Švédské sociální pracovnice vyrážejí vysvětlovat přistěhovalcům, že jim nechtějí unést děti

V Praze úspěšně proběhla konference o jednom z čím dál naléhavějších problémů moderního sociálního státu: jak pomoci někomu, kdo vám nevěří. O tom, jak vrátit důvěru do vztahu s vystrašenou a odmítavou veřejností, přijely do Česka vyprávět tři odbornice na terénní sociální práci ze švédského Göteborgu – Hatice Tarhan, Jonna Åström a Zlate Musli.

Více než půlmilionový Göteborg má početnou přistěhovaleckou menšinu a zápasí se silnou nedůvěrou muslimských rodičů obávajících se toho, že jim úřady kvůli některým civilizačně odlišným přístupům k výchově seberou děti. Strach je živený různými internetovými dezinformacemi pouštěnými podle švédských úřadů do éteru podporovateli Islámského státu. Trojice odbornic se přijela s českými kolegy podělit o tipy, jak s nedůvěrou pracovat. 

I když v Česku je jiná jak demografie, tak obsah rozeštvávajících nebo strach budících kampaní, princip je stejný. Podle jarního průzkumu pořadatele konference – České asociace streetwork – více než polovina z 58 dotázaných sociálních pracovníků uvedla, že život jejich klientů velmi ovlivňují dezinformační e-maily, články nebo příspěvky na sociálních sítích. U plných 86 procent takových klientů vedou dezinformace k předsudkům nebo nenávistným projevům a u téměř poloviny prohlubují nedůvěru ve stát a jeho instituce. Švédský recept na nápravu je natolik jednoduchý, že se jím mohou inspirovat i tuzemští profesionálové: klíčové je opustit kanceláře a vyrazit přímo za lidmi.

Vepřové pro muslimské děti

„Švédsko neunáší děti,“ musel se před dvěma lety na tiskové konferenci zapřísahat švédský premiér Ulf Kristersson tváří v tvář velkým demonstracím rodičů přistěhovalých z Blízkého východu a Afriky, mezi nimiž byli i ti, kteří z rozhodnutí úřadu o děti přišli a byli přesvědčeni, že jediným důvodem odebrání byla jejich muslimská víra. 

K odchodu do ulic lidi vyprovokovala videa šířená od covidové pandemie na sociálních sítích a zobrazující případy údajně bezdůvodného odebírání dětí z přistěhovaleckých, především muslimských rodin. Spolu s videi se na internetu objevovala například také tvrzení, že pěstounské rodiny, do nichž byly odebrané děti umístěné, je zneužívají nebo je v rozporu s jejich vírou nutí jíst vepřové.

Zástupci švédské vlády tvrzení o nezákonném odebírání dětí odmítli a uvedli, že jde o dezinformační kampaň zneužívající frustrace několika rodičů, kteří se nedokázali postarat o své potomky, a úřady proto v zájmu těchto dětí musely zasáhnout. Co se pak videí týče, po ověření vyšlo najevo, že zobrazené případy ve skutečnosti neměly se Švédskem nic společného a záběry byly pořízené například v Nizozemsku.

Vláda k věci vydala prohlášení, že šíření těchto nepravd má za cíl hloubit příkop nedůvěry mezi přistěhovalci a většinovou společností. Zároveň s deklarací však politici museli přijít na to, jak napětí zmírnit a přesvědčit přistěhovalecké rodiny, že jejich strach je zbytečný a úřady postupují podle zákona.

Švédské odbornice v rozhovoru pro Respekt popsaly, že strach z bezdůvodného – nebo pro ně nevysvětlitelného – odebrání dětí vede přistěhovalce dál a dál na cestě k izolaci od většinové společnosti. „Jedna věc je, že ztrácíme důvěru. Zároveň se pak kvůli tomu dětem nedostává pomoci, kterou potřebují,“ říká Zlate Musli, která se na göteborské radnici věnuje projektům na podporu demokracie. Rodiny kvůli svým obavám přestávají vyhledávat pomoc lékařů a sociálních služeb nebo posílat děti do školek. To jsou všechno instituce, které mají povinnost podat podnět, mají-li podezření, že rodiče s dítětem špatně zacházejí.

Přesvědčit rodiny, že se nemusejí sociálních služeb bát, bylo tedy obzvlášť důležité. „Původní plán byl rozdávat v přistěhovaleckých komunitách informační brožury. Ale sociální pracovníci z terénu nám řekli, že to nebude fungovat. Lidé papír zahodí,“ vzpomíná Zlate Musli.

Musli spojila síly se dvěma pracovnicemi z odboru sociálních služeb a společně vymyslely, že namísto letáků bude lepší pořádat setkání, kde účastníkům budou moci zodpovědět veškeré jejich dotazy a rozptýlit jejich pochybnosti. Sociální pracovnice Jonna Åström a Hatice Tarhan od roku 2023 pravidelně vyrážejí například do škol, komunitních center nebo do mešity. 

Åström vysvětluje, že setkání pořádají pouze na pozvání lídrů komunity. „Aktivně za lidmi chodit a klepat jim na dveře, to by je mohlo znervózňovat: Proč za mnou jdete? Co ode mě chcete?“ říká. 

S oslovováním přistěhovalecké komunity sociálním pracovnicím pomáhá právě radniční odbor demokracie a služeb občanům, kde pracuje Zlate Musli. „V očích veřejnosti jsme neutrálnější než odbor sociálních služeb. Máme větší šanci s komunitou navázat kontakt,“ vysvětluje Musli.

Kritická mez

Setkání trvají dvě až tři hodiny a jsou pro různě velké publikum. Někdy je to pět lidí, jindy padesát. Řečnice nejprve vysvětlí, co ohledně pravomocí sociálních služeb a práv a povinností rodičů říká zákon, a pak nechají účastníky, aby se ptali na to, co je zajímá. Za první polovinu letošního roku se takových besed odehrálo už skoro šest desítek.

Na setkáních se pravidelně ukazuje, že původcem obav přistěhovalců nejsou jen dezinformace, ale i prostý fakt, že v muslimské a švédské kultuře se k výchově dětí přistupuje rozdílně. Švédsko například bylo první zemí na světě, která zakázala fyzické tresty, a je tu dlouhá tradice výchovy založené na respektu k dětem.

„Zvenčí se pak může zdát, že ve Švédsku si mé dítě může dělat, co chce, a já jako rodič s tím nemůžu nic dělat. To samozřejmě není pravda,“ říká Åström. Rodiče mají i bez fyzického násilí dost možností, jak své děti usměrnit. Nečekaným doprovodným jevem strachu je podle sociálních pracovnic i to, že civilizačních obav v neznámé a kulturně odlišné zemi zkoušejí v přistěhovaleckých rodinách využít někteří dospívající potomci a vyhrožují svým rodičům, že pokud nedostanou nový telefon, nahlásí je na sociálku.

Na setkáních pak ze strany rodičů často padají dotazy typu: Od kolika let mohu své dítě nechat doma samotné? Mohu svému dospívajícímu potomkovi vypnout internet? Mohu mu říkat, v kolik má večer přijít domů? Co když soused uslyší moje miminko plakat? Seberete mi ho?

Sociální pracovnice pak tazatele uklidňují a i na příkladech z praxe vysvětlují, že důvodem k odebrání dítěte jsou závažné okolnosti jako týrání, zneužívání, zanedbávání nebo situace, kdy rodič není schopen se o potomka postarat kvůli své závislosti na drogách či alkoholu nebo neléčenému psychickému onemocnění. I když jsou fyzické tresty ve Švédsku zakázané, Åström zdůrazňuje, že kvůli jednomu pohlavku děti rozhodně neodebírají.

Osobně chodit lidem vysvětlovat, co sociální služby mohou a nemohou, se nezdá být revoluční myšlenkou. Vyžaduje to ale čas, peníze a personální kapacity. V Göteborgu je našli, až když nedůvěra přistěhovalců dosáhla kritické meze. „Myslím, že kdybychom se s obyvateli začali setkávat dříve, možná by dezinformační kampaň neměla takový dopad,“ říká Jonna Åström.