Když už člověk je, tak má jezdit do Vídně. Třeba na výstavu Bruegel: Das Zeichnen der Welt čili Bruegel: Kreslení světa. Jak známo, díky Pieterovi Bruegelovi máme v Čechách doma brajgl, neboť to (prý) byli studenti pražské Akademie výtvarných umění, kdo v 19. století začal titulovat pekelný domácí nepořádek zkomoleným jménem vlámského mistra, jenž se jeho zachycováním proslavil již v 16. století. A taky (prý) díky němu víme, že se dá na zamrzlé vodě bruslit, neboť i tuhle kratochvíli Bruegel na svých obrazech celoevropsky zpopularizoval. Bruslaři jsou k vidění třeba na jeho olejomalbě Lovci na sněhu, za kterou se tradičně jezdí do vídeňského Kunsthistorisches Musea, kde visí hned vedle neméně populární Babylonské věže, jíž můžeme vidět na úvodním obrázku této Pražské kavárny. Nás ovšem protentokrát budou zajímat Bruegelovy kresby.
Vystavené jsou do 3. prosince v Albertině, která jich vlastní hned šest. Žádné muzeum na světě jich nemá víc, dochovalo se jich koneckonců jen šedesát. K čemuž připočtěme ještě čtyřicítku obrazů. To není zrovna vysoké číslo: po Albrechtovi Dürerovi se kreseb dochovalo na tisíc, a to žil o sto let dřív. Albertinská kurátorka Eva Michel v katalogu vydaném k Bruegelově výstavě míní, že k redukci (z podkreseb viděných na malbách je zřejmé, že malíř při práci rozhodně musel vycházet z přípravných kreseb na papíře) nejspíš došlo na přelomu 18. a 19. století, kdy byl Bruegel považován za nevýznamného autora a jeho kresby tak byly jako „bezcenné“ hromadně zničeny. Což je dost ironické, protože právě s tímhle motivem Bruegel pracoval na své nejslavnější kresbě Malíř a kupec z roku 1566. Vytvořil ji tři roky před smrtí a zachytil na ní pravděpodobně sám sebe a anonymního „znalce“. Ten při pohledu na jeho dílo okamžitě sahá pravou rukou po váčku s penězi, vědom si toho, co by se dalo z artefaktu časem vymáčknout.
Výjev po Bruegelovi okopírovalo několik autorů. Včetně Jacoba Hoefnagela, který svou verzi Malíře a kupce pořídil v Praze v roce 1602 pro Rudolfa II., jenž se ve své době stal největším Bruegelovým sběratelem. Víme to i díky tomu, že si v roce 1608 v dopise Bruegelův starší syn Jan stěžoval na dluh 2400 zlatých, který měl vůči němu císař za nezaplacené otcovy práce. Jan mimochodem Bruegelovi staršímu zaplatil sošný náhrobní kámen v bruselském chrámu Notre-Dame-de-la-Chapelle, do nějž nechal vytesat oslavná slova: „Pietru Bruegelovi, malíři bezchybné práce a velmi elegantního umění, jehož by mohla velebit sama Příroda, matka všech věcí, jemuž se obdivují ti nejzkušenější umělci a jejž soupeři marně napodobují.“ Napodobovatelů se našlo skutečně hodně, oblíbený byl třeba jeho výjev Osel ve škole s nápisem „I když se osel vydá do školy učit se, zůstane dál oslem a nestane se z něho kůň“. Což je v Albertině v anglické mutaci na popisku půvabné, protože na obrázku můžeme vidět The Ass in the School hned v několikerém provedení.
Davy se ale na výstavu osmdesáti kreseb hrnou především kvůli pracím, jimiž si Pieter Bruegel vysloužil přízvisko „druhý Hieronymus Bosch“. Ty se staly v Bruegelově době nejúspěšnějším zbožím grafické dílny antverpského nakladatele Hieronyma Cocka a v Albertině jsou vidět jak výsledné rytiny, tak Bruegelovy kresby, podle nichž je zaměstnanci dílny vytvářeli. V čele s Velkou rybou pojídající malou rybu. „Kde Bosch viděl svět jako místo infikované zlem, pro Bruegela to byl sám člověk, kdo se stal jeho nositelem: i když větší zvířata požírají své menší druhy v kanibalistické chamtivosti, nakonec je to člověk, kdo stojí jako všemocný všežravec na konci tohoto vražedného potravinového řetězce,“ píše v katalogu o rozdílu mezi Hieronymem Boschem (1450?-1516) a Pieterem Bruegelem (1525?-1569) historička Laura Ritter. Jednu kapitolu v něm mimochodem má i profesorka kunsthistorie Daniela Hammer-Tugendhat, nejmladší dcera stavitelů brněnské vily Tugendhat, o jejíž navrácení rodině před časem marně usilovala.
Není to jediná česká stopa na výstavě. Jedním z nejpozoruhodnějších exponátů je kresba Krajina s medvědy, jež je v Albertině prezentovaná v proskleném rámu visícím uprostřed místnosti, aby byl vidět z obou stran. Na druhé je totiž jemnějšími tahy nakreslena říční krajina s městem v pozadí. Vlastní ji Národní galerie v Praze, které je tak na vstupním panelu věnováno poděkování. Vzpomeňme na čtrnáct let starou retrospektivu Albrechta Dürera ve stejné instituci, kde byla kvůli Knížákovu zákazu půjčky pražská Růžencová slavnost přítomna jen reprodukcí a douškou, že kvůli nepochopení Národní galerie.. A nebo si raději ještě ukažme Bruegelovu kresbu Lenost z roku 1557, jež vlastně s tématem tak trochu souvisí.
V Albertině je k vidění ještě velká výstava Raffaela Santiho, ale o té zase jindy. Líní ale ve Vídni nebuďte zajít do nedalekého Leopold Musea. V něm totiž do 8. ledna probíhá expozice Anton Kolig. Autor se totiž v roce 1886 narodil v Novém Jičíně, čímž sice jeho česká linie víceméně končí, protože v roce 1904 odešel studovat do Vídně a další život po první světové válce spojil s Rakouskem, ale pořád je to našinec. Na obrázku je jeho obraz z roku 1933 Malířova rodina, který by díky odvážnému provedení ve formě i obsahu klidně mohl viset na jakékoli aktuální malířské výstavě současného umění.
Koligovu rodinu tvořil otec Ferdinand živící se jako malíř pokojů a Marie rozená Friedler. Jejich syn se zpočátku vůbec specializoval na rodinné portréty, v Leopold Museu to dokládá i plátno z roku 1911, na kterém zachytil děti Karla Robitscheka, majitele novojičínské textilky. Kolig ho pořídil v letním Robitschekově sídle v Jánských Koupelích u Opavy, kdy ještě nikdo netušil, jak to naše poklidné rakousko-uherské soužití dopadne. Koliga nejdřív přivedlo na bojiště první světové války, kde se stal armádním malířem, později na stuttgartskou Akademii, kde učil nástěnnou malbu, a ještě později do hledáčku nacistů, kteří po anšlusu Rakouska z galerií odstranili jeho příliš expresivní malby. 17. prosince 1944 přežil s rodinou bombardování Spojenců, kdy byl zcela zničen sousední dům s velkými ztrátami na životech. Člen německo-českého spolku Prager Secession (před čtyřmi lety díky tomu i o něm vyprávěla výstava Mladí lvi v kleci v Oblastní galerii v Liberci) zemřel v roce 1950.
A ještě na skok do Prahy. Hauch Gallery funguje už druhým rokem v karlínské Pobřežní ulici, specializuje se na prezentaci i prodej současného umění a aktuálně v ní do 26. listopadu vystavuje Daniel Hanzlík projekt Atlas. Jestli se v Česku občas žehrá, že se v naší malbě neděje nic zajímavého, tak Hanzlík tenhle pocit už léta vyvrací. Pamětníci si vzpomenou na jeho už patnáct let staré Zářiče, v nichž na akryl zachycoval jasnými barvami geometrické útvary připomínající zářivky či teplomety, s nimiž se účastnil (dnes bohužel už neexistujícího) Bienále mladých v GHMP. Teplický rodák dnes učí v Ústí nad Labem na Fakultě umění a designu, kde vede s Pavlem Vkusem ateliér Tiše-base media.
V Karlíně si teď může každý ověřit, co si pod časově založenými médii můžeme představit. Hanzlíka fascinují fyzikální principy a zákonitosti, které se snaží ověřovat a prověřovat. Tentokrát na příkladu kyvadla. S jeho pomocí vznikla série obrazů, na kterých čerstvě nanesenou barvu buď rozrušil předmět zavěšený na šňůře, nebo svou drahou přímo vymezoval tvar namalovaných obrazců. Jedno kyvadlo visí přímo v expozici, přičemž je na ně připevněn ruchový mikrofon, který do dvou reprobeden v přímém přenosu vysílá šum vznikající při jeho kmitání. Takhle se to může zdát jako odtažitě působící „vědecká“ výstava. Jenže to je právě zajímavé: v Hanzlíkových obrazech je přes všechnu jejich racionálnost neobvyklá dávka emocí, kterou do nich vkládá nejspíš fakt, že malíř nikdy nemůže plně kontrolovat celý průběh jejich vzniku. Z půvabné expozice vybíráme plátno Souřadnice z letošního roku.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
