Macron chce být (opět) lídrem Evropy a nově spoléhá i na Čechy

Před více než dvěma lety usedl francouzský prezident v moskevském Kremlu k bizarně dlouhému, masivnímu oválnému stolu. Na druhé straně, nekonečných pět metrů od něj, seděl samozřejmě Vladimir Putin. Do začátku ruské invaze na Ukrajinu zbývalo pár dní a Emmanuel Macron přijel do Moskvy tlumočit obavy západních lídrů z toho, že Putin svého západního souseda napadne. Obrovský stůl, symbol chladu a hostitelovy nadřazenosti, se tehdy stal tématem humorných internetových koláží, ale dva týdny po setkání už nikomu na Západě do smíchu nebylo. Pro většinu evropských státníků akt agrese znamenal uzavření komunikačních kanálů s Ruskem. Macron k nim tehdy nepatřil – snažil se naopak udržovat linku s Putinem otevřenou a přesvědčovat ho o tom, aby se z Ukrajiny stáhl. Nikam to nevedlo a dnes jako by byl ve vztahu k Rusku francouzský lídr úplně jiným člověkem. Média z celého světa ho v posledních týdnech titulují dle otřepané metafory jako „jestřába“, v nějž se proměnil z „holubice“, preferující místo silové válečné komunikace jemnou diplomacii. Naplno tato proměna zazněla v momentě, kdy letos v únoru Macron prohlásil, že nemůže vyloučit zapojení vojáků NATO ve válce na Ukrajině. V březnu svá slova potvrdil v rozhovoru s televizními reportéry TF1 a France 2. „Stanovit si jakýkoli limit reakce na kroky Moskvy znamená zvolit si porážku,“ řekl novinářům francouzský prezident. Svůj nový kompas se Macron snaží spojit se zeměmi EU, které to s pomocí Ukrajině dosud myslí vážně – i proto teď více a častěji jedná s politiky například z Polska nebo i Česka. Svou návštěvu Prahy letos v březnu ale spojil spíše s lobbováním za kontrakt na dostavbu Dukovan – a po jeho odjezdu ve vzduchu visí zajímavá otázka. Je Česká republika, jejíž renomé aktuálně posiluje vládní a prezidentská akce v podobě nákupu munice a zbraní pro Ukrajinu, pro velmoc typu Francie zajímavá i bez atraktivní jaderné obchodní příležitosti? Usiluje francouzský prezident, který začal Evropany vybízet k odpovědnosti za vlastní bezpečnost, o nadstandardní vztahy s malým středoevropským státem?

Otázka identity

Vraťme se ale na začátek – tedy k bodu obratu, který vidíme v Macronově přístupu k Moskvě. „Jeho odhad byl prostě špatný. Nějakou dobu trvalo, než na to přišel. Nakonec si ale uvědomil, že Putin chápe pouze jazyk síly a moci,“ vysvětluje Macronův obrat Joseph de Weck, švýcarský analytik, který se politikou francouzského lídra dlouhodobě podrobně zabývá a napsal jeho životopis. Podle de Wecka chce Macron především zabodovat u domácího publika. A to tak, jak to francouzští politici dělají odjakživa: prezentovat Francii jako zemi, která má významné slovo ve světě. Francouzská politická elita by velmi ráda opět definovala pozici Francie jako velmoci – a to nejen na evropské úrovni. Francie s nelibostí sleduje třeba to, jak Rusko operuje v Africe, ke které má Paříž coby někdejší koloniální impérium  historicky silný vztah. Macron například dlouhodobě kritizuje působení Wagnerovy skupiny (aktuálně pod novým velitelem) v zemích jako Mali, Niger nebo Burkina Faso. Loni v červnu obvinil adresně Rusko, že záměrně destabilizuje africký kontinent. „Pro Francii není zahraniční politika pouze prosazováním národních zájmů. Je to politika identity. Je to akt zdůrazňující, že na Francii stále záleží,“ připomíná okolnosti fungování někdejšího dominantního hráče de Weck. Tuhle snahu Macron zosobňuje – chce být skutečným lídrem Evropy a chce, aby jeho legenda „žila mnoho let“. V současnosti mu k tomu nahrává fakt, že tradiční rival Francie, Německo, má ve svém čele po éře Angely Merkel spíše nevýrazného kancléře, jehož přístup ke konfliktu na Ukrajině nelze označit ani za vůdcovský, ani za zcela jednoznačný. Olaf Scholz nechce například Ukrajině dodat řízené střely s plochou dráhou letu Taurus, zřejmě z obavy, že by mohly mimo jiné zničit Kerčský most – klíčovou komunikaci mezi Ruskem a okupovaným poloostrovem Krym – a dále eskalovat celý konflikt.