Chceme dál hrát upřímnou hudbu

Někdy se o jejich hudbě mluví jako o dad-rocku, rocku pro taťuldy – ale spíš je to hudba pro ty, kteří jsou zrovna dost zničení na to, aby měli na děti pomyšlení. Frontman indierockové kapely War on Drugs  Adam Grandunciel ostatně napsal deset písní nejnovějšího alba napsal jako reakci na své psychické obtíže a varovnával se v nich s rozchodem. Přesto nelze říct, že by to byla hudba vyloženě smutná, spíš posmutněle intimní, z níž občas vytryskne odhodlání.

"Střídání rezignované atmosféry s heroickými momenty je hlavní motiv desky, která v každém okamžiku dýchá místem svého vzniku. Do Lost In The Dream se prokopírovala domovská Filadelfie, tedy metropole se slavnou industriální minulostí, která už má ale nejlepší léta za sebou a jejíž obyvatelé se pokoušejí přesedlat na jiná odvětví. Granduciel podobně chápe hudbu – jeho tvorba je jasně ukotvená v písničkářství Neila Younga nebo Toma Pettyho, díky dikci dokonce občas Granduciel zní jako alternativní verze Boba Dylana, který by v osmdesátých letech vydával dobré desky. Autor ale sám tuší, že s pouhou nápodobou by si nevystačil a že musí svoje inspirační zdroje mocně okysličovat pomocí produkční práce,“ stojí v recenzi Radia Wave.

Kombinace silných písní, atmosféry a propracovaného zvuku  udělala z třetí desky této kapely jedno z překvapení loňského roku.  Album  Lost in Dream se objevilo čtyřiapadesátkrát v best of loňských žebříčcích a třináctkrát bylo přímo označeno za desku roku. Nejen díky tomu pak The War on Drugs vyrazili na turné, v rámci něhož hráli ve slavné Brixton Academy v Londýně nebo na festivalu Glastonbury.  V rámci této šňůry zahrají pondělí i v pražském  Lucerna Music Baru. „Adam vždycky psal velkou hudbu, a tak je pěkné konečně hrát i ve velkých prostorech, jekteré jí odpovídají,“ říká v rozhovoru bubeník Charlie Hall.

Od vydání Lost in Dream máte za sebou intenzivní rok a půl,  v koncertování jste se prakticky nezastavili. Co považujete za nejvýraznější momenty tohoto období?

Celkově je pro mě důležitý pocit sebejistoty a určitého pohodlí, které teď máme před publikem na koncertech. Už necítím rozdíl v tom, jestli hrajeme v hale v Londýně před pěti tisíci lidmi nebo v malém klubu pro dvě stě fanoušků. Nejdůležitějším momentem je tedy asi celé naše turné. Zdá se, že je všechno tak, jak má být. A šlo to skoro samo a přirozeně.

Co je pro vás přímo na koncertech nejdůležitější? Odehráli jste jich od vydání alba přes dvě stě.

Vybavuji si naše show ve Velké Británii. Vždycky jsme od našich britských fanoušků dostávali super zpětnou vazbu, takže je zajímavé se vracet a hrát na čím dál větších místech, kde máme možnost oslovit větší počet lidí. Byť za cenu toho, že koncerty už nejsou tak komorní. Moc si cením chvil, kdy se lidé v publiku emočně napojí na naši hudbu a nesledují tupě „nějaké chlápky“ na pódiu hrající na kytaru. Je fajn také vědět, že naše hudba přivádí na koncerty tak široké publikum - že se dostane k tolika odlišným lidem.

Utkvěl vám nějaký koncert v hlavě?

Na jaře jsme odehráli show doma ve Philly,  v Tower Theatre, což je opravdu velká koncertní síň. Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že vyprodáme Tower Theatre, vysmál bych se mu. Byla to legrace vrátit se domů a hrát pro naše rodiny, přátele a lidi z města v tak krásném prostředí.

Ve Philadelphii v srpnu slavíte Den Kurta Vilea, který hrával ve vaší kapele, zrodily se tam i skupiny jako Clap Your Hands Say Yeah nebo Birds of Maya. Žije město hudbou a uměním celkově?

Ano, jednoduchou odpovědí by asi bylo, že Philadephia dostatečně daleko od New Yorku, aby byla levnější a pro umělce bylo lehčí tu žít a soustředit se na svou tvorbu. Dá se to ale vysvětlit komplexněji: Philadelphia byla vždycky vedle New Yorku brána trochu jako „něco míň“ - lidé si proto řekli „Tohle je naše Philadelphie,  pojďme ji udělat zatraceně cool“.  Umělci,  kteří tu žijí, se dovedou podpořit a spolupracovat.

A speciálně rocku se ve Philadelphii daří úplně nejlépe, nebo ne?

To je pravda, třeba taková scéna psychedelického  rocku existuje ve Philadelphii už přes dvacet let a její kořeny se táhnou ještě dál. Potom se tu hodně hraje také  typický philly sound - což jsou kytarové riffy přidané k soulovému nebo r´n´b podkladu. Objevily se i absurdní věci, třeba freak folková scéna, jež tu nějakou dobu fungovala. I mezi kapelami ve Philadelphii přitom panuje určitá soudržnost, spousta z nich koncertovala společně nebo pracovala se stejnými producenty.

Před dvěma měsíci jste s Atlantic Records  podepsali smlouvu na dvě alba. Píšete už novou hudbu?

Adam vždycky pracuje na nových písničkách. Je sice dost těžké se naplno soustředit na psaní, když jsme na tour, ale děje se teď spoustu věcí, na pár koncertech jsme už hráli několik nových songů. Adam zároveň tráví hodně času ve studiu a vylepšuje své nápady.  Tak uvidíme.

Čeho v blízké budoucnosti chcete dosáhnout?

Rádi bychom prostě pokračovali v tom, co děláme – hrát hudbu, jež má duši a je upřímná. Právě tyto dvě vlastnosti mám osobně na Adamovi úplně nejradši. Je skutečně oduševnělý a říká jen to, co si doopravdy myslí. Tak by podle mě mělo vypadat i naše nové album.