Sociální sítě: Uzavřeli jsme smlouvu s ďáblem jako Faust

„Musíme změnit sociální sítě, než bude pozdě,“ soudí Jeff Orlowski, režisér aktuálního dokumentu Sociální dilema natočeného pro Netflix. V něm o negativních stránkách a návykových strategiích sociálních sítí mluví nejkritičtěji často sami jejich programátoři a vynálezci, kteří brzy vystřízlivěli a nyní se snaží vyburcovat ostatní.

Orlowski svůj dokument doplňuje krátkým shrnujícím komentářem pro The Guardian, v němž vystihuje jednu z hlavních myšlenek svého filmu, již lze parafrázovat slovy, že současné technologie nepřichází vyzbrojené natolik, aby přemohly naše silné stránky, ale už jsou dostatečně připravené na to, aby si podmanily naše slabosti.

„Nevědomky se podrobujeme smlouvě s ďáblem jako Faust: zcela nekontrolovaně směňujeme naše podvědomé preference za memy, naši sociální soudržnost za okamžité propojení s ostatními a pravdu za to, co chceme slyšet,“ píše Orlowski s tím, že technologie, které ohrožují fungování společnosti, demokracii i duševní zdraví mnoha jedinců nepřicházejí jako útočící armáda, ale zcela dobrovolně jsme si je pustili do domácností. Jsou s námi před usnutím, po probuzení i u jídla.

Sofistikované algoritmy cílí na naše emocionální slabosti a využívají toho. Tím, že každý dostává zprávy, které odpovídají jeho pohledu na svět, rostou rozkoly ve společnosti. V roce 2019 uvedlo 77 procent voličů republikánů a 72 procent voličů demokratů nejen to, že se s protistranou neshodnou na plánech a politice, ale že se neshodnou ani na základních faktech.

„Po třech letech práce na filmu vidím sociální dilema jako fundamentální problém naší doby, který stojí v pozadí mnoha společenských konfliktů, které potřebují kompromis a sdílené porozumění, aby mohly být napraveny,“ konstatuje Orlowski a dodává, že budou-li obě strany neustále zásobeny potvrzením svých dosavadních ideologií a z oponentních názorů se budou dělat strašáci, nikdy nebudeme moci dojít ke shodě a nebude možné čelit výzvám, které lidstvo čekají.

„V očích nás ubohých lidí moderní doby se zdá být naprosto samozřejmé, že obraz dokáže zachytit, kým jsme. Že vaše image, vaše tvář a vaše oblečení vyjadřují něco esenciálního o vaší osobnosti. Je to mýtus, na němž stojí každá selfie,“ píše Jason Farago, výtvarný kritik The New York Times, v úchvatné vizuální eseji, která je věnována autoportrétu Albrechta Dürera z roku 1500.

Dürer nebyl zdaleka první malíř, který učinil námětem svého obrazu sám sebe, ovšem byl velmi aktivním propagátorem této disciplíny. Jako by byl až fascinován sám sebou - což Farago ilustruje na divácky vděčném rozboru dotyčného autoportrétu, kdy se čtenářem postupně zoomuje na různé detaily. Všímá si dokonale provedených kadeří vlasů, kdy si Dürerovi konkurenti a současníci mysleli, že snad vlastní nějaký speciální štětec. Stejně tak upozorňuje na odraz okna v malířových očích. Mistrovství obrazu spočívá i v tom, že Dürerově době nebyla k dispozici rovná zrcadla a musel pravděpodobně pracovat s odrazem v konvexním skle. Přesto zpodobnil sám sebe skoro až jako božskou bytost.

„Není to zrovna přívětivý obraz. Je až svrchovaně arogantní. Tak dokonalý, až je bezživotný, tak detailní, až působí fetišisticky. Jeho symetrie a čelní pohled dávají Dürerovi vzhled a nedosažitelnost svaté ikony,“ píše Farago o malířově vyjádření sebevědomé individuality, která v jeho časech ještě nebyla ani zdaleka tak běžná, a byla společností teprve vynalézána.

„Zde se počíná renesanční koncepce já, která se stala tak běžnou, že ji dnes už ani nevnímáme: já coby subjektivní individuality, autora svého vlastního životního příběhu,“ konstatuje Farago. „A také moderní pojetí toho, co znamená být umělcem.“

19 rad, které bych dal lidem, kteří uvažují o tom, že by si založili vlastní hudební label (poté, co sám jeden 19 let vedu). To je vcelku vtipné čtení od  na serveru The Creative Independent.

Bemis v roce 2001 založil – ještě společně s Aaronem a Brycem Dessnerovými, členy kapely The National  - nezávislé vydavatelství Brassland, které kolem sebe soustředilo hudbu ze spektra rocku i soudobé klasiky. V roce desátého výročí labelu o něm list The Guardian napsal, že Brassland je „centrem hudby jiného New Yorku.“ Bemis mimoto působil jako konzultant a kurátor pro festival All Tomorrow’s Parties a také věnoval žurnalistice.  Jeho 19 rád se tak dá vztáhnout nejen k provozování labelu, ale v mnohém platí pro působení v kultuře obecně, pro jiné obory podnikání - a spolupráce vůbec.

První rada logicky zní: Nedělejte to. Zlatá je třeba třináctá, která říká: „Vytvořte si silný instinkt na vytipování debilů a nespolupracujte s nimi. Pokud je zpěvák hnusný na své spoluhráče, pokud se osoba z PR špatně chová vůči svým zaměstnancům nebo stážistům, pokud se vydavatel časopisu, který nemá žádné znalosti o hudbě / umění / estetice, zdá být příliš nafoukaný na svůj vkus: držte se od nich dál a nedělejte výjimky.“

Inspirativní je i krédo: Definujte si úspěch podle vlastních kritérií. „Peněžní úspěch nutně neučiní váš label lepší ani vás šťastnější. Jak dopadl Blue Note Records po Norah Jones? Nebo Nonesuch po Black Keys? Creation po Oasis? XL po Adele? Ve všech těchto případech si troufám říct, že se ta vydavatelství zhoršila – začala se bát rizika, začala být méně tvůrčí nebo alespoň méně divná a inspirovaná. V některých případech dočasně; v jiných trvale. To samé se dá říci o kreativitě umělců.“