Greg Dulli: Bowie zosobňoval to nejlepší, kam lidstvo dospělo

V Česku koncertuje snad rok co rok. Byl tu v duu Gutter Twins s Markem Laneganem, objevil se tu s kapelou Twilight Singers a především tu odehrál několik vystoupení v čele své kmenové formace The Afghan Whigs. V průběhu devadesátých let vytvářel jejich soul rock a zemitý projev Grega Dulliho přímý protipól do velké míry asexuálnímu grunge. Průřez všemi kapitolami jeho kariéry nyní nabídne komorní program An Evening With Greg Dulli, který se odehraje v pátek 19. února v pražském Lucerna Music Baru.

Do Prahy přijíždíte se svým sólovým programem. Jedná se o intimnější variantu podání vašich písní, co vás k tomuto rozhodnutí vedlo?

Poprvé jsme podobné turné uskutečnili před pěti lety a beru to jako způsob, jak efektivně vyzkoušet nové písně. Zjistit, co funguje a co nefunguje - dřív, než se půjde do studia. Tehdy mi to hodně pomohlo, tak uvidíme co nyní.

Když říkáte nový materiál, člověk těžko odhaduje, pro jakou z vašich kapel to bude.  Mluvíte o Afghan Whigs, Twilight Singers nebo Gutter Twins?

Nejraději bych řek od každého trochu, ale půjde především o nové skladby Afghan Whigs.

Takže nepůjde o vzpomínkový průřezový repertoár?

Popravdě řečeno, v tuhle chvíli, kdy si voláme, ještě nemám tušení, jak ten večer bude vypadat. Zrovna během včerejší noci jsem se procházel po domě s kytarou kolem krku a zkoušel hrát různé skladby. Takže otázka, na kterou se mě ptáte, je přesně ta otázka, kterou se nyní zabývám; ale asi to dopadne jako mix velmi starých písní, s těmi, které ještě nikdo nikdy neslyšel. A pak taky něco mezi tím. Budou tam určitě coververze. Každopádně program, s nímž začneme v Irsku, se určitě cestou do Prahy ještě několikrát hodně změní.

Mluvíte-li o coververzích – jako poslední jste symbolicky natočil Modern Love od Davida Bowieho krátce poté, co jste se dozvěděl o jeho úmrtí. Jaký vliv na vás měla tvorba Davida Bowieho?

Myslím, že první, co jsem jak kluk viděl, byla televizní koleda Little Drummer Boy, kterou Bowie nazpíval s Bingem Crosbym. Když jsem přišel na vysokou a začal hrát v punkových kapelách, desky Ziggy Stardust a Aladdin Sane mi ukázaly cestu k tvrdšímu glam rocku. Bowie dokázal nejedné generaci zařídit to, že je ok být divný. Prošlapal jim cestu. Byl tak vzdělaný, kreativní, nadpozemský. Upřímně, podle mě je Bowie jedním z nejúžasnějších umělců, jaký kdy žil. Pomáhal s odstraňováním mnoha předsudků: rasových, sexuálních. Zosobňoval to nejlepší, kam lidstvo v posledních dekádách dospělo.

Zdá se mi, že jste takřka pořád na turné. Se všemi výše zmíněnými kapelami jste v uplynulých letech vystoupil v Praze a teď se vracíte znovu. Užíváte si koncertování více než třeba v devadesátých letech, nebo je to pro vás existenční nutnost?

Je pravda, že někdy kolem roku 2000 jsem si dal pauzu, ale dá se říct, že od roku 2003 jsem pořád na cestách. Má to jednu jedinou nevýhodu, že je člověk daleko od svých blízkých a tráví příliš času v hotelích a autech, ale jinak mě to nikdy nepřestalo bavit. Jinak bych to nedělal, to říkám na rovinu.

V posledních letech jsme byli svědky mnoha comebacků kapel z 90. let, The Afghan Whigs nejsou výjimkou. Jakou atmosféru to má třeba na festivalech, když se tu potkávají skupiny, které společně naposledy hrály před 20 i více lety?

Trochu to působí, jako by se nic nezměnilo; jako byste se ocitl na shledání se členy vlastní rodiny, které jste dlouhé roky neviděl.