Proč si tolik lidí myslí, že Trump je dobrý člověk?

Tahle otázka mě rozčiluje už skoro deset let: jak je možné, že půlce Ameriky nepřipadá Donald Trump morálně odpudivý? Lže, podvádí, krade, zrazuje a chová se krutě a nečestně. A přesto jej více než 70 milionů Američanů považuje přinejmenším za morálně přijatelného. Někteří ho dokonce vnímají jako hrdinu, obdivuhodného a úžasného. Co nás přivedlo do takového stavu morální otupělosti?

Řeknu vám příběh, který podle mě nejlépe ilustruje, jak se Amerika do této depresivní situace dostala. Je to příběh, který se silně opírá o myšlenky Alasdaira MacIntyrea, velkého morálního filozofa, který zemřel v květnu ve věku 94 let. A je to příběh, který se pokouší vysvětlit, jak se západní kultura dostala do bodu, v němž miliony z nás – a nejen republikáni a Trumpovi podporovatelé – ztratily schopnost činit základní morální soudy.

Jak hrát baseball

Ten příběh začíná před dávnou dobou. Vraťme se do nějakého starověkého města – třeba do Athén za Aristotelových dob. Otázka „jak definujete smysl svého života?“ by tak nebyla vůbec pochopitelná. Hledání životního poslání nebylo individuální volbou. Lidé tehdy žili v pevné síti rodiny, kmene, města a národa. A od všech těchto společenství přebírali a dědili povinnosti, odpovědnost a závazky. Spolu s tím dědili i sociální roli – sloužili lidem kolem sebe jako vojáci, zemědělci, obchodníci, matky, učitelé.

Každá z těchto společenských rolí s sebou nesla měřítko kvality; kodex, který určoval, co by měli lidé dělat. Existoval tedy ideální vzor válečníka, matky či přítele. A člověk v tomto morálním systému usiloval o naplnění těchto standardů nejen kvůli cti a penězům, které mu to mohlo přinést, ale i proto, že se chtěl vyrovnat ostatním. Učitel by nedovolil studentovi získat lepší známku za úplatek, protože by tím zradil své vnitřní kritérium dokonalosti, které neodmyslitelně patřilo k jeho pedagogickému poslání.

Tím, že se snažím vyniknout ve své roli a naplnit ji, přispívám městu, které mě formovalo. Tím, že dodržuji vnitřní standardy své praxe, vypracovávám se postupně z průměrného člověka, kterým jsem, ve vynikajícího člověka, kterým bych mohl být. Můj život nabývá smyslu v rámci této celoživotní cesty k dokonalosti a lidskému rozvoji. Pokud tuto cestu zvládnu dobře, získám pocit identity, sebeúcty a smyslu. Vím, proč jsem na tomto světě, a to mi přináší velkou útěchu a naplnění.

Pokud tohle všechno zní příliš abstraktně, uvedu moderní příklad. Když byl bývalý hráč Chicago Cubs Ryne Sandberg v roce 2005 uveden do Národní baseballové síně slávy, popsal svou oddanost baseballovému řemeslu: „Pokaždé, když jsem vstoupil na hřiště, naplnilo mě to posvátnou úctou. To je respekt. Učili mě, že nikdy nesmím projevit neúctu vůči soupeřům, spoluhráčům, organizaci nebo manažerovi. A nikdy, ale opravdu nikdy vůči dresu. Když se ti povede skvělý zákrok, chovej se, jako bys to už někdy udělal; když se ti povede velký odpal, podívej se na trenéra na třetí metě a připrav se na běh po metách.“

Sandberg pak ukázal na členy síně slávy, kteří seděli kolem něj. „Tihle chlapi nevyšlapali cestu pro nás ostatní proto, aby hráči při každém odpalu zkoušeli homerun a zapomínali, jak posunout běžce na třetí metu. Je to neúcta k nim, k vám i ke hře baseballu, kterou všichni hrajeme od dětství.“

Pak pokračoval: „Nehrál jsem baseball podle zmíněných pravidel proto, že bych na konci tunelu viděl odměnu. Hrál jsem ho poctivě proto, že tak to má být – má se hrát správně a s respektem.“ Sandbergův projev je ukázkou tohoto staršího morálního kodexu založeného na děděných tradicích dokonalosti. Nabízel morální rámec pro hodnocení lidí kolem nás a soubor zásad, které dávaly našim životům tvar a smysl.

Pochodujte se mnou

Přeskočme z antických Athén o více než tisíc let vpřed do středověku. Judaismus, křesťanství a islám změnily měřítka toho, co je lidská dokonalost – více si cenily soucitu a pokory. Ale lidé stále sdíleli některé staré představy. Jednotlivci si neurčovali vlastní morálku – ve vesmíru existoval základní morální řád. Stejně tak si nevolili své životní poslání. I to bylo vpleteno do prospěchu jejich komunity – sloužit společnosti v určité roli, předávat svůj způsob života, dodržovat boží zákon.

Pak přišly náboženské války v 17. století a spolu s nimi také řeky krve. Zhnusení nad tím vším přispělo k osvícenství, jež se odklonilo od náboženství a vyzdvihovalo rozum. Osvícenští myslitelé tvrdili: nemůžeme se dál zabíjet kvůli sporu o to, čí morálka je správná. Privatizujme morálku. Lidé mohou přicházet se svými hodnotami a my se v této rozmanitosti naučíme žít.

Zjednodušeně řečeno, osvícenství odňalo prvenství komunitě a nahradilo ho prvenstvím autonomního jednotlivce. Vytvořilo neutrální veřejné systémy jako demokracii, právo a svobodu projevu, aby jednotlivcům poskytly široký občanský rámec, v němž si mohou utvářet vlastní život. Společná morálka, pokud vůbec existovala, vycházela z rozumu, nikoli z náboženského dogmatu, a oddanost tomuto společnému řádu byla dobrovolná. Jedním z pokusů o vytvoření racionálního morálního systému byl utilitarismus – dělej to, co lidem přináší potěšení; nedělej to, co druhým působí bolest.

Myslím si, že osvícenství bylo velkým krokem vpřed – mimo jiné dalo vzniknout americkému systému vlády. Cením si svobody, kterou dnes máme k tomu, abychom si mohli utvářet vlastní život, a věřím, že i v rámci této svobody se můžeme držet pevných morálních zásad. Pokud pochybujete, podívejte se na reverenda Martina Luthera Kinga mladšího.

Existuje starý vtip, že typ konzervativce poznáte podle toho, do kterého roku by se chtěl vrátit. Já bych řekl, že úpadek sdílené morálky nastal během posledních šedesáti let, s nástupem hyperindividualismu a morálního relativismu. Naproti tomu MacIntyre tvrdil, že ztráta morální soudržnosti byla zabudována v osvícenství už od samého počátku, během 18. století.

Podle něj osvícenský projekt selhal, protože vytvořil racionalistické morální systémy, které byly příliš povrchní a abstraktní na to, aby dokázaly dát skutečnému životu smysl. Zničil soudržné morální prostředí a zanechal autonomní jednotlivce nahé a osamělé. Navíc znehodnotil i samy schopnosti, které lidé po staletí využívali k hledání smyslu. Rozum a věda nám skvěle pomáhají zjistit, jak něco udělat, ale neodpovídají na zásadní otázky: Proč tu jsme? Jaký je konečný smysl mého života? Co je správné a co špatné?

A pak, v 19. a 20. století, přišla generace myslitelů, která se snažila zaplnit morální vakuum, jež osvícenství zanechalo. Nietzsche například řekl: Bůh je mrtev. My jsme ho zabili. Rozum nás nezachrání. Smysl si musí najít hrdinný autonomní jedinec – odvážným aktem vůle. Staneme se sami sobě bohy! O několik desítek let později přišli Lenin, Mao a Hitler a lidem řekli: Chcete dát svému životu smysl? Pochodujte se mnou.

Postoje a pocity

Mezi psychology se říká, že nejtěžší je vyléčit pacienta, který se pokouší léčit sám. Morální prázdnotu, kterou MacIntyre viděl v jádru osvícenství, jsme se pokusili vyléčit narcismem, fanatismem a autoritářstvím – a ukázalo se, že taková léčba je horší než nemoc sama.

Dnes žijeme ve světě, ve kterém už mnoho lidí, možná dokonce většina, necítí, že by ve vesmíru existoval trvalý morální řád. Co víc, mnozí začali tradice morální praxe, které byly tak zásadní pro starověký pohled na svět, považovat za příliš omezující – brání totiž maximální individuální svobodě. Jak MacIntyre napsal ve své nejslavnější knize Ztráta ctnosti: „Každý morálně jednající nyní hovořil neomezen vnějšími vlivy božského zákona, přirozené teleologie či hierarchické autority.“ Jednotlivci mají mnoho možností volby, ale postrádají soudržná morální kritéria potřebná k tomu, aby tyto volby činili správně.

Kniha Ztráta ctnosti začíná MacIntyreovým nejslavnějším myšlenkovým experimentem. Představte si, píše, že by někdo vzal všechny vědecké knihy, které kdy byly napsány, a roztrhal je na kusy. Mezitím by byli všichni vědci zabiti a všechny laboratoře vypáleny. Zůstaly by nám jen náhodné stránky z té či oné vědecké učebnice. Pořád bychom znali některé vědecké termíny jako neutrino, hmotnost nebo atomová hmotnost, ale vůbec bychom netušili, jak do sebe všechno zapadá.

A náš morální život, jak tvrdí, je něco podobného. Používáme slova jako ctnost a fráze typu smysl života, ale jsou to jen náhodné útržky, které netvoří soudržný systém, na který by se dalo spolehnout. Lidé jsou odříznutí od jakékoli vize konečného smyslu.

Jak se tedy lidé rozhodují o tom, co je správné, když nejsou ukotveni v trvalém morálním řádu? Dělají to, co jim v daný moment přijde správné. MacIntyre to nazval „emotivismem“ – myšlenkou, že „všechny hodnotící soudy, a obzvláště všechny morální soudy, nejsou – co do své morální nebo hodnotící povahy – nic víc než výraz preference, výraz postoje nebo pocitu“. Emotivismus se v kapitalistických společnostech jeví jako přirozený, protože kapitalismus je ekonomický systém založený na individuálních spotřebitelských preferencích.

Jedním z problémů života ve společnosti bez sdíleného morálního řádu je to, že nemáme žádný způsob, jak ukončit spory. Nemáme žádné objektivní měřítko, podle nějž bychom mohli určit, že jeden názor je správný a druhý špatný. Takže veřejné debaty pokračují donekonečna a stupňuje se v nich rozhořčení a polarizace. Lidé používají sebejistá a samolibá slova, aby prosadili svůj názor, ale namísto zapojení skutečné morální argumentace jen využívají jazyk morálky k prosazování vlastních preferencí.

A pokud nikdo nemůže nikoho přesvědčit o tom, co je správné a co špatné, pak existují jen dva způsoby, jak vyřešit naše spory: nátlak nebo manipulace. Každý z nás začne považovat ostatní členy společnosti za prostředky k dosažení vlastních cílů, které lze donutit, aby věřili tomu, čemu věříme my (vítejte v korporátních DEI programech – diverzita, rovnost, inkluze). Nebo se naopak zadavatelé reklam, stejně jako demagogové a influenceři snaží manipulovat našimi emocemi tak, aby nás přiměli chtít to, co chtějí oni – a my jim tak pomohli, aby dostali to, o co usilují (vítejte ve světě mistra manipulace, Donalda Trumpa).

Součást problému

V osmdesátých letech napsal filozof Allan Bloom knihu, ve které tvrdí, že ve světě bez morálních norem se lidé stávají jen nevýraznými morálními relativisty: Ty si děláš svoje, já zase svoje. A vlastně na ničem z toho moc nezáleží. To je to, co Søren Kierkegaard nazval estetickým životem: rozhoduji se podle toho, co je mi v danou chvíli příjemné, a o zásadních otázkách života příliš nepřemýšlím. Jak říká MacIntyre: „Volba mezi etickým a estetickým není volbou mezi dobrem a zlem, ale volbou, zda při svém rozhodování uplatňovat hledisko dobra a zla, či nikoli.“

Morální relativismus osmdesátých a devadesátých let však ve srovnání s dneškem pořád vypadá jako zlatý věk míru a klidu. V posledních třiceti letech se lidé snaží zaplnit prázdnotu v duši tím, že hledají pocit vlastní spravedlnosti ve své politické identitě. Jenže když to dělají, pak politika proniká vším a mění se v posvátnou válku, kde se kompromis začíná jevit jako zrada.

A co je horší, lidé nejsou vedeni ke ctnostem, které jsou praktickými nástroji pro dobrý život: poctivost, věrnost, soucit, orientace na druhé. Stávají se úzkostlivými a křehkými. Jak poznamenal sám Nietzsche: ti, kdo vědí, proč žijí, to dokážou vydržet. Ale pokud to nevíte, rozpadnete se, když přijdou životní těžkosti.

Společnost má tendenci se rozpadat. Ted Clayton, politolog na Central Michigan University, to dobře vystihl: „MacIntyre tvrdí, že dnes žijeme v rozdrobené společnosti složené z jednotlivců, kteří nemají představu o společném dobru, nemají způsob, jak se spojit a o společné dobro usilovat, nemají způsob, jak se navzájem přesvědčit, co by mohlo být společným dobrem, a většina z nás dokonce věří, že společné dobro neexistuje a existovat ani nemůže.“

A do toho všeho přichází Trump, který se ani nesnaží mluvit jazykem morálky. Když omilostňuje bezskrupulózní šmejdy, ani ho nenapadne, že tím oslabuje naše sdílené morální normy. Trump mluví jazykem, kterému my moderní lidé rozumíme. Jazykem preferencí: „Já chci.“ Jazykem moci: „Mám páky.“ Jazykem sebestřednosti, zisku a nabývání. Trump se nesnaží podřídit společenské roli. Nesnaží se žít podle měřítek kvality a dokonalosti, která jsou vlastní společenské praxi.

Dokonce i samo prezidentství považuje za osobní majetek, který může využít k tomu, aby získal, co chce. Jak si všiml politický teoretik Yuval Levin, existuje mnoho lidí, a Trump je jedním z nich, kteří nechtějí být formováni institucemi, do nichž vstupují. Místo toho chtějí tyto instituce používat jako jeviště, na kterém mohou předvádět, jak jsou úžasní.

Mnoho lidí tak samozřejmě Trumpa nepovažuje za morálně odpudivého. Je to jen přehnaná verze takového typu člověka, pro kterého moderní společnost vznikla. A demokraté, neciťte se povýšeně. Kdyby byl ve vašem týmu, většina z vás by ho měla ráda taky. Můžete to popírat, ale pak jen sami sobě lžete. Málokdo z nás unikne morálnímu klimatu své doby. Jak sám MacIntyre řekl: „Tentokrát však barbaři nečekají za hranicemi; již nám nějaký čas vládnou. A skutečnost, že si toho nejsme vědomi, činí naši situaci do jisté míry kritickou.“

MacIntyre byl radikál – jak zleva, tak zprava. Chtěl, abychom se vrátili k soudržným předkapitalistickým morálním společenstvím, která existovala před ztroskotáním projektu osvícenství; nejprve lokálně, a pak ve větším měřítku. To je projekt, do kterého se pustila řada dnešních postliberálů budujících soudržné komunity kolem silnějších bohů – víry, rodiny, vlajky.

Nejen rozum, ale i srdce a vůle

Přiznávám, že mi mnozí z těchto novějších postliberálů – jak levicových, tak pravicových – připadají absurdní. Lidé, kteří nikdy nevydrželi ani týden na vysoké škole, dokážou spřádat abstraktní teorie o znovuvytváření jakési totalitní solidarity – ale v reálném životě tento postliberalismus znamená jen kruté autoritářství. (Před stoletím mluvili marxisté podobně vznešeně o ideálech solidarity, ale jejich myšlenky v reálném světě přinesly gangsterské státy jako Sovětský svaz.)

Neodvracíme se od pluralismu – a ani bychom neměli. Pluralismus je totiž ve skutečnosti odpovědí. Pluralista dokáže žít v napětí, které vzniká střetem nesouměřitelných hodnot. Dobrý pluralista může na jedné straně oslavovat osvícenství, demokratický kapitalismus a etnickou i intelektuální rozmanitost – a na straně druhé zároveň respektovat trvalé pravdy a věčné hodnoty, které oslavuje MacIntyre.

Dobrý pluralista může vidět svůj život tak, jak ho viděl bývalý hráč Cubs Ryne Sandberg – podřízený společenské roli, ochotný občas obětovat bezprostřední vlastní zájem, aby dostal běžce do skórující pozice. Uzdravení z morální pohromy trumpismu znamená obnovit slovník, který lidé mohou používat, aby o svých morálních životech mluvili soudržně a rozlišovali člověka s charakterem od člověka bez něj.

Nemusíme zcela zavrhnout projekt osvícenství, ale pravděpodobně musíme přenastavit naši kulturu tak, aby lidé byli ochotnější obětovat část své autonomie ve prospěch širší komunity. Musíme nastupujícím generacím nabídnout vzdělání v oblasti morálky, které bude stejně důkladné jako jejich technické a profesní vzdělání. Jak už chápali staří myslitelé, znamená to formovat nejen rozum, ale i srdce a vůli.

Právě takovým humanistickým snahám se MacIntyre věnoval a jsou součástí odkazu, který po sobě zanechává.

© 2025 The Atlantic Media Co., as first published in The Atlantic Magazine or on theatlantic.com (as applicable).

All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency.

Citace z knihy Alasdaira MacIntyrea jsme převzali z českého překladu: Ztráta ctnosti. K morální krizi současnosti, přel. Pavla Sadílková a David Hoffman, OIKOYMENH, Praha 2004.