Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Bez zpátečky by to nebylo ono, říká tweetující mluvčí Kukal

O ministerstvu kultury, novém angažmá a neúprosných akademicích

Petr Kukal
Petr Kukal

Petr Kukal, mezi uživateli Twitteru známý jako KTweetuje, sám sebe představuje jako lektora, publicistu a básníka. Do podvědomí široké veřejnosti se nicméně zapsal především díky svému „pracovnímu“ tweetování za ministerstvo kultury. Jeho vtipné tweety provokovaly ledaskoho a jeho šéf Daniel Herman ho musel chránit například před stížnostmi bývalé ministryně obrany Karly Šlechtové. Jeho mise na ministerstvu však na konci dubna skončila - a jak sám přiznává, ne úplně dobrovolně. Nyní tak tweetuje za Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde mimo jiné vystupuje jako tiskový mluvčí. „Zjistil jsem, že musím být opatrnější na každé slovo a přesnost formulace, protože akademici jsou mimořádně neúprosní a neodpouští žádné chyby. Takže od té doby ověřuji každou blbost, i když jsem přesvědčen, že to vím přesně,“ komentuje nové zaměstnání Kukal (47).

Už víte, co v den, kdy spolu mluvíme, tedy 27. června 2018, napíšete na Twitter Filozofické fakulty UK?

Určitě začnu všemi možnými výročími, které se vztahují k dnešku. Hned ráno jsem dával tweet o sloučení ČSSD s KSČM.  Tedy jeho výročí před 70 lety. Přijde mi to dnes poměrně aktuální.

Jak vytváříte tweety? Máte je dopředu připravené?

Úplně normálně. Ráno přijdu do práce, uvařím si kafe a otevřu Wikipedii. Dopředu si nikdy nic nepřipravuji, protože jsem si ověřil, že to nepřináší výsledky. Byl jsem v minulosti některými kolegy nabádán, abych si připravil měsíc dopředu všemožná výročí a našel si k tomu další informace. Zkusil jsem to, ale pro mě je to cesta do pekel. Potřebuji, aby to byl momentální impuls; jinak to nemá bezprostřednost. Protože každé výročí nebo událost se snažím napojit na aktuální společenský kontext.

Od rána se na Twitteru připomíná justiční vražda Milady Horákové. Nebojíte se, že v téhle změti téměř stejných tweetů se ten váš ztratí?

Pro mě je důležité, abych to připomněl jinak. Všichni napíšou, že před 68 lety došlo k justiční vraždě. Ale to je věc, kterou všichni vědí, a když to člověk napíše, zní to velmi suše. Poté budou jiné twitterové účty, které to trochu prvoplánově spojí se jmenováním první vlády s podporou KSČM. Já jsem proto ani  dnešek tímto tweetem nezačínal. A pokud budu připomínat i tohle výročí, tak se o to pokusím jiným způsobem. Protože jenom tohle mě na té věci baví.

Přemýšlíte, komu píšete? Kdo je vaše cílová skupina?

Samozřejmě. Cílová skupina je daná i tím, kdo to píše. Twitterová bublina funguje tak, že si kolem sebe budujete publikum, které vás chce poslouchat. Ty, kteří do vás dlouhodobě šijí, bloknete nebo nějak jinak zamezíte, aby do toho vstupovali rozkladným způsobem. A touhle selekcí si svou cílovou skupinu do jisté míry člověk sám buduje. Na druhou stranu se taky ona buduje sama, protože nikdo z nás nechce sledovat nikoho, kdo ho nezajímá. A zároveň to vše musím dělat s vědomím, že Twitter je platforma novinářů - takže tweet uvidí skupina, která poměrně lačně čeká na jakoukoliv senzaci.

A není trochu zbabělé, že mažete své kritiky?

Kritiky ne. Když si projdete soukromý i pracovní účet, najdete tam spoustu kritiky a lidí, kteří mě nebo dotyčnou instituci za něco kritizují. Já blokuji jen nenávistné uživatele, kteří nám píší věci typu „chcípni“ - nebo že jsme klerofašisté. Myslím si, že pokud se lidé potřebují tímhle způsobem ventilovat, mají na to jiné portály. Twitter nepovažuji za platformu pro diskusi.

Působil jste jako správce twitterového účtu ministerstva kultury. Co si říkáte, když nyní vidíte tweety této instituce?

Sleduji účet ministerstva kultury jen výběrově. Na jednu stranu je to mé dítě, které jsem tři roky budoval, a nemůže mi být jedno, co se s ním děje. Ale není to tak, že bych si každé ráno otevřel jejich účet. Myslím, že se poctivě snaží udržet si sledující – k dnešku to kleslo asi jen o tisícovku od doby, co jsem odešel. Navíc se snaží najít svůj vlastní styl. Takže tam nedávají jen věcné a suché zprávy, ale i připomínky výročí a velkých postav českých dějin. Rozhodli se, že nebudou dělat druhého Kukala, což je asi dobře. Kdybych to měl shrnout, tak to není vrchol textové atraktivity, ale současně si myslím, že to neuráží vkus.

Spravoval jste účet ministerstva kultury přes tři roky, v dubnu jste skončil. Byl důvodem odchodu fakt, že vám byla odebrána finální kontrola nad podobou tweetů?

Ano, tohle byl ten důvod. Teď je možná dobrá příležitost veřejně říct, že to nebylo proto, že jsem chtěl být neomezeným pánem nad účtem ministerstva kultury. Kdyby se to od začátku nastavilo tak, že budu psát tweety a tisková mluvčí bude mít schvalovací pravomoci, byla by to jasně nastavená pravidla, která bych v klidu přijal. Jenže situace byla jiná. Pravidla se nastavila tak, že dostanete důvěru a žádný schvalovací proces tu není. Děláte to tři roky, máte v tom poměrně úspěch, a potom vám na dovolenou přijde smska, že od této chvíle jste tu důvěru ztratil. A nevíte proč. Takže chápu, že si někdo mohl myslet, že jsem zpovykaný, když protestuji proti tomu, že někdo chce kontrolovat mou práci. Ale mně vadil hlavně způsob.

Předpokládám, že vám nakonec byl nějaký důvod sdělen.

Byl, ale já ho dodnes považuji spíše za záminku. Mé vedoucí se nelíbil jeden tweet, který jsem za ministerstvo kultury publikoval. Upozorňoval na životní jubileum jednoho z hudebních skladatelů populární hudby, kteří zažívali vrchol v osmdesátých letech. Mé nadřízené se nelíbilo, že nepatří mezi nejkvalitnější tvůrce muziky u nás a že ho nemá promovat státní instituce.

Proč to pokládáte za záminku? Tisková mluvčí jako vaše nadřízená přece má právo vytknout vám konkrétní příspěvek.

Protože moje šéfka nebyla malicherná. Já si potom musím myslet, že k tak radikálnímu kroku nemohlo dojít kvůli takové blbosti: tedy proto, že jsem připomněl jednoho hudebního skladatele, jehož úroveň je sporná.

Tak čemu tuhle změnu přisuzujete? Změně politické garnitury na ministerstvu? Bylo známo, že bývalý ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) nad vámi držel ochrannou ruku - a v tu dobu se ministerstva pomalu ujímal nový ministr za hnutí ANO.

Ano, myslím si, že ten impuls přišel s výměnou ministra. Protože vždy, když přijde nový šéf na ministerstvo, je objektem zájmu několika lidí, kteří si ho chtějí během prvních dní naklonit na svou stranu. Poté velmi záleží na tom, kdo bude tím prvním, který získá ministrovu důvěru a jehož hlas bude nejvíc slyšet. Patrně se při výměně ministrů vyměnily i osoby, jejichž hlas měl po odchodu Daniele Hermana na ministerstvu kultury větší váhu. A tím přestaly být oceňovány mé tweety jako něco, co reprezentuje ministerstvo kultury. Spíš se z nich stalo něco, co bylo trpěno. Je pravda, že Daniel Herman nade mnou držel ochrannou ruku.

A bylo to třeba?

Ano, není to úplně tak, že by nebylo proti čemu. Požadavky, aby mi byl odebrán přístup na Twitter nebo abych byl přímo propuštěn, přicházely. A byly to výtky od běžných uživatelů v podobě emailů nebo i členů vlády, například od bývalé ministryně obrany Karly Šlechtová, která říkala v kuloárech po jednání vlády své námitky ohledně mého soukromého účtu „KTweetuje“. A pan ministr tyhle výtky ode mě vždy odclonil. Moje svoboda na ministerstvu kultury byla jeho zásluha.

Na jednu stranu jste spravoval Twitter státní instituce, na druhou vedl svůj vlastní účet, kde stále prezentujete své politické názory. Nebylo alibistické se domnívat, že účet ministerstva kultury nebude s vaší osobou spojován?

To je naprosto legitimní otázka. Já jsem ale bránil své právo na soukromí a na svůj soukromý účet. Později se z mého profilu úplně ztratilo, že jsem zaměstnanec ministerstva kultury, bylo tam jen to, že jsem pracovník tiskového odboru bez určení, o jakou instituci jde. Měl jsem tam i dodatek, že se jedná o výhradně soukromý účet. A všechny indicie, které mě spojovaly s účtem ministerstva, jsem odstranil. Že se to vědělo, to jsem neměl později jak ovlivnit. A psal jsem na svůj soukromý účet mnohem horší věci, než za které jsem byl nakonec popotahován. Například jsem nebyl předvolán na kobereček kvůli uráživým tweetům vůči prezidentu republiky, ale kvůli tomu, že jsem poněkud expresivně napsal, že ani ministerstvo kultury si nevzpomnělo na výročí úmrtí nejlepšího českého básníka Vítězslava Nezvala – s tím, že by mu přineslo na jeho hrob květiny.

Po odchodu jste na svém Twitteru napsal, že hledáte práci. Z několika nabídek jste nakonec zamířil na filosofickou fakultu, kde jste musel twitterový účet nejprve založit. Co vás na práci pro akademickou obec lákalo?

Nejvíce mě lákal fakt, že filosofická fakulta Twitter doposud neměla, takže bych ho mohl tvořit úplně od začátku. A poté také přesvědčivost nabídky, kterou mi prezentoval proděkan Soukup. Dvakrát se se mnou sešel v kavárně a dokázal mi, že to, co jsem provozoval na ministerstvu kultury, je přesně ten styl, jakým by se chtěla prezentovat filosofická fakulta. A přišlo mi to jako skvělá možnost podpořit humanitní obory v době, kdy jsou absolventi filosofické fakulty vysmíváni a posměšně odkazování do řetězců rychlého občerstvení. Ve skutečnosti to tak není - a v posledních letech se jasně ukazuje, jak důležité je mít koreanisty nebo arabisty. Před pěti lety si nikdo nemyslel, že se nějaký Trump sejde s Kimem a bude potřeba někoho, kdo rozumí problematice Korejského poloostrova.

V čem je tweetování jiné?

Pro ministerstvo kultury jsem samozřejmě psal jiné tweety. Tehdy jsem věděl, že cílová skupina je velmi široká. To na Twitteru Filozofické fakulty úplně neplatí: publikem jsou převážně studenti a lidé spjatí s akademickým prostředím. A zjistil jsem, že musím být mnohem opatrnější na každé slovo a přesnost formulace, protože akademici jsou mimořádně neúprosní a neodpouští žádné chyby. Napsal jsem například, že bylo výročí atentátu na Heydricha. A do minuty se ozvalo šedesát lidí ohledně toho, že šlo o bojovou operaci, a ne atentát - a že nemám opakovat to, co mě naučili v osmdesátých letech na gymnáziu. Takže od té doby ověřuji každou blbost, i když jsem přesvědčen, že to vím přesně. Už párkrát jsem se dopustil excesu, fakulta to sleduje a dá najevo, že pokud mluvíte na jejím účtu, musíte být precizní. Což do takové míry na ministerstvu kultury nebylo.

Vypadly z tweetování narážky na politiku?

Nemyslím si. Nemusíte se ptát, kdo zrovna řídí ministerstvo nebo kdo je součástí koalice. V tomhle případě je politika jedno velké téma, do kterého můžete sáhnout pro událost, která je zrovna nejživější. Zároveň pro mě není politika politikou v tom smyslu, že bych chtěl nebo přímo tlačil nějaké strany . To bych si ani nemohl dovolit. Jde mi primárně o nalezení společenské kauzy nebo situace, která má zajímavý potenciál – ať už komický, k zamyšlení nebo poetizaci. A že zrovna nejvíc takových událostí se odehrává v politice, to tak prostě je. V tom je tweetování stejné jako na ministerstvu kultury.

U účtu ministerstva kultury jste často mluvil o tom, že tweetujete na hraně. Že napíšete něco, co se dá leckdy vykládat dvojsmyslně - vždy tam máte zpátečku a můžete namítat, že to tak není. Platí to i nyní?

Tohle je princip, který se filosofické fakultě líbil. Já se ho snažím stále udržovat. Jednoznačné tweety si schovávám na svůj osobní Twitter, kam patří. A vlastně by mě na veřejném ani nebavily. Pak by vyprchalo to kouzlo práce se slovem.

Kromě toho, že jste dnes tiskový mluvčí filosofické fakulty, jste ale zároveň učitelem, básníkem a publicistou. Neštvalo vás někdy, že vás širší veřejnost začala vnímat až díky Twitteru?

Budu upřímný. Než jsem nastoupil na ministerstvo a začal tweetovat, tak jsem nebyl známý téměř vůbec a nikdo o mně nevěděl. Dostál jsem světového věhlasu maximálně v naší ulici. Do jisté míry mi je občas líto, že se vše točí primárně kolem Twitteru, a ne okolo poezie a knížek, které jsem napsal. Takže si opravdu někdy připadám jako zredukovaný na jednu složku své osobnosti. Na druhou stranu nemohu nevidět, že popularita Twitteru ministerstva kultury znamenala výtah pro všechno ostatní. Dnes se všude vedle mého jména objevuje, že Petr Kukal je básník. Takže je to také self-promo. Ale hlavně proto, aby veřejnost začala vnímat, že vysmívaný žánr poezie u nás sice čte asi dvě stě lidí - a jsou to navíc ti, kteří ji píšou - ale stále existuje a má svůj význam. Proto bych rád tou mediální vlnou, která se okolo mé osoby zvedla, říkal i tohle. Kdybych nebyl populární jako správce twitterového účtu, tak bych možnost promluvit o významu poezie vůbec neměl.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Andrea Procházková

redaktorka, fokus

29872524_10208843909693312_4885752205986113782_o
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 253
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte