Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Hra o trůny: Až příliš jednoduché finále jednoho fenoménu

Anketa: Jak skončila série a jak ji hodnotíte celkově

Autor: HBO
Autor: HBO

K příznivcům Hry o trůny patřili i někteří členové redakce Respektu. S finále celé série se ti „nejvěrnější z nich“ vyjádřili nejen k tomu, jak se tvůrcům podařilo v poslední části monumentální dílo ukončit, ale i k vývoji celého globálního fenoménu, v nějž se Hra o trůny bezesporu proměnila. Jen upozorňujeme, že jejich odpovědi obsahují řadu spoilerů:

Petr Horký: Působivé, ale trochu moc jednoduché, běželo mi hlavou, když jsem v pondělí za úsvitu dokoukal poslední díl Hry o trůny. Zkraje je třeba uznat, že scenáristé posledního dílu pojmenovaného Železný trůn to neměli lehké - do jediné epizody museli vměstnat rozuzlení celé osmileté ságy, což znamenalo vyřešit hned několik zásadních problémů, které by bohatě vydaly na několik dílů. Tedy především zbavit se poslední „zlé“ postavy, novopečené diktátorky Daenerys, jejího draka a obřího vojska, dále najít nové politické uspořádání pro Západozemí, a pak také důstojně uzavřít příběhové oblouky všech zbylých hlavních postav.

Všechno tohle se tvůrcům během 75 minut povedlo, za což si zaslouží uznání, přesto měl divák místy pocit, že to mohlo být trochu elegantnější a uvěřitelnější. Na seriál, který před osmi lety začínal jako lehce pokleslá zábava plná sexu a krve, jsme si však možná zvykli mít až příliš vysoké nároky. To je ostatně na celé fantasy sáze to nejzajímavější: z béčkového seriálu se postupně vyklubal všeobecně sdílený popkulturní fenomén, který nemá obdoby.

Co se ještě týče posledního dílu - až do chvíle, kdy Jon Sníh zavraždí Daenerys a zbaví svět mesiášské tyranky, jsem byl spokojený. Příchod naštvaného Drogona, který svým dechem místo zjevného vraha své matky sežehne železný trůn, a pak se s tělem Daenerys v zubech odebere kamsi za obzor, aby se už nikdy nevrátil, byl sice trochu neskutečný, nicméně efektní a uspokojující. Pak ale přišel střih a přenesli jsme se na setkání přeživších lordů Západozemí, kteří diskutovali o tom, kdo se stane příštím králem. Tohle setkání se však muselo odehrát spoustu dnů, ne-li týdnů poté, co Jon zavraždil Daenerys, protože dát dohromady urozené pány z Dorne, Železných ostrovů a dalších koutů říše muselo trvat. Jak to, že během tak dlouhé doby Šedý červ a jeho armáda Neposkvrněných nepopravili Jona Sněha coby vraha své královny? A s ním i Tyriona? Snad se na tyhle podstatné otázky dozvíme odpovědi v knize, kterou jednou dopíše George R. R. Martin…

Autor: HBO
Autor: HBO

Po odletu Drogona se tedy ocitáme na jakési improvizované volbě příštího vládce Sedmi království. Šlechtici jsou celí nesví, protože je evidentní, že nikdo z přítomných není oním „vyvoleným“, přičemž Jon coby vrah Daenerys nepřipadá v úvahu. Padají tu tedy různé návrhy, mezi nimiž je asi nejsmělejší pokus Samwella Tarlyho zavést demokracii, čemuž se ovšem všichni vysmějí. Najednou se ale na scéně jako deus ex machina zjeví spoutaný vězeň Tyrion a během několika minut všechny přesvědčí, že nejsilnější věcí na tomto světě nejsou armády, ani dědičný nárok na trůn, nýbrž silný příběh. A nejsilnější příběh má podle Tyriona Bran „Zlomený“ Stark, původně urozený chlapec, který přišel o všechno včetně svého zdraví, přežil nebezpečné roky v divočině, kde se změnil ve vševědoucího mudrce, aby se nakonec triumfálně vrátil a pomohl zachránit svět.

Bran přece nemůže mít děti, namítne jeho sestra Sansa - jenže ani to není problém, naopak, trůn odteď už nebude dědičný, příští panovníky budou zástupci všech Sedmi království volit na tomhle místě. Všichni jsou zajedno a provolají slávu Branovi Zlomenému. A když Sansa jen jakoby mimochodem řekne, že sever se od Sedmi království odtrhne a bude samostatný, nikoho z přítomných lordů nenapadne požadovat totéž pro sebe. Což z celé „volební“ scény dělá jeden z nejméně věrohodných okamžiků seriálu, jehož leitmotivem byly od počátku intriky a boj o moc.

Volba krále je i posledním momentem napětí, po kterém už následuje jen happy end. Šedý červ se spokojí s tím, že Jon Sníh odejde do vyhnanství na severu a se svojí armádou Neposkrvněných odpluje. Bran je králem šesti království, Tyrion jeho rádcem a u královského dvora najdou uplatnění i další postavy: Brienne, Sam, Bronn i Davos. Sansa je královnou severu, Arya vyráží lodí za dobrodružstvím objevovat neznámé končiny světa a Jon je sice na severu, když se v doprovodu Tormunda Obrozhouby a dalších divokých lidí ztrácí v lese, ale člověk má pocit, že tam někde určitě potká nějakou novou Ygritte…

Seriálu a celé poslední sezoně by se dala vytknout spousta věcí. Že scenáristé spěchali a dělali příliš velké střihy v ději i ve vývoji postav (přerod Daenerys z kladné postavy ve vraždící krutovládkyni, vynechání chvíle, kdy Jon sestrám oznámí svůj původ, vysvětlení, co vlastně chtěl Noční král). Z tohoto důvodu se nabízí otázka, proč měla poslední řada jen šest dílů. Zároveň byla poslední řada mimořádná v tom, že se během ní naplno projevilo, nakolik je Hra o trůny sdílený fenomén.

https://www.youtube.com/watch?v=9uriWfb-2SA

Zatímco první díly byly nezávaznou hrou s postavami, přehlídkou nahých těl a brutality, na samém konci měl každý díl samostatnou recenzi v New York Times, The Atlantic, New Yorkeru a v mnoha dalších prestižních médiích. A v těchto článcích se seriál se ve svém „posledním stadiu“ stal odrazovým můstkem pro výlety do různých oblastí – historie, etiky, módy i vojenské taktiky. Třeba bitvu o Zimohrad z taktického hlediska hodnotili generálové, masakr civilistů v Králově přístavišti se zase stal záminkou pro debatu historiků o tom, jak se při dobývání měst starověké národy chovaly k civilnímu obyvatelstvu. Šokující spálení Králova přístaviště na popel, které nečekaně provedla Daenerys ze hřbetu svého Drogona, pak podnítilo seriózní esej o tom, jestli se dá vypálení města drakem ospravedlnit podobně jako svržení „mírové“ atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki.

Tyhle texty přitom patřily na svých serverech co do počtu kliknutí k nejčtenějším. Nakonec tedy vlastně nejde tak o to, nakolik byl seriál opravdu kvalitní. Jeho hlavní kvalita spočívala v prostém sdílení tolika lidmi a jeho srozumitelností napříč různými kulturami. Tahle kombinace umožňovala přesahy, které ze seriálu dělaly něco jedinečného. A něco takového se nejspíš dlouho nebude opakovat.

Jindřiška Bláhová: Po letech spekulací, kdo z mnoha postav seriálu Hra o trůny usedne na Železný trůn a bude vládnout fiktivním sedmi královstvím, na něj nakonec usedl… nikdo. Nemáme tím na mysli metafyzického Nikoho, alter ego Aryi Stark, ale zcela konkrétního nikoho. Zhruba uprostřed epizody totiž Železný trůn jako symbol korumpující moci přestal existovat. Roztavil ho oheň truchlícího draka sklánějícího se nad mrtvým tělem Daenerys Targaryen, která byla dlouhou dobu hlavní kandidátkou na vládnutí.

Závěrečný díl celé Hry o trůny, který sledovalo čtyřicet pět milionů diváků a jímž se po osmi letech završil nejdiskutovanější seriál posledních let, těžkou a někdy těžkopádnou symbolikou nešetřil. Stejně jako nešetřil emocemi, protože jedním z leitmotivů byl klasický soap operový rozkol mezi láskou a povinností. Tak by se ostatně nejspíš dal popsat i stav obou hlavních scenáristů Davida Benioffa a D. B. Weisse, když sérii psali - a kteří už v té době směřovali k seriálovým Hvězdným válkám.

Poslední epizoda měla hodně na práci. Bylo potřeba uzavřít řadu dějových linek a osudů postav a splést je do alespoň důstojného, ideálně nezapomenutelného finále, které by korunovalo osm let vyprávění a budování unikátního fikčního světa, jenž řadu diváků pohltil.

Autor: HBO
Autor: HBO

Situaci navíc komplikovala stoupající vlna nevole některých fanoušků vůči postupující osmé řadě, kterou považovali za frašku. Zvláště pak po kauze zapomenutého kelímku od kávy Starbucks ve čtvrté epizodě. Amatérská produkční chyba byla probírána na internetu s podobnou vášní, jako se v seriálu plánovaly bitvy, spalo s příbuznými nebo kuly pikle.

Proměnila se v potvrzení toho, že to se seriálem jde z kopce. Dokonce vznikla fanouškovská petice na webu Change.org požadující přetočení osmé řady. Petici stěžující si na nekonzistenci a rychlou jehlou ušité zápletky a požadující přepsání finální série „kompetentními scenáristy“ podepsalo milion lidí. Nevzali na milost ani vynikající třetí epizodu bitvy o Zimohrad, která se vymykala suverénním pohybem mezi thrillerem a hororem a mezi intimním a velkolepým.

Ve finále tvůrci vsadili na některé jistoty. Jedna má podobu kdysi jedné z nejcharismatičtějších postav. Strategicky zvolili obecně oblíbeného, ošlehaného, ironického trpaslíka Tyriona Lannistera, který se navzdory osudu nechtěného syna mocného rodu stal hybatelem dějin a rádcem královen. I když v posledních sezónách také čím dál tím bezradnějším a upovídaným pijanem, jak jednotlivé postavy ztrácely na své mnohotvárnosti a scénáristé je šněrovali do jednorozměrných figur. Právě jeho očima sledujeme v prvním záběru zkázu Králova přístaviště. Hrůza spáleného bitevního pole, které v předcházející epizodě srovnal se zemí dračí oheň, je násobená pocitem osobní ztráty, jak Tyrion prochází vlastním domovem a odkrývá zavalená těla sourozenců Cersei a Jaimeho.

Zamýšlená tíha sourozeneckého truchlení a pádu slavného rodu ale netrvá dlouho. Tyrionovo toulání se sutinami mělo definitivně potvrdit, že Cersei, jejíž osud nechával seriál do té doby ještě otevřený, je ze hry. Takové potvrzení bylo potřeba, aby se seriál mohl vydat dál v odpovídání na otázku, kdo bude vládnout a kdo zemře.

Autor: HBO
Autor: HBO

Z ruin, které zasypaly postavu, jež dlouho zosobňovala v seriálu ultimátní zlo, symbolicky povstává královna nová. V černé oděná Daenerys jako bohyně války, nikoliv slibovaného míru a nové éry. Přerod z osvoboditelky v tyranku dokonává její proslov k vojskům po bitvě. Je plný doublespeaku moci, kdy osvobození znamená zničení, destrukce nový začátek a smrt život. Daenerys už není vizionářka, ale psychotik přesvědčený o své osudové roli v dějinách.

Scéna jednoznačně akcentuje nástup barbarství a konec civilizace. Seriál, který poslední dobou nešetří velkými detaily tváří, křeše co nejvíc z té Tyrionovy a Jona Sněha, jak jim dochází, že nastal čas na přehodnocení loajality. Scenáristé tak dokypřili půdu probublávajícího střetu mezi dvěma figurami, z nichž v minulých sezónách udělali osudové a prokleté milence zcela podle pravidel soap opery – mezi Daenerys a právoplatným dědicem trůnu Jonem Sněhem…

Zatímco se celkem dařilo udržovat pocit světa na pokraji tetelivé zkázy, úvahy Jona a Tyriona o volbě mezi povinností (k budoucnosti) a láskou (k potenciálnímu tyranovi) působily ne jako zničující důsledek neustálého přelévání loajality v nevyzpytatelném světě, ale hlavně jako předehra k tragi-romantickému zvratu, který šlo až překvapivě snadno předvídat – smrti Daenerys z Jonovy ruky po vášnivém polibku.

Tvůrci zvolili klišé hlavně z jednoho důvodu. Aby ne nepodstatné skupině diváků, která zapovězeným milencům fandila, ponechali tragičnost osudové lásky. Téma osobní integrity a nemožnosti vědět, zda jsou některá rozhodnutí správná nebo špatná, spíš nesměle povlávalo v pozadí jako apendix Jonova bezkrvého skautství, do nějž ustrnul. Příznačně pro proměnu, kterou seriálová Hra o trůny prošla…

Autor: HBO
Autor: HBO

Nevyzpytatelný, drsný, vyzývavě vrstevnatý fikční svět zabydlený plejádou propracovaných postav a věnující se tématům moci, války (a její nesmyslnosti), politiky, loajality, pomsty a přežití, se postupně scvrkával. Zplošťoval. Seriál s obrazně obrovskou hloubkou pole, kde se přes sebe přelévaly příběhové linky a témata v nečekaných permutacích a s nečekanou dostředivou silou, přesunul postupně veškeré dění do prvního plánu. Složitost a bohatost byly osekány na minimum, místo nich nastoupila stále větší epičnost a spektákl.

Tok byl nasměrován do jednoho betonového koridoru nesoucího příběh konzervativnějším směrem. Uhlazeněji, přehledněji, servisněji vůči divákovi, který měl (v jejich očích) určitá očekávání a určité nároky. Daly se v podstatě uzavírat sázky, že oblíbené postavy neumřou. Což bylo po určitou dobu součástí hry, přitažlivosti a značky Hry o trůny.

Finále tak v řadě momentů připomínalo mechanické posouvání figur po šachovnici. Nejvíce to bylo patrné při anti-klimaktické volbě nového krále, který měl moudře vládnout a zastavit staletí trvající boje mezi znesvářenými rody. Zvolení Brandona Starka chyběla jakákoliv naléhavost. Přestože by měl být jako Tříoký havran, který všechno vidí a je nositelem paměti celého světa, téměř mystickou figurou. Brandon musel jednoduše mít nějakou podstatnou roli, když mu seriál – často dost zmateně a esotericky – věnoval takovou pozornost.

Vládnout bude ale jen šesti královstvím, protože jeho sestra Sansa, která chce být královnou, prohlásí Sever za svobodné království. Nikdo neprotestuje, Tyrion se stává Branovou pravou rukou. Arya se vydává plavit na západ od Západozemí. Jon je poslán za trest strážit Noční hlídku a poslední záběr celé Hry o trůny je právě na něj v čele Svobodných lidí odcházejících do zasněžených lesů…

Rozdílné cesty tří sourozenců Starkových by bylo možné číst cynicky jako přípravu na potenciální pokračování, kdy nejzajímavější postavy dostaly své vlastní řady. Hra o trůny je příliš cenná komodita, aby se jí HBO úplně vzdala. Na druhou stranu tři naznačené cesty, které se mohou ubírat nečekanými směry, nabízejí prostor pro divákovu představivost i po závěrečných titulcích. Seriál se tak gestem vrací k jednomu ze svých původně nejsilnějších aspektů – postavám a jejich proměnám.

Nezapomenutelné tak finále Hry o trůny nebylo. Ostatně čekal to jen málokdo. Relativně důstojné – v rámci mantinelů, kterými tvůrci hodně omezili původní poetiku knih G. R. R. Martina – však ano. Jen po něm nezůstal pocit konce jednoho fenoménu, nýbrž dojem, že je psali scenáristé, kteří už byli myšlenkami jinde.

Michal Ischia v debatě na DVTV:

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].