou úspěchu při dokumentárním portrétu je výběr toho, koho zachycuje, pak Benki udělal bravurní volbu. Martín Perin je pozoruhodná figura, která existuje před kamerou – a hraje sama sebe – zcela přirozeně. Zároveň se v něm spojuje zranitelnost s inteligencí, schopnost introspekce s momenty naprostého odevzdání se fyzické touze hrát, vratkost i ironický nadhled, s nimiž řeší některé životní peripetie, které jej čekají po opuštění sanatoria. Psychická nemoc se podepsala na jeho fyzickém zjevu – po lécích přibral, hůř se mu dýchá, jeho výraz bývá lehce nepřítomný. Zároveň jej nepřipravila o jeho talent - průběžně pracuje na své nové epické skladbě. Problém je, že po odchodu ze sanatoria nemá v domě po rodičích piano…

Chybějící nástroj je symbolem překážek, které se před Martína staví. Hraje v restauracích, zkouší se coby performer dostat na motorkářský koncert, kam vůbec nepatří, zkouší se dovolat vedení filharmonie, a nakonec dostane šanci přednést malý recitál ve vybrané společnosti. S entuziasmem si pořídil nové sako. Uprostřed krásně rozehrané skladby, která k němu přitahuje posluchače jako můry k lampě, pod ním ale praskne židle. Po chvíli rozpaků Martín situaci s vtipem vybere, avšak v místnosti se už nezvratně promění atmosféra.

Scéna tak přesně vystihuje vnitřní chvění celého dokumentu. V pádu ze židle po nádechu k úspěchu signalizuje neustálou přítomnost obav a hrozící katastrofy, kdy Martína může kdykoliv znovu zradit jeho mozek. Zároveň jej obklopuje neviditelná nedůvěra a rozpaky většinové společnosti, jež k němu přistupuje s jistou shovívavostí i dojímáním se. Jako ke kdysi výjimečnému talentu, který si nese stigma; dávno mu už asi ujel vlak, jen nikdo nemá srdce mu to naplno říct.

Sólo tak nesměřuje ke katarzi, natož pak k happy endu, kdy se pacient prací na sobě „uzdraví“ a vrátí se na koncertní prkna jako sólový klavírní mistr. Ono sólo je nikdy nedohraná skladba existence sama se sebou a sobě navzdory. Benki končí geniálním nejednoznačným záběrem, který nechává cesty otevřené do naděje i do destruktivní temnoty – tělo hraje hudbu, kterou nikdo jiný neslyší.

Čtěte také: Překrásně přestěhovaný svět

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 476

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte