Co je americký sbor volitelů proti volbě benátského dóžete

Ani ten, kdo před týdnem sledoval volbu prezidenta USA poprvé v životě, nemohl minout jednu klíčovou zvláštnost tamního způsobu vybírání hlavy státu: sbor volitelů. Neboli skupinu lidí jmenovanou jednotlivými státy federace k tomu, aby po lidovém hlasování právě oni teprve „naostro“ a oficiálně zvolili nového prezidenta.

V praxi tento způsob přináší jisté komplikace: některé státy federace mají na výsledek voleb nepoměrně větší vliv než jiné, díky volitelům může také vyhrát kandidát, který v lidové volbě získal o miliony hlasů míň než soupeř, navíc vše vypadá zbytečně složitě. Nicméně řadě úspěšných volebních systémů v historii  složitost nebránila v úspěšné službě po staletí – a jak popisuje web generalist.academy, jeden z nejbarvitějších byl v tomto  směru model volby benátského dóžete.

Nejmocnějšího představitele Nejjasnější republiky benátské volila Velká rada - zákonodárný sbor založený v roce 1172, který měl během mnohasetletého trvání různý počet členů od několika desítek po dvě tisícovky, vše zástupci mocných benátských aristokratických rodin. Jak píše Generalist, dóžecí titul udělovaný spolu s velkými pravomocemi  na doživotí chtěl získat každý z těchto rodů a v zákulisí proto hrozilo hodně úplatkářství, mocenských paktů, intrik a tvrdých kampaní. Rada proto vypracovala složitou volební cestu, na jejíž křižovatkách se tato negativa měla ztratit.

Volba začala tím, že ze všech členů Velké rady bylo losem vybráno třicet. Z nich pak bylo – opět losem – určeno devět. Těchto devět vybraných postoupilo k dalšímu stupni a ze všech členů Rady osobně vybrali další rundu čtyřiceti volitelů. Z těchto čtyřiceti pak bylo losem vybráno dvanáct, kteří pak vybrali pětadvacet, z nichž los zvolil devět. Těchto devět vybralo z Rady dalších 45 členů, z nichž los určil 11, kteří pak vybrali 41 radních, konečný tým, z jehož výběru finálně vzešel nový dóže.

Proti eventuálním trikům a špinavostem měla volba kromě mnoha zákrutů náhody ještě řadu jiných pojistek. Každý rod mohl mít v každé z vybraných volitelských skupin jednom jednoho zástupce a členové jedné rodiny nemohli hlasovat pro své příbuzné. Pokaždé, když losem vybraní volitelé vybírali novou skupinu, byla pro výběr požadována více než prostá většina - s kandidátem musely souhlasit zhruba tři čtvrtiny volitelské skupiny. U poslední volby pak muselo být pro nového vládce minimálně 25 ze 41 radních.

Dalším úspěšný, byť velmi složitý volební systém měli až do jisté doby Tibeťané. Nový dalajlama, reinkarnace svého předchůdce, se de facto prozatím vždy musel zvolit sám: musel se narodit ve vhodný přiměřený čas  po smrti starého vůdce (ideálně rok po pohřbu) a pak, když k domu jeho dětských her dorazila delegace z hlavního města vedená souborem zvláštních znamení, složit několik zkoušek - rozpoznat například oblíbené předměty nebožtíka, lidi z jeho okolí a podobně.

Fungovalo to po staletí skvěle: všech čtrnáct kandidátů vybraných takto v rozmezí pěti set let byly dle historických studií naprosto mimořádné osobnosti po duchovní i politické stránce (o kolika z deseti českých prezidentů vybraných během sta let existence republiky lze říci totéž? O dvou?). Nevýhodou tibetského systému v dnešním světě je, že pod prohnilou nepřátelskou vládou – a ničím jiným současná nadvláda čínských komunistů nad Tibetem není – jde snadno zfalšovat a ukrást.