Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Bohdan Karásek: Konec už z definice nemůže být šťastný

S režisérem a scenáristou o jeho snímku Karel, já a ty, o filmových cenách a pravdivých náhodách

Karel, já a ty
Autor: Marienbad Film

Hodně  lidí mu řeklo, že vypadá jako americký nezávislý filmař Jim Jarmusch, ale na rozdíl od něj si na svůj celovečerní debut musel počkat více než 40 let. Filmový režisér a scenárista Bohdan Karásek vystudoval scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Jeho vyčnívající scénář Život poupěte se dlouhá léta neúspěšně pokoušel zrealizovat Václav Kadrnka. Ve vlastní produkční společnosti Karásek mezitím natočil dva středometrážní filmy Lucie (2011) a Milostné písně (2013). Za nápad k filmu Karel, já a ty obdržel Karásek třísettisícovou podporu od Státního fondu kinematografie, což je částka, která se obvykle dává pouze na vývoj scénáře. Přesto ho nakonec „svépomocí“ natočil - a v sobotu za něj získal Cenu české filmové kritiky za objev roku. Kromě toho má snímek i dvě nominace na Českého lva. Karásek se kromě filmu věnuje i hudbě a vyzkoušel si také práci pro divadlo a rozhlas.

Ústředním tématem vašich filmů jsou partnerské vztahy, jejich křehkost a nejednoznačnost. Vycházejí tyto pocity z vaší vlastní zkušenosti?

Jinak to asi být ani nemůže. Scenáristika spočívá v propojování prožitků vlastní zkušenosti s pozorováním okolí a samozřejmě s imaginací. Každý autor má svoji metodu. Určitě netočím vlastní životopisy, ale zároveň se skutečným zážitkům či motivům ze svého okolí nebráním. Základní motiv filmu Karel, já a ty, ve kterém žena po čtyřech letech manželství narazí na první vážné problémy a na čas se odstěhuje od manžela, je inspirován skutečností - podobnou situaci jsem řešil se svojí vdanou kamarádkou a přišlo mi zajímavé si s tímhle motivem pohrát.

Přeje dnešní doba partnerským vztahům?

Vztahy jsou velmi osobní záležitost, nevím, jestli jim může přát, nebo nepřát nějaká doba; podstatnější je, jestli jim přejí lidé, kteří je vedou. Samozřejmě, že v tom jsou jistě ovlivněni dobou, ve které žijí. Já ale vždycky začínám od těch lidí - a doba se mi tam potom třeba nějak sama dostane.

Trojice protagonistů filmu, manželský pár Karel a Saša a jejich společný kamarád Dušan, se jednotlivě i společně noří do existenciálních úvah, popisují své vztahové zkušenosti a snaží se najít řešení. A ačkoliv se jim daří své pocity vystihnout, nejsou schopni je převést do praktické roviny. Lze tento problém považovat za váš komentář k dnešním generacím Y a Z? 

Ke generačním výpovědím mám ostych. |Ano, Dušanovým charakterovým rysem je mudrlantství, kvůli kterému mu uniká realita. Tento rys je ale svázán s postavou, nikoliv s dobou. Chci modelovat své postavy pravdivě, živě a plasticky, což je pro mě mnohem důležitější než generační analýzy. Mojí ambicí je, aby divák v kině uviděl něco, k čemu se může vztáhnout, a uvědomil si, že není sám.

Bohdan Karásek:
Bohdan Karásek: • Autor: Marienbad Film

Na film je možné nahlížet dvojím způsobem. Na jednu stranu podává výpověď o tom, že vztahy je možné „přežít“ – a dává tak naději. Na druhé straně tohle stanovisko může působit negativně. Věříte na šťastné konce?

Já nevěřím na konce, konec přece už z definice nemůže být šťastný. Happy end není něco, po čem bych prahnul. Štěstí nespočívá v pointě, ale v každodenním prožívání, pokud máme vůli ho vnímat. Myslím, že konec mého filmu skutečně obsahuje dvojlomnost. Film samozřejmě musí skončit, ale je to takový konec v uvozovkách. Já koncem nechci dávat divákovi klíč, jak příběh takzvaně dopadl. Film obsahuje pár konkrétních indicií, ale divák už je musí zapracovat do své vlastní zkušenosti, svého vlastního vnímání. Pro někoho vztah Karla a Saši může pokračovat v té jeho jemné krizovosti a denní práci obou partnerů; někdo si může představit, že tahle krizovost dřív nebo později přeroste v definitivní rozchod. A myslím, že nejde o scenáristickou nedořešenost, já v téhle nejednoznačnosti vidím pravdivost.

Ty drobné prostřihy každodennosti jsou i ve filmu. Postavy mlčky bloumají Prahou, sedí na záchodě, čistí si zuby. Proč jste do filmu zařadil na první pohled „zbytečné“ prvky? Šlo o věrohodnosti?

Postavy jsou zapuštěné v koloběhu běžného života. Každý člověk má všední chvilky, a přestože tyhle chvilky jsou na první pohled bez významu, vyplňují naše životy tak jako chvíle, které mají puls. V reálném životě je těch bezpulsových chvil mnohem víc. Ve filmu samozřejmě ten poměr musí být otočen, ale úplně vynechat všednost ve filmu, který má připomínat život, mi nedává smysl. Chci své hrdiny vidět v jejich zaměstnání, chci vidět, jak jedí a jak usínají.

Postavu Dušana jste ztvárnil sám, ale v titulcích vystupujete pod hravým pseudonymem Miroslav Faderholz. Pseudonym jste použil i v některých předcházejících projektech. Proč?

To jméno jsme náhodně vytáhli už v pubertálních časech s kamarádem Ondřejem Kyasem, když jsme potřebovali pokrýt pseudonymem fiktivního básníka, jehož prostřednictvím jsme si dělali srandu ze špatné poezie. A od té doby si ho občas půjčím, když potřebuju vykrýt nějakou funkci, kterou sice zastávám sám, ale nejsem v ní tolik doma. Sám jsem si pod tím jménem zvučil film Milostné písně a rozhlasovou hru Noční scéna, jako bubeník takhle hostuji na novém albu Vojty Urbánka, ale vlastně i ve svém filmu jako autor hudebního podkresu. Občas se další jméno v titulcích šikne, aby to vypadalo, že na tom dělalo víc lidí a projekt působil seriózněji.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=YefpcEHxcqE&t=4s

Hádankou je i název snímku. Kdo je „já“ a kdo je „ty“?

Sleduju, že diváci ten titul vnímají různě. Ono to vlastně ukazuje na nejednoznačnost perspektiv, jejichž prostřídání je možná trochu neobvyklé: začínáme i končíme Sašou, ale mezitím se film jaksi vyboulí do celkem samostatné Dušanovy linky. Obě postavy si přitom často povídají, takže pro každého z nich je „ty“ ten druhý.

Pro celý snímek jsou právě dialogy zásadní. Postavy plynule přecházejí od komentování každodenních banalit k hlubším úvahám. Byly všechny napsané předem, nebo jste spolu s ostatními herci občas improvizovali?

Improvizace je záludný pojem, můžete si pod ním představit spoustu věcí. Až na drobné výjimky jsem přímo na place nikdy nic nevymýšlel a nic nevymýšleli ani herci, improvizace se odehrávala jen v rovině hereckého osvojování předepsaného textu. Nechávám jim volnost v tom, jak si text upraví do vlastní pusy, nebo to od nich přímo vyžaduji. Bez toho si uvěřitelné herectví v takhle stavěné látce vlastně moc neumím představit. Mluvení je nejdůležitější „akcí“ filmu, takže jako režisér jsem se pochopitelně snažil o to, aby dialogy působily co nejvěrohodněji.

Do role Karla jste obsadil Miloslava Königa, se kterým jste spolupracoval na předchozím středometrážním snímku Milostné písně. Roli Saši zastala Jenovéfa Boková. Psal jste oběma hercům roli na tělo?

V Jenovéfě jsem vycítil zásadní předpoklad: je to herečka, která při všem tom civilním minimalismu dá postavě Saši jiskru, kterou tak potřebuje, protože na ní film hodně stojí – jinými slovy, že ten film utáhne, aby to bylo zajímavé. Roli jsem měl už napsanou, takže byl zároveň potřeba určitý lidský naturel, který se s ní musí potkat – a kombinaci obojího jsem našel jen v Jenůfě. Bavili jsme se o tom, jak těžké je takové herectví ocenit, protože není tak očividné a neprojevuje se v extrémech. Přesto musí fungovat a táhnout. Karla jsem psal už s vědomím, že Míla do filmu půjde. Myslím si, že obojí způsob má něco do sebe: psát podle herce i obsazovat podle napsaného.

aaaa
Autor: Marienbad Film

A nakolik je Dušan podobný skutečnému Bohdanu Karáskovi?

To je samozřejmě specifické, tahle postava opravdu vycházela i z mého lidského předobrazu. Zdaleka ne ve všech „biografických“ motivech, ale právě v onom základním naturelu – způsob mé mluvy a dikce je stejný, ve filmu samozřejmě poněkud učesaný. Ale v zásadě jsem si nehrál na to, že hraji někoho jiného – bavilo mě se do té postavy celkem bezelstně otisknout.

V Milostných písních, stejně jako v aktuálním filmu, je zápletka částečně utkaná z náhody, kdy se hlavní postavy potkají po dlouhé době na ulici nebo v obchodě. Někdy vznikne i konflikt pomocí nahodilé fráze. Jakou úlohu pro vás hraje náhoda?

Náhoda či nahodilost souvisí se skutečností postav, s tou jejich zapuštěností do života. Důležité momenty jsou spjaty s těmi nedůležitými, jedno ovlivňuje druhé, a naopak. Nemám rád strojenou dramatičnost, kdy jsou věci antickým způsobem fatální, protože v životě to tak není, často vás postrčí nahodilý impuls. Role náhody samozřejmě nesmí působit jako bezradný samoúčel – vnímám ji jako další z prvků oné všednosti, civilnosti, o které pořád mluvíme a kterou se scenáristicky pokouším imitovat.

Karel, já a ty měl problémy s distribucí. Nakonec se ho ujala nedávno vzniklá společnost Marienbad Film. A vznikají i další menší distribuční společnosti s alternativním obsahem. Vypovídá to něco o českém divákovi? Je lačnější po snímcích mimo mainstream?

Obávám se, že od diváka tahle poptávka nepochází. Spíš od nadšených lidí, kteří jistý film nebo jisté filmy chtějí vynést na světlo – ukázat je divákovi, kterému by se mohly líbit, a přitom by se o nich jinak nedověděl. To je určitě i případ mého filmu. Kdyby se distributorka Klára Khine nerozhodla pod hlavičkou Marienbad Film v podstatě na vlastní pěst rozjet jeho distribuci, uvidí ho opět jen úzký okruh kamarádů a fanoušků. S trochou nadsázky říkám, že distribuce filmu znamená, že ho vidí i lidé, se kterými se neznáte. Ale je to opravdu klíčový posun. Pokud váš film znají jen kamarádi, nemusí to znamenat, že je špatný, byť to někteří kritikové s oblibou používají jako cejch obskurity. Může to prostě znamenat jen to, že jste nenašel dostatečně nadšeného člověka, který by uvěřil, že mezi lidi patří. Snad v tom našem případě ta sázka vyšla.

K1_10

Film měl premiéru v Karlových Varech a nyní jste za něj obdržel Cenu innogy za objev roku na Cenách české filmové kritiky. Má i nominace na Českého lva. Co pro vás ceny jakožto pro okrajového a nezávislého tvůrce znamenají?

Jednu cenu jsem právě dostal a nemůžu být úplně nad věcí, mám prostě radost. Nicméně od osobní marnivosti chci odhlížet a rozhodně neberu ceny jako měřák kvality. Je to zásadní prostředek, jak upozornit na něčí práci, obzvlášť pokud ta práce zatím není příliš na očích. Moje filmařské jméno nabírá kredit, který pomáhá, když se ucházíte o možnost točit dál. Krom toho je ale taková cena i čistě lidským signálem, jaký podle mě potřebuje úplně každý: Líbí se nám, co děláš – pokračuj!

Snažíte se svými filmy vymezit proti současnému českému mainstreamu?

Možná vysílám nějaké tiché signály, ale v zásadě nechci vystupovat jako hlasatel odsudků. Některé filmy jsou mi vzdálené a občas mě trochu štve, kolik pozornosti je věnováno zrovna jim, ale to nemá znamenat, že by neměly vznikat. Jde spíš o tu proporci věnované pozornosti, možná i vynakládaných prostředků, o nějakou tu vyšší spravedlnost – která z hlediska věčnosti rozhodně existuje, ale člověk je občas netrpělivý a chce ji mít hned teď. Proč Vít Zapletal už dávno netočí další film? Z tohohle pohledu mám obrovskou radost, že se tu podařilo udělat film, jako jsou Staříci, a pak ho i náležitě zviditelnit a ocenit, což doufám bude pokračovat. Chci taky vidět nový film Petra Marka, hraný debut Veroniky Liškové, Tomáše Janáčka a několika dalších současných či nedávných studentů FAMU. Připravovaný projekt Binderiana Džiana Babana, Vojtěcha Maška a Zdeňka Durdila má ještě delší výrobní historii než Nabarvené ptáče. A mohl bych pokračovat. Myslím si, že ve vzduchu je spousta příslibů a je velmi důležité, aby se zúročily.

https://www.youtube.com/watch?v=8quu6A0Vbd0

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte