Co je vončo a kdo vytvořil znepokojivý pomník
Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne
Aktuálně neznám v kraji aktivnějšího malíře, alespoň co se pořádání výstav týče. Ještě jsem nestačil zapomenout na loňské expozice Lubomíra Typlta (1975) v Galerii U Betlémské kaple a DSC Gallery - a už je tu s výstavou novou, tentokrát v Galerii Václava Špály. Soudě podle jeho nových pláten za četnost jeho prezentací nemůže nadprodukce, neboť stále nedochází k vyprazdňování a rozmělňování se, naopak spíše k naplňování a koncentrování se. Za jeho soustavnou přítomnost ve veřejném prostoru (navíc vždy doprovázenou řádným katalogem vystavených děl) může spíš jeho zkušenost s německojazyčnou scénou: když v letech 2000 až 2005 studoval malbu na düsseldorfské Kunstakademii, naučil se, že pokud chce člověk v oboru uspět, musí se otáčet. Což tedy Typlt srdnatě a úspěšně dělá.
Výstava má název Neutopíš se dvakrát v téže řece – je to zjevně symbolický odkaz na fakt, že ve „Špálovce“ se už před sedmnácti lety představil ještě coby student s klímovským projektem Obešel já polí pět. Za sebe mohu říci, že se Typlt na Národní třídě neutopil tehdy ani tentokrát. Je obdivuhodné, že přes veškerou proslulost snaží svůj výraz neustále posouvat dál. Tentokrát se na velké formáty vrhnul s ještě větší energií, než u něj známe. Místo štětce často používá velkou špachtli, s níž po plátně roztírá barevné kombinace, jež mimo jiné vyvracejí obecnou poučku „zelená modrá, pro blázna dobrá“. Světlo na své dívky a chlapce zachycené v prapodivných situacích efektně pouští z několika zdrojů, což ještě zesiluje znejišťující dojem z míst a scén, které si nelze nikam konkrétně zařadit. A k dokonalosti taky dotahuje svůj oblíbený princip řetězení postav, když z nich vytváří jakési sletové útvary: v nových dílech tahle podmanivá valící se repetitivnost dává vzpomenout na texty kapely wwww, jež má Typlt rovněž na svědomí.
S řetězením ráda pracuje i Pavla Malinová (1985). Na výstavě O mně se povídá, moje mlčení tomu odpovídá v holešovickém Berlínským modelu, kde ve středu proběhl křest její stejnojmenné první monografie,odprezentovala i plátno Plavci: scénu zachycující skupinu vodních fanatiků tvoří jen jejich hlavy lapající po vzduchu a ruce trojúhelníkovitě se kraulem zabodávající do modrých vlnek. Tak jako Typlt ve Špálově galerii, i Malinová v knize bilancuje poslední tři roky své práce, která je i v jejím případě značně intenzivní. Jak v publikaci přiznává, maluje deset hodin denně, mimo jiné i proto, aby tak unikla před obtížně snášenou realitou. K jejím malbám si není snadné najít hned cestu a upřímně řečeno si ji stále hledám i já. Respektive jediné, co u nich mohu říci s pevnou jistotou, je, že mě vždycky intenzivně vtahuje a pohlcuje jejich energie. Ovšem proč, tím už si vůbec jistý nejsem.
Možná proto, že Malinová dokáže přenášet své vnitřní pochybnosti, které při malování prožívá, a ty pak vibrují i divákem. Anebo je to taky tím, že ve svých kompozicích intuitivně i cíleně pracuje s motivy (ať už v geometrických tvarech, ornamentech či v pojetí postav), které najdeme už na jeskynních kresbách, jež jejich anonymní autoři vytvářeli ze stejného důvodu jako Pavla Malinová. Totiž z neuchopitelných obav, tuh a vnitřního přetlaku, který musí ven. V rozhovoru v publikaci o svém malování říká, že „to ještě není vončo“ a že to podle ní „ještě dlouho nebude vončo“. Podle mě to tedy už dávno vončo je. V Berlínským modelu se mi navíc líbilo, že se pro takhle významnou příležitost křtu první knihy nebála vystavit více čitelná plátna - jejichž intenzita je ovšem stejná jako u tajnosnubnějších kusů. Kromě Plavců je to zde reprodukovaná kompozice s výstižným názvem Mlask!
Jak už jsem v Pražské kavárně naznačil na jaře, když vystavoval v žižkovském prostoru 35m2, z čitelnosti svého díla rozhodně nemá strach Přemysl Procházka (1991), nejpravdivější český malíř současnosti. Proč nejpravdivější? Procházku rozčiloval fakt, že i v hyperrealistické malbě se skutečnost falšuje tím, že na obraze chromové zábradlí či zelený trávník ve skutečnosti tvoří barevná hmota, jejíž složení nemá s chromem či trávou vůbec nic společného. Proto vynalezl metodu „materiálové direktivity“, kdy je „realistický narativní obraz vytvářen z těch materiálů, které maluji“. Tak to divákům vysvětluje na výstavě Práce v rovněž žižkovské galerii Hunt Kastner. Respektive vysvětloval, protože expozice zkraje týdne skončila.
Tak aspoň zpětně: Procházka se tentokrát vychytrale vyrovnal i s tak svízelným problémem, jakým je namalovat direktivní metodou člověka, aniž by přitom musel někoho rozřezat na kusy. V kompozici se zraněným mužem položeným na nosítka se s fatálním problémem vyrovnal se ctí: postavu vytvořil z tuků, cukrů a bílkovin, čímž vlastně ze své metody příliš neustoupil. Jinak bylo na výstavě k vidění mimo jiné věrně provedené zátiší s pařezem (věrněji už to snad opravdu ani nejde) nebo scéna s dětmi hrajícími si s bahnem.
O přesnost šlo na začátku minulého století i autorovi/autorce pomníku obětem první světové války, který stojí v podkrkonošské obci Dolní Sytová, kam mě o víkendu zanesly mé cyklotoulky. Pomník je pozoruhodný jednak tím, že v přesných detailech zachycuje vojenskou výstroj i výzbroj z přelomu desátých a dvacátých let minulého století včetně pečlivě vytesaných řemínků na torně či výložek s hodností. A pak také tím, že byl - soudě podle dodnes dochovaných barevných ploch v záhybech mundůru a batohu - původně polychromovaný. Muselo to působit opravdu znepokojivě, když na vás ze zatáčky vybafnul voják držící se za prostřelené srdce. Už týden si lámu hlavu, kdo asi pomník vytvořil, ale nikde jsem to nenašel. Kdo byste věděl víc, neváhejte mi napsat, předem díky…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].