Z Jirousova parníku na Úřad vlády

Narodil se v Praze do evangelické rodiny. Studoval střední zahradnickou školu, po maturitě vstoupil na evangelickou bohosloveckou fakultu. Oženil se a nějaký čas se živil jako farář ve sboru kousek od Prahy. V roce 1971 ale odmítl hlasovat ve volbách, navíc stát nelibě nesl jeho popularitu mezi mladými lidmi. Úřady mu tedy odejmuly povolení živit se jako farář (tzv. státní souhlas s výkonem duchovenské služby) a Karásek začal pracovat jako kastelán na hradě Houska. I nadále v něm ovšem nebylo těžké poznat faráře – byl inteligentní a vnímavý, mluvil pomalým a klidným hlasem, z něhož byl cítit důraz.

Pobyt na hradě v kokořínských lesích byl pro Karáska jen epizodou v životě plném zákrut. Možná ta největší se odehrála hned 26. června 1973. Na ten den ho pozval bývalý spolužák Vratislav Brabenec na vyjížďku parníkem Vyšehrad, na němž se měl uskutečnit koncert undergroundových hudebníků. Tam se Karásek seznámil s lidmi kolem skupiny Plastic People of the Universe, hlavně s Ivanem Jirousem, lídrem pražské undergroundové subkultury, který koncert na parníku organizoval.

S Jirousem si padli do oka a začali se pravidelně vídat. Karásek nebyl zdaleka tak aktivním hybatelem doby jako Jirous a neměl ambici spojovat lidi v odporu proti komunistické moci. Ve společenství kolem Plastiků a bytu manželů Dany a Jiřího Němcových v pražské Ječné ulici, kde se všichni scházeli, však vytvářel k Jirousovi přitažlivý protipól klidu. Ani jako protestant neměl viditelný problém s katolickým prostředím Němcovy rodiny a nikomu protestantskou víru nevnucoval. S osazenstvem v Ječné si naopak vytvořil velmi civilní přátelství, které vyhovovalo i Karáskově manželce Stanislavě, profesí psycholožce.

Oba sice žili na Housce a do Prahy jezdili jen příležitostně, Jirousem pořádané občasné ilegální koncerty ovšem takovou příležitostí byly. Karásek hrál od šedesátých let na kytaru, měl vlastní repertoár složený z náboženských písní na půdorysu tradičních spirituálů s jednoduchou hudbou a snadno zapamatovatelnými slogany. Z jeho skladby Řekni ďáblovi ne se stal jeden z nejznámějších protestsongů - a také díky němu zapadl do Jirousova společenství i jako hudebník.

Víra a naděje

Vystoupil především na dvou festivalech pořádaných v hospodách v Postupicích a Bojanovicích. Hlavně kvůli nim se stal předmětem zájmu komunistické tajné policie, která si ho jako duchovního vyhlédla v roce 1976 do zmanipulovaného procesu proti undergroundu. Na dochovaných záznamech z procesu je patrné, že Karásek se snažil obžalobě čelit. Například opakovaně protestoval proti uvalení vazby a žádal, aby mohl být po uzavření vyšetřování propuštěn domů a čekat na soud s rodinou.

„Opravdu nemohu pochopit vaše jednání,“ psal Karásek ve své žádosti okresnímu prokurátorovi začátkem července 1976 poté, co už byla jedna jeho žádost o propuštění odmítnuta. „Spisy už jsou uzavřeny, vyšetřování ukončeno. Neslušné výrazy ve svých textech jsem přiznal hned při prvním výslechu, texty jsem nadiktoval vyšetřovatelům. (…) Důvod mého držení ve vazbě již nemůže trvat.“

Karáskovi měli v té době dvě malé děti v předškolním věku a manželka Stanislava stále žila na samotě patnáct kilometrů od obchodu a zaměstnání. Prokurátor Karáskovi odepsal, že na situaci své rodiny měl myslet dřív, než začal veřejně hrát svoje písničky, a žádost opět zamítl. Karásek tedy podal další stížnost. Znovu vysvětloval, že těžko může ovlivňovat svědky, když se v podstatě ke všemu, co na koncertech dělal, přiznal. Prokurátor ale jeho žádost opět zamítl. Trval na svém, že by Karásek mohl ovlivňovat svědky a pokračovat ve hraní.

Karásek čelil i věcné stránce obžaloby, která jej vinila z výtržnictví, jež se mělo projevovat vulgárními a protisocialistickými texty. Sepsal pro soud podrobné šestistránkové vysvětlení, jak jeho písně vznikly a co jimi myslel. Soudkyně si sice papíry vzala, odmítla je ale nahlas přečíst s vysvětlením, že na to není dost času. Karásek pak alespoň prohlásil, že se necítí vinen. „Jen ve dvou mých písních se objevují – vždy jen jednou – běžné lidové výrazy jako ,v prdeli‘ a ,sráč‘, což nejsou hrubě neslušná slova,“ vysvětloval soudkyni. Následně řekl, že skládá transpozice spirituálů, které nevyjadřují nihilismus a dekadenci, jak tvrdí obžaloba, ale jejich pravý opak – víru a naději, postoje směřující k otevřenosti lidského života.

Soudu dál sdělil, že působení undergroundových kapel na mladé lidi považuje za pozitivní. „V šedesáti pěti skladbách, které jsme hráli, je asi devět vulgárních výrazů,“ řekl v reakci na tvrzení prokurátora, že se písničky obžalovaných vulgárními výrazy „jen hemží“. Vehementně také odmítal, že by propagoval klerikalismus. „Klerikalismus usiluje o společnost, kde vládne církev, nikdy jsem nebyl pro církev vládnoucí,“ namítal. „Jako věřící člověk jsem skládal a zpíval písně, ve kterých je přítomna moje víra. Pokud socialistická společnost hájí svobodu vyznání, nejsou moje písně protispolečenské. Proto jsem přesvědčen, že tvrzení prokuratury nemůže před soudem obstát,“ uzavřel svoji řeč. Snažil se zastat i ostatních, hlavně Jirouse, kterému hrozil největší trest. Dokonce před soudem prohlásil, že pokud má být odsouzen Jirous, chce být odsouzen také.

Peníze na podporu Jirouse

Soud nakonec zřejmě díky kampani vedené na obranu Jirouse a jeho přátel ze zahraničí nesáhl k vysokým trestům. Svatopluk Karásek dostal osm měsíců vězení, které si téměř celé odseděl v rámci vyšetřovací vazby. Z vězení vyšel už týden po vynesení rozsudku. Hned poté zajel do bytu Němcových v Ječné a jako jeden z prvních tam podepsal Chartu 77.

Ani v dalších letech undergroundovou komunitu neopustil, dál i příležitostně hrál, bydlel u přátel z undergroundu v Českém středohoří. Ani tam ale represe vedené komunistickou tajnou policií nekončily, naopak se v rámci akce Asanace stupňovaly. V roce 1980 jim Karásek ustoupil a s rodinou odjel do švýcarského exilu.

Byl jedním z prvních, kteří se rozhodli odejít, a řada jeho přátel to v těžké době nenesla snadno. Jeden z jeho nejbližších kamarádů Viktor Parkán se dozvěděl o Karáskově odjezdu zcela nečekaně na společné procházce v okolí jejich tehdejšího společného bydliště v Řepčicích. Karásek mu najednou mezi řečí sdělil, že si s rodinou podal žádost o vystěhování a brzy odjedou. „Jen jsem řekl, že tomu nemůžu uvěřit. Víc jsme se o tom nebavili. Věděl jsem, že to pro něj musí být těžké. A vlastně jsem to ani nechtěl slyšet,“ vzpomíná na dramatický moment Parkán. Věděl, že v případě Karáska hrálo velkou roli trápení jeho manželky Stanislavy, profesí psycholožky, která už nedokázala snášet policejní šikanu a nemožnost dělat aspoň trochu zajímavou práci.

Mezi lidmi, kteří Karáskovi emigraci vyčítali, byl i Ivan Jirous. Podobně jako jiní jej považoval za jednu z autorit undergroundu a spolutvůrce pocitu, že tlaku režimu je třeba odolat. V Karáskově repertoáru o tom byla dokonce píseň s názvem Vy silní ve víře, navíc byl duchovní, který podle Jirousova přesvědčení ustupovat nemá.

Už o několik let později ale dramatické okolnosti opět oba muže spojily. Karásek rodinu opakovaně vězněného Jirouse finančně podporoval, když vybral mezi svými farníky v Curychu třicet tisíc korun, a pak dokonce zhruba padesát tisíc korun, což byly tehdy velké peníze.

Zmocněnec

Po roce 1989 Karásek pravidelně jezdil do Česka. Často kázal v evangelických kostelech a modlitebnách, vyšla mu dvě gramofonová alba, řada CD a knih, příležitostně hrál a zpíval. Nastálo se přistěhoval do Prahy v roce 1997, kdy nastoupil jako farář ve staroměstském sboru U Salvátora. Krátce poté zemřela jeho žena Stáňa. Později se ale znovu oženil, narodila se mu dcera a další dítě s manželkou Pavlou adoptovali.

Byl vyhledávaným společníkem, jeho letní dům v Toskánsku se stal oblíbeným místem dovolených řady jeho přátel a známých. Pracovně nezůstal jen u práce faráře a u hudby. V roce 2002 byl zvolen na kandidátce Unie svobody do dolní komory parlamentu. Dva roky (2004–2006) byl vládním zmocněncem pro lidská práva.

Ivan Jirous se díval na Karáskovu politickou kariéru s nedůvěrou a připadalo mu, že příliš snadno zapadl mezi konformisty. V srpnu 2004 mu dokonce napsal dopis, v němž se od něj pokusil distancovat. Šlo ovšem o dočasné pohnutky, jejich přátelství trvalo dál.

V letech 2006 a 2008 Karásek neúspěšně kandidoval do Senátu a pak z politiky odešel. V srpnu 2010 prodělal těžkou mozkovou příhodu, po níž se musel znovu učit pohybovat a mluvit. Poměrně úspěšně se ale zotavil, občas veřejně vystupoval a dál jezdil do Toskánska. Podle přátel se mu vrátil optimismus a dobrá nálada. Při pohledu zvenčí není divu: vedl naplněný život, jemuž se dostalo zaslouženého uznání.  V neděli Svatopluk Karásek ve svých 78 letech zemřel.