Konec pravicové bašty. Kolumbie má prvního levicového prezidenta

Gustavo Petro skutečně nebyl ideální kandidát. Je to muž s násilnou minulostí, v mládí byl členem ozbrojené skupiny M-19 - a boj je přesně to, co chce mít významná část Kolumbie navždy za sebou. Ve vleklých domácích válkách mezi nepřehlednou směsí ozbrojených skupin, jimž dominovala marxistická guerilla FARC, zahynulo okolo čtvrt milionu obyvatel této latinskoamerické země a pět miliónů muselo opustit svůj domov.

Petrovi partyzáni z M-19 se sice dávno přeměnili v politickou stranu a budoucí prezident země působil léta jako senátor a starosta hlavního města Bogoty, přesto symbolizuje neblahou minulost. V kombinaci s pověstí arogantního a tvrdohlavého muže, kterému není nic vzdálenějšího než kompromis a střední cesta, to pro mnohé nevěští nic dobrého. Padesátimilionová Kolumbie stojí po nedělních prezidentských volbách na začátku nové etapy. A podle všeho to může být divoká jízda.

Těžké rozhodování

Gustavo Petro je neochvějný levičák a dlouho býval obdivovatelem zesnulého venezuelského diktátora Huga Cháveze, což v kolumbijské nejvyšší politice představuje samo o sobě dějinný zvrat. Různé odstíny pravice tu svorně vládnou desítky let, což byl stav, který umožňoval nebo možná spíše vyžadoval právě boj státní moci s partyzánskými skupinami. Levice v Kolumbii znamenala desítky let především muže a ženy v maskáčích se samopaly, v táborech ukrytých v džungli, často s výraznou snahou vizuálně napodobovat legendárního argentinského revolucionáře Che Guevaru. Tohle krvavé divadlo ale do značné míry skončilo v roce 2016, kdy FARC podepsal příměří - tedy v podstatě přiznal kapitulaci. Bojovníci a bojovnice největší marxistické povstalecké skupiny jsou od té doby odzbrojeni a velkou měrou shromáždění v táborech (viz reportáž Respektu).

Ale jinak to jde s Kolumbií nedobře. Tamní voliči měli těžké rozhodování již před čtyřmi lety, kdy se v druhém kole prezidentských voleb utkal dnešní vítěz Petro s velmi pravicovým protivníkem Ivánem Duquem. Zemí tehdy zmítaly korupční skandály a také stále neuzavřená polemika okolo příměří s partyzány, kterým jejich zločiny podle mínění velké části veřejnosti prošly příliš lacino (více zde a zde). Duque dohodu kritizoval, expartyzán Petro schvaloval a nabízel ekonomickou a sociální revoluci. Tehdy ještě voliči od levicových receptů ucukli, do země se ostatně valila milionová vlna uprchlíků ze sousední zhroucené Venezuely.

Letos byla volba ještě dramatičtější. Život v Kolumbii za Duqueho vlády potemněl, pandemie ještě zvýraznila již tak dramatickou nerovnost ve společnosti (ta již přesáhla poměry v Brazílii) a v zemi dramaticky roste křivka násilí. V nepřehledném kolumbijském pralesním a horském terénu došlo přesně k tomu, čeho se mnozí obávali: stát nedokázal ovládnout prostor kontrolovaný dříve partyzány a na jejich místo nastoupily ozbrojené drogové mafie (často se jedná o tytéž „bojovníky“). Ty již neohrožují stát žádnou ideologií, disponují „jen“ penězi a mocí. A ta je tak velká, že si letos v reakci na vydání jednoho ze svých bossů do Spojených států dokázali vynutit zákaz vycházení ve třetině Kolumbie - říkali tomu „ozbrojená stávka“.

Stabilita byla přitom přesně tím, proč byli Kolumbijci zkorumpovaný a nehybný establishment ještě ochotni tolerovat. Letos ale s jeho kandidátem, bývalým starostou Medellínu Federicem Gutiérrezem, vyběhli hned v prvním kole. Ve druhém jim tak zůstal již zmíněný Gustavo Petro a excentrický, Donalda Trumpa napodobující sedmasedmdesátiletý nacionalistický populista Rodolfo Hernández. Ten kampaň vedl v podstatě výlučně na sociálních sítích, odmítal se účastnit jakýchkoliv debat a týden před volbami odcestoval na Floridu, kde ho fotografové přistihli během mejdanu s lepými slečnami na vlastní jachtě. Ve volbách zvítězil Gustavo Petro - nikoliv dramaticky, získal 50,4 procenta hlasů, ale výsledek nikdo nerozporuje.

Bez ropných financí

Co to znamená? V symbolické rovině naprostý zvrat podtržený ještě tím, že si prezident do úřadu na post viceprezidentky přivádí černošskou environmentální aktivistku Francii Márquez. Barvitá dvojice působí, jako když průvan rozrazí staré dveře - a Kolumbie, desítky let pravicová bašta Latinské Ameriky, se připojuje k trendu, který se žene celým kontinentem. Antisystémové, většinou levicové kandidáty si v posledních měsících zvolili také v Kostarice, Peru, Chile či Hondurasu.

Co nastane v praxi, jasné není. Předvolební sliby jsou obrovské, naděje jakbysmet. Petro chce zastavit další rozvoj kolumbijského ropného průmyslu, výpadek příjmů nahradit zdanění bohaté elity a vůbec rozsáhlou daňovou reformou. Chce provést i rozsáhlou zemědělskou reformu. Chce bezplatné vysoké školství. Chce nabídnout státní zaměstnání lidem bez práce. Chce otevřít novou kapitolu vztahů se sousední Venezuelou. Chce legalizovat některé drogy a znovu vyjednat obchodní dohody se Spojenými státy. Chce mohutně přerozdělovat a snížit příjmovou propast. Nikdo neví, co přesně chce dělat s vlnou násilí a s nástupem narkoarmád na kolumbijském venkově, ale v tomto bodě nic jasného nenabízel ani protikandidát.

Jak to dopadne, je samozřejmě těžké předjímat. Coby starosta Bogoty dokázal Petro například rozšířit nabídku sociálního bydlení, hmatatelné výsledky za sebou jistě má. Na druhé straně čelí roztříštěnému Kongresu - a jak již bylo řečeno, umění vyjednávat nepatří k jeho silným stránkám. Latinskou Ameriku v každém případě čekají pozoruhodné časy a vývoj nemusí zajímat pouze milovníky kontinentu. Hraje se také například o budoucí osud Amazonského pralesa, jehož část Kolumbie kácí podobně razantně jako Brazílie nebo Peru.

Petro v tomto bodě nabízí světovému společenství spolupráci, ale mluví nejasně o „dosud nevyužitých možnostech ochrany“. V tomto bodě se ostatně nový kolumbijský prezident distancuje od  Huga Cháveze, jenž zahájil úpadek sousední Venezuely. Ten svůj projekt „socialismu 21. století“ dotoval z peněz státní ropné společnosti, což Petro zásadně odmítá. „Hugo Chávez je součástí latinskoamerické historie, její specifické kapitoly, jež se snažila vybudovat sociální spravedlnost na základě ropy a plynu… Tento projekt selhal,“ uznává Petro v nedávném rozhovoru s týdeníkem The Economist.