otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Když rektor Akademie výtvarných umění Tomáš Vaněk ve čtvrtek na zahradě školy zahajoval výstavu letošních diplomek, povzdychnul si, že nás místo začátku nového roku nejspíš čekají další prázdniny. Měl pravdu, od pondělka se AVU tak jako všechny ostatní vysoké školy v zemi zavře a znovu se vrátí k distanční výuce. Moc si neumím představit, jak je to pro studenty nepříjemné: jejich spolužáci, kteří školu letos opouštějí, si na diplomky museli počkat o tři měsíce déle než obvykle - a ti, co na škole zůstávají, aktuálně nemohou vůbec tušit, jak to bude dál.

Je v tom hodně frustrace a ta se během vernisáže vyvalila na povrch. Po úvodních slovech kurátora letošních diplomek Marcela Fišera, kterému pomáhal Petr Dub, si dvě diplomantky vzaly mikrofon a sdělily do něj, že s nimi kurátoři vůbec nespolupracovali: na nic se jich neptali a završili to tím, že absurdně dali na plakát a katalog jejich výstavy třináct let starý obraz Václava Girsy. Ten školu absolvoval už v roce 2007 a spolu s pár dalšími kolegy a kolegyněmi byl na aktuální výstavu vybrán coby „host“, jenž měl zřejmě poskytnout srovnání k tomu, co se na škole dělo tehdy a co teď. No jak bylo vidět, čerstvým diplomantům tento koncept nesedl, a upřímně řečeno se jim nedivím. Diplomky totiž už čtvrtým pátým rokem dokazují, jak nezvykle hotoví umělci ze školy odcházejí a že je škoda jejich práce rušit něčím jiným. Tak si pojďme některé z nich přiblížit.

Reklama
Reklama

Co je zajímavé: letošní zkušenost s pandemií se v tvorbě diplomantů prakticky neprojevuje, byť jim poznamenala celý závěrečný semestr. S výjimkou Terezy Misiarzové, shodou okolností z intermediálního ateliéru zmíněného rektora Vaňka. Ta během tříměsíční karantény na fotoaparát zaznamenávala, jak si do bytu přenesla své venkovní aktivity tipu opalování se v bazénu, lezení po horolezecké stěně, spaní ve stanu či dokonce dělání táboráku. Její studie absurdního světa je také jedním z mála využití nových médií v letošních diplomkách – tedy pokud bereme 181 let starý vynález fotografie za nové médium.

1
Autor: Jan H. Vitvar

Silné jsou diplomky tradičně zejména v malbě. O Jakubu Čuškovi už jsem letos psal, když měl samostatnou výstavu v žižkovské Radosti. Mistr zneklidňující nedokončenosti končící v ateliéru Marka Meduny se sice na AVU mohl rozmáchnout do bezmála třímetrových formátů, jeho komorní soubor prezentovaný v Radosti mi nicméně paradoxně přišel mnohem uvolněnější a propracovanější než absolventská práce, na niž by měl mít logicky víc času i odvahy než na výstavu v soukromé prodejní galerii. Na škole každopádně v malbě jako jeden z mála zastupuje její vážný, až temný proud, protože obrazy jeho spolužáků a spolužaček jsou mnohem rozpustilejší, až rozfrčenější.

5
Autor: Jan H. Vitvar

Jako třeba psychedelické práce Terezy Zichové. Maluje sice klasické scény z rodinného života, do nichž ovšem nečekaně vstupují jednorožci, tygři či bájný písečný červ Olgoj chorchoj. Zichová má zkušenosti s psychoanalýzou a – jak jsem se dočetl v katalogu – předlohou pro půvabnou dámu na levém obraze stylizovanou do pózující Rose z filmového Titaniku jí byla vlastní maminka. Vliv jejího učitele Jiřího Petrboka je na obrazech naprosto zřejmý, ale jen v tom nejlepším. Ověřit si to doporučuji na Petrbokově povedené aktuální výstavě v Galerii Václava Špály věnované jeho snům o zelenině.


Jeho ateliér opouští i další malířka, jíž prorokuji slibnou budoucnost. Klára Sedláčková říkající si Klára Sedlo vychází v závěrečném cyklu ze své zkušenosti s postižením obsedantně kompulzivní poruchou, při které je jediným lékem na úzkostné stavy důsledné dodržování ustálených denních rituálů. Na námi reprodukovaném obraze zaznamenala snahu uspořádat si příbytek podle pevného řádu, který může svou striktností „normálního“ jedince naopak vyvést z rovnováhy.

6
Autor: Jan H. Vitvar

Zpět do klidu ho může vrátit práce Sarah Dubné. O fascinujícím včelařském výzkumu její maminky Soni jsme v Respektu psali před devíti lety, nyní se k němu její dcera vrací v originální diplomce ukončující studia v intermediálním ateliéru Dušana Zahoranského a Pavly Scerankové. Dubná ji umístila do kanceláře studijního oddělení, kterou přepažila zdí pokrytou hliněnou omítkou, keramickými dlaždicemi a glazurou; to vše pak přetíná její biomorfní kresba. Je to dílo, u kterého si vůbec nejste jistí, na co se přesně díváte, ale právě proto se od něj nemůžete odtrhnout.


Přechodový můstek mezi malbou a sochou představuje diplomka Elišky Konečné, která studia zakončila u Roberta Šalandy. Dvojice paravánů by mohla být sochou, obrazem i textilní instalací, přičemž z obou stran nabízí drobně jinou scénu propletených nahých těl – čímž chce autorka říct, že každý se na stejnou situaci dívá jinak. Málokdo z jejích vrstevníků si dal s řemeslným zvládnutím díla takovou práci jako Konečná a snad právě proto má člověk o to větší chuť se zabývat jeho obsahem. Její schopnost vyjadřovat se malířským jazykem v netradičním prostorovém reliéfu dokládá, jak příjemně propustnými obory se momentálně současné umění vyznačuje.

7
Autor: Jan H. Vitvar

Ale pojďme už ke klasické sochařině. Josef Knap absolvoval u Vojtěcha Míči, který se na škole programově věnuje výuce „figurálního sochařství a medaile“. Jeho žák celou jednu místnost na AVU zaplnil svou poctou pradědečkovi, který se živil košíkářstvím a nedávno odcházel ze života. Knapa prý k dílu inspirovala četba Patočkovy habilitační práce Přirozený svět jako filosofický problém; já o ní přemýšlel mnohem přízemněji a přišla mi hlavně nesmírně dojemná. A to i kdybych si nevšimnul, že sochař nechal na okně výzvu k podpoře hospicu Duha v Hořicích, kde ho „naučili dívat se na smrt jinýma očima a tím lépe zvládnout těžké chvíle“.


A to nejlepší na konec: diplomku Dominika Adamce jsem viděl už v červenci, kdy ji prezentoval v Anežském klášteře. Tam, kde nyní visí oltářní obraz Mikuláše Medka z jedovnického kostela (doporučuji si koupit příští Respekt věnovaný Medkově retrospektivě), Adamec na začátku prázdnin vystavil svou rozměrnou instalaci pojmenovanou Inkoust zhrzený propitou budoucností potkává dehydrovaný Klínopis. Musím říci, že jsem v Anežce nikdy neviděl – a to včetně Medka – tak skvělý kontrast mezi gotickou architekturou a vyjadřovacími prostředky o stovky let mladšího umění.

9
Autor: Jan H. Vitvar

Na titulním obrázku této Pražské kavárny je vidět, jak podmanivý dialog vedly jeho papírové sochy, jimž říká „korpusy“, v kostele sv. Salvátora s původními pěticípými hvězdami v okenních kružbách přemyslovského mauzolea. Historizující budova AVU z přelomu 19. a 20. století pochopitelně nemohla Adamcovi poskytnout protiklad. Nicméně jeho schopnost nabídnout divákovi doslova haptickou podívanou, kdy se dají předměty osahávat očima, ani zde neslábne. Dominik Adamec je pro mě příslibem, že podobně jako slaví svou renesanci už několik let malba, čeká to nyní i sochu. Výstava diplomek na AVU končí 27. září a nenechte si ji ujít.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1669

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte