Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Seriál Bez vědomí zkouší hrát první temnou ligu s pádem komunismu

Špionážní drama Ivana Zachariáše je spolu s Mostem! nejlepším českým dílem letošního roku

Bez vědomí - Martin Hofmann  • Autor: HBO
Bez vědomí - Martin Hofmann • Autor: HBO

V novém Respektu 47/2019 najdete pod titulkem Radovi Vacátkovi se točí hlava text o tom, jak se za třicet let proměnila česká televizní detektivka. Bezesporu je stále velmi oblíbená: drží se na špici sledovanosti, přestože se většinou se pohybuje v ozkoušených mantinelech a jen pomalu dohání světové trendy.  K seriálům, které se to pokoušejí změnit, patří nejnověji série Bez vědomí z produkce HBO. Následují recenze tohoto seriálu je tak doplněním tématu a zároveň pozvánkou ke koupi.

Po létech zájmu o dobu totality se do hledáčku tvůrců začíná dostávat i období revoluce. Po seriálu Rédl se těsně před pád komunismu a na začátek devadesátých let a vrací aktuální seriál Bez vědomí režiséra Ivana Zachariáše z produkce HBO, který měl premiéru symbolicky 17. listopadu, k třicátému výročí sametové revoluce.

Špionážní série je zasazená do období lámání dvou režimů. Sleduje osud disidentského páru, který se po dvanácti letech v britském exilu vrací na návštěvu do Prahy a ocitá se v rošádě tajných služeb. První dva díly ze šesti byly promítnuty jako ochutnávka během karlovarského filmového festivalu a vzbudily pozornost jako potenciálně výrazný počin, který by mohl posunout tuzemskou seriálovou laťku o kousek výš. A Bez vědomí skutečně pozoruhodné v mnoha ohledech je. Třeba tím, že se tu podobně jako v Rédlovi hlásí o slovo skepse k porevolučnímu vývoji. Zároveň ale dokládá, že udržení divácké pozornosti není snadná disciplína ani v rámci žánru zdánlivě tak atraktivního, jako je špionáž.

Cosi je v pohybu

Debutující scenárista Ondřej Gabriel stvořil svět, v němž je těsně před a těsně po revoluční Československo rejdištěm mezinárodních tajných služeb. O vliv a rozdělení pozic soupeří západní MI6 se sovětskou KGB a mezi nimi se pohybuje československá Státní bezpečnost. Všechny - zdá se - mají nějaký zájem na disidentovi Viktoru Skálovi, který na konci sedmdesátých let utekl za dramatických okolností na Západ se svou ženou, dcerou známého disidenta. V Británii zakotvil coby akademik a jeho manželka Marie pokračovala v kariéře houslistky, kterou by jí doma komunisté pro nesprávný původ zatrhli. V říjnu 1989 se pár rozhodne navštívit vlast a Marie svou zbylou rodinu – její sestra se má stát poprvé babičkou a přírůstek do rodiny je důvod, jak zkusit obnovit zpřetrhané vazby.

https://www.youtube.com/watch?v=-QDUS6MowHI

Situace ve východním bloku naznačuje, že se cosi dává do pohybu, a návštěva by neměla být nijak nebezpečná. Manžele ale po pár dnech pobytu srazí na ulici auto. Marie se ocitá v bezvědomí v nemocnici a po Viktorovi Skálovi se slehla zem. Dezorientovaná žena po něm zkouší pátrat a její svět se začíná pozvolna hroutit, aniž by si to nutně uvědomovala. Stejně jako se pomalu hroutí jeden systém, aby jej vystřídal jiný – aniž by si to většina lidí uvědomovala. V seriálovém světě je ale i vrstva lidí, kteří blížící změnu větří. Dokonce po ní volají, aby konečně mohli rozjet svoje byznysy ve velkém, nebrzděni státním byrokratickým aparátem.

Děj se rozplétá a splétá pozvolna. Scénář informace umně zadržuje, podobně jako se selektivně ocitají v policejních spisech, střídá perspektivy postav, z nichž některé nečekaně mizí. Tempo se nijak zásadně nemění ani po pádu režimu. Jakkoliv Bez vědomí spojuje špionážně-politický thriller, detektivku a psychologické drama, největší autorskou touhou je stvořit co nejpreciznější špionážní stroj. A to způsobuje, že si seriál s nepopiratelně atraktivní premisou drží diváka ke svému konci trochu příliš od těla. Jako by to byl krásný vycizelovaný konstrukt s řadou replik ostrých jako ti největší ranaři v komunistických policejních složkách. Většina toho, co má, zapadne tam, kam má, ale na úkor emoce - a ne s takovým doznívajícím „aha“ momentem, jaký ve svých příbězích nabízí John le Carré, jehož dílo je evidentním a v rozhovorech přiznávaným vzorem scenáristy.

Bez vědomí - Táňa Pauhofová • Autor: HBO
Bez vědomí - Táňa Pauhofová • Autor: HBO

Částečně je tenhle efekt možné vysvětlit postavami. V Bez vědomí se dělí do dvou skupin: na ty, kterým byla věnovaná veškerá péče, a ty, na které už, zdá se, nezbylo tolik energie nebo prostoru. Gabriel se držel při psaní postav současného trendu, kdy se svět komunistické moci nevykresluje černo-bíle, ale s jistou dávkou zlidštění. Seriál tak estébáky ani nedémonizuje, ani nekarikuje, ale modeluje je jako plastické figury, které mají své slabiny, i když ne rovnou kladné stránky. Aniž by je omlouval či idealizoval, snaží se, aby se víc podobali skutečným lidem než konstruktům, na které se dá věšet podle potřeby vina. Seriál tak inteligentně nezavírá jednu cestu dějinné interpretace. Byli to nakonec lidé, jejich životy a jejich skutky, kteří tvořili režim a společnost. Nikoliv tajnosnubná anonymní komunistická moc.

Sympatický estébák

Možná nejzajímavější je v tomto ohledu plukovník Vlach (Jan Vlasák), kterému nejsou cizí brutální metody, psychický nátlak a instinkty kariérního psychopata, a zároveň pečuje – byť s emočními limity – o svoji umírající ženu a jeho vztah k jeho podřízenému Janu Bergovi (Martin Hoffman) je víc otcovský než autoritativní. Jeho zajímavá nejednoznačnost spočívá v tom, že nikdy není zcela jisté, zda jsou milé slovo a zdánlivá projevená empatie opravdu milé slovo a projevená empatie - nebo jen další nástroj k manipulaci okolí. Včetně lidí, k nimž má blízko. Intimnost může znamenat jen oportunistickou volbu z nutnosti v dané chvíli, kdy usiluje o další tah. Podobně atraktivní – doslova seriálová – je zmíněná postava sympatického estébáka Berga, který je rozčarovaný ze systému, jemuž slouží, a snaží se odhalit pravdu, již všichni kolem něj pečlivě ukrývají. Trojici doplňuje žoviálně hrozivý důstojník KGB, jehož krytím je práce na sovětské ambasádě.

Bez vědomí je totiž mužský svět. Jsou to naopak ženské postavy, které působí prořídle, jakoby bez krve. Britská agentka je většinou spíš ve vleku událostí. Sestra Marie Skálové nabízí ne zcela využité vnitřní drama sváru mezi láskou a nenávistí k vlastní sestře, jejíž útěk jí (nejspíš) udělal ze života v peklo. Jako mnoha rodinným příslušníkům lidí, kteří emigrovali. Sama Marie Skálová pak pátrá po manželovi v šedivé Praze s nyvým pohledem trochu ztraceně. O světě, jenž jí obklopuje, nic neví, což by z ní mohlo dělat vtahujícího průvodce diváka, který je zhruba ve stejné pozici. Scénář k ní ale nevytváří pevnější vztah. Víme o ní tak málo, že se k jejímu dramatu a osudu stěží hledá cesta. Jakoby byla z hlediska špionážní mechaniky nejméně zajímavá.

Co se seriálu na druhou stranu daří, je vztahující rekonstrukce doby pozdního socialismu. Design, dekorace i kostýmy jsou věrně funkční, nikoliv jen prázdné ornamenty stavěné nostalgicky na odiv. Kouřově zastřená kamera Jana Velického snímá noční československou metropoli zahalenou v jakémsi smogu, který není krásný, ale funguje jako metafora dobového společenského klimatu. Špioni se pohybují v pečlivě vybraných kulisách brutalistních budov, betonových monumentů, metra a socialistických skulptur v době jaksi před soumrakem. Nicméně komunistická totalita je tu znovu esteticky tónovaná do okrové a palety šedavě-zelené, přitom dobové záběry jsou podstatně „špinavější“.

Jako idioti

Jiné je Bez vědomí i skeptickým vnímáním politiky a moci jako rozehrané partie, do níž většina lidí nevidí. Sametová revoluce tu není zachycená jako euforická událost nesená étosem demokracie a studentskou angažovaností, ale jako v šum v pozadí tichého přebírání moci v jiných strukturách, které se na změnu režimu připravovaly. „Všichni se usmívají jako idioti,“ podotkne v jednu chvíli britský agent Lloyd, „jenže úsměvem se nepřebírá moc ve státě.“

Realita je přirozeně přizpůsobena pravidlům atraktivního fikčního světa – nejedná se o dokument z prostředí tajných služeb a práce na ministerstvu vnitra. Ale i tak jde o posun v tom, jak fikce pojednává nedávnou historii. Doba porevoluční není dobou, kdy „pravda a láska vítězily nad lží a nenávistí“, ale volným polem pro ty nejsilnější, nejzručnější, nebo pro ty vybavené potřebnými informacemi a připravené v pravou chvíli převléknout kabát. „Neměl bych se do toho Občanskýho fóra přihlásit?“ uvažuje šéf Tuzexu. Na což mu jeho protřelejší podřízený s revoluční trikolorou na svetru s úsměvem odvětí: „Nevím, jestli zrovna tebe tam vezmou.“

Bez vědomí -- Martin Myšička • Autor: HBO
Bez vědomí -- Martin Myšička • Autor: HBO

Vojenský prokurátor Rédl v loňském stejnojmenném seriálu zasazeném do roku 1992, těsně před rozpad Československé federace, ze zkorumpované jízdy dobrovolně vystoupí tím, že si vezme život. Pro idealisty jako je on není v novém systému místo. I Bez vědomí naznačuje, že zase tolik se při přechodu ze státního socialismu do demokracie nezměnilo. Ostatně dějiny jsou víc kontinuitou než nečekanými dramatickými zvraty, jejichž prostřednictvím se tak snadno a přehledně vykládají.

Bez vědomí je tak po tři roky staré Pustině víc než slušným přírůstkem do původní tuzemské tvorby HBO, které se – podobně jako její matce – daří držet vysoký produkční standard (zapadnout by neměla ani hudba Petra Maláska). Je to seriál promyšlený, důsledný, bez očividných hluchých míst, i když s nějakým tím logickým lapsem, obohacuje místní produkci o atraktivní kategorii, která se tu doposud netočila. Navzdory jisté odtažitosti jde spolu s Mostem! o letošní nejlepší český seriál a řadí debutujícího Ondřeje Gabriela ke scenáristům, jejichž jméno se vyplatí sledovat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].