Když už máme to babí léto, věnujme Pražskou kavárnu výjimečně tomu, co se v těchto báječných dnech dá vidět i mimo galerie či divadla. Než tam všechno zežloutne, opadá a zmrzne, doporučuju návštěvu zrušených vojenských prostorů v Brdech. Koneckonců i v nich se člověk leccos dozví o zdejší historii - a dejme tomu i kultuře.
Začněme raději zlehka. Barokní areál Skalka se rozkládá na kopci Rochota nad Mníškem pod Brdy a donedávna na něj opravdu nebyl pěkný pohled. Na konci 17. století tu Kryštof Diezenhofer postavil poutní kostelík sv. Máří Magdalény. Zaplatil ho Servác Ignác Engel z Engelsflussu, aby tak vzdal díky, že mu morová epidemie nevybila celou rodinu. Diezenhofer ke kostelu časem postavil i malý klášter a poustevnu, dílo za něj v dalším století dokončila hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic, která nechala areál doplnit křížovou cestou. Svůj otisk zde zanechali Jan Bendl a pochopitelně i Karel Škréta, který nesměl u ničeho zásadního během českého baroka chybět. Sídlili tu františkáni, hrnuly se sem davy poutníků i turistů (prý sem od konce 19. století vedla třetí nejstarší značená cesta v českých zemích). Jenže s nástupem 20. století areál začal chátrat.
Kupodivu za to nemohli vojáci, kteří si pro sebe Brdy uzmuli, ale těžba železné rudy. Důl zbudovaný pod kopcem se stal od padesátých let součástí přetahované o stachanovské rekordy, nehledělo se na to, co stojí nad ním, a výsledek se dostavil: svah se vlivem těžby posunul a kostel doslova přetrhl napůl. Metr široká trhlina se stavbou táhla hned za věží od podlahy až po střechu. Až do perestrojky to vypadalo, že se i se sousedními stavbami rozpadne napadrť. Kdo nevěří, ať se podívá na díl Křížová cesta z 30 případů majora Zemana; ta rozvalina, ve které se odehrává, je právě sv. Máří Magdaléna. Těsně před revolucí se ale začalo aspoň s částečnými opravami. A dnes už je všechno rekonstruované. Konají se tu svatby, vedle prodávají párek v rohlíku a v létě tu můžete – pokud budete mít chuť – potkat kardinála Dominika Duku, který zde má přechodné sídlo. Pokud tedy zrovna není u Zemana v Lánech.
O pár kilometrů dál nás lesní cesty zavedou do úplně jiných Brd. Tajemných a doslova životu nebezpečných. Většina vojenských prostorů se sice už otevřela veřejnosti, část kopců nicméně stále užívá armáda - a hlavně v nekonečném zeleném prostoru na spoustě míst ještě leží tolik munice, že jsou pro smrtelníky dál nepřístupná. Platí to i pro bývalou raketovou základnu Klondajk. Opuštěná je patnáct let, stále je ale zavřená za betonovým plotem, a člověk ji objeví tak, že sbírá houby a najednou na něj u Jistevníku vykoukne betonové monstrum, které převyšuje okolní smrky.
I torzo zarůstajícího areálu přitom vysvětluje, proč se od osmdesátých let šířily krajinou pověsti, že na Brdech vyrostla základna, odkud se dá na Západní Německo střílet jadernými hlavicemi. Z kilometr dlouhého a širokého areálu do prostoru trčí betonové rampy stoupající k nebi, kolem se to ježí střílnami strážních objektů; všechno i dnes působí hodně zlověstně. Natož v osmé dekádě, kde tu vznikla protiletadlová raketová základna, která měla střelami S-200 VEGA chránit Prahu před případným útokem ze vzduchu. Po těch plošinách jezdily tahače s naváděcími radiolokátory.
O notný kus dál je v lesích ukrytá ještě větší betonová podívaná. Obří letiště pod Hejlákem, které si postavil wehrmacht na začátku čtyřicátých let. Jestli už jste viděli Anthropoid, natáčel se právě v těchto podivných místech.
Hned za letištěm na samém vrcholu kopce Houpák se člověk cítí jako na hřebenovce v Krkonoších. Nebo v Orlických horách. Ne kvůli tomu, že se ocitá ve slušné nadmořské výšce skoro 800 metrů. Ale najde tu pěchotní srub, na kterém Čechoslováci za první republiky zkoušeli, jak bude fungovat opevnění plánované právě na hranice. Postavili ho v roce 1936 a dali mu jméno Jordán. Ve spojení s okolní krajinou je iluze pohraničí dokonalá, byť jste pořád kousek od Prahy. Chodit na louky je ale jen pro otrlé. Kolem bunkru desítky let fungovala takzvaná dopadová plocha, kde se střílelo a bombardovalo ostrými. Letectvo si zkoušelo nové kanony, bomby a rakety, prostě to donedávna nebyla taková idyla, jako když tu teď člověk osamoceně courá hvozdy a jen zdálky občas zaslechne cvičnou palbu ze stále funkčních střelnic.
Připomíná to i pomníček postavený hned za Jordánem. 24. února 2003 tu dopoledne armáda zkoušela kanónový komplet Plamen umístěný na letounu L-159. Zkušební pilot Petr Vašíček sem doletěl z Čáslavi, a když prováděl zkušební útok na cíl, dostal se omylem příliš nízko a narazil se strojem do země. Do poslední chvíle se snažil zabránit katastrofě, takže se nestihl katapultovat. Bylo mu jednatřicet. Dodnes se tu dají najít kousky letounu, které Vašíčkovi povýšenému in memoriam na majora lidé kladou na pomník.
Brdy se dají opustit u Tří trubek. Lovecký zámeček si v údolí řeky Klabavy nechal postavit hrabě Jeroným Colloredo-Mannsfeld na sklonku 19. století, neboť mu tehdy patřily okolní lesy. Stavbu navrhl Camillo Sitte, autor urbanistického řešení Děčína, Olomouce, Liberce či Teplic a mimo jiné i někdejší ostravské radnice, v níž dnes sídlí městský archiv. Když se z Brd stal vojenský prostor, v zámečku trávili čas Masaryk i Beneš, po nich polní maršál von Brauchitsch, po něm generál Čepička a po něm další a další papaláši, kteří si před zámečkem nechali postavit i klasický betonový „buzerplac“ s vlajkoslávou. Poslední zprávy říkají, že by se tu mělo vybudovat muzeum zvané Dům přírody; prý už bez papalášů a buzerace.
Takže z lesů zpátky ke kultuře. Ale beton úplně neopustíme: na Nákladovém nádraží Žižkov měl uplynulý týden další divadelní premiéru herec Tomáš Bambušek, který má v industriálním areálu zároveň otevřenou výstavu svých maleb s názvem Za humny vem čápa. Více o Bambuškovi se dočtete v příštím Respektu, už teď je ale třeba říci, že je to pozoruhodný přirozený talent, což ocení nejen návštěvníci zmíněné výstavy či představení, ale třeba i diváci poněkud neprávem nedoceněného snímku Ztraceni v Mnichově, kde si zahrál jednu z hlavních rolí. Řeší se v něm i to, jestli jsme se měli v roce 1938 bránit - a jestli to náhodou s tím Jordánem a vůbec celým opevněním nebylo úplně zbytečné.
Kavárnu zakončíme aktuální pozvánkou. V Radničních domech na Staroměstském náměstí v pátek začal festival 4+4 dny v pohybu, konají se zde výstavy, divadla, mejdany a hlavně je to šance na vlastní oči spatřit zevnitř skvostné historické domy v samém centru Prahy, které jsou jinak smrtelníkovi uzavřené. Snad to s nimi brzy dopadne jako s Brdy a otevřou se napořád. Výhodou je, že odsud se žádné střelivo odstraňovat nemusí. Pouze tlaky šedých eminencí, které by tu místo kultury rády viděly hotel nebo butiky. Což je ale taky slušná munice, zvlášť pro magistrátní úředníky…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
