Klaus už je exot. Češi vědí, že mají velký klimatický problém, a bojí se
 
Stávka za klima, Praha
Stěžejním tématem, které mladé voličstvo řeší, je klimatická krize; stávka za klima, Praha 2019 • Autor: Matěj Stránský

Vlastně mě překvapila řada věcí, především ale to, jak silně je doba těhotná změnou,“ říká do telefonu sociální a environmentální psycholog Jan Krajhanzl. K hezké a trochu záhadné odpovědi ho dotlačil novinář v rozhovoru nad výsledky nejnovějšího reprezentativního výzkumu České klima 2021 o názorech Čechů na otázky spjaté se globálním oteplováním. Skutečně, mnoho věcí se po dotazování více než 2700 respondentů jeví jinak, než by možná člověk instinktivně očekával.

Průzkum probíhal na přelomu loňského a letošního roku a provedl ho výzkumný tým Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který spolupracoval s neziskovou iniciativou sociálních psychologů Green Dock. Tipovali byste třeba, že vůbec nejslabší hodnocení ze všech protagonistů české debaty o klimatické změně bude mít zasloužilý skeptik Václav Klaus starší, jehož „přínos“ k tématu oznámkovalo 46,8 procenta dotazovaných školní pětkou a dalších 15,5 procenta čtyřkou? Čtěte dále.

Reklama
Reklama

Konat už nyní

Klausovo hodnocení nebude náhodné, česká společnost se totiž podle všeho proměnila do té míry, že se v ní stal bývalý prezident vlastně exotem. Debata o existenci klimatické změny je u nás v podstatě uzavřena: 75,8 procenta respondentů uvádí, že se klima již proměňuje a dalších 6,7 procenta dodává, že ke změnám dojde v budoucnu. Existenci globální proměny podnebí zcela odmítají pouhá 3,7 procenta Čechů. Více než 70 procent navíc souhlasí s názorem, že příčinou změn je lidská činnost. Postoje se proměňují v čase, vědci podobná zkoumání provádějí od roku 2015 a za tu dobu se vědomí o proměnách klimatu jasně zvyšuje. Na počátku letošního roku tak například 64 procenta respondentů uvádělo, že změny podnebí již jasně pozorují, zatímco před šesti lety činil jejich podíl 40 procenta.

Snímek obrazovky 2021-07-23 v 9.38.24

Usazenému povědomí o existenci problému odpovídá také reakce. Za prvé, jasná, zhruba 70procentní většina Čechů se domnívá, že je zapotřebí preventivně konat již nyní, i když důsledky změn ovlivní Zemi třeba až v roce 2050. Pro více než polovinu společnosti je řešení změny klimatu extrémně nebo vysoce naléhavé, pro další třetinu má střední naléhavost. Jedním z výsledků, které výzkumníci nečekali, bylo zjištění, že většina respondentů si dokonce přeje preventivní akci i bez ohledu na to, jak se k problému postaví ostatní země. „Bezmála dvě třetiny uvádějí, že Česká republika má snižovat emise bez ohledu na snižování emisí v jiných zemích. Opačný názor zastává 13 % oslovených.“ píší autoři studie.

Naléhavost volání po řešeních lze dobře doložit emocemi, které problém v Češích vyvolává. Největší část své pocity popisuje slovem bezmoc. Následují smutek, strach, odhodlání a vztek. Lhostejnost je v seznamu emocí s přehledem na posledním místě. Nad Čechy jako by se vznášel temný stín. Obávají se především o budoucnost následujících generací. „Podle názorů více než 60 % české veřejnosti budou děti, které se rodí dnes, žít v horším nebo výrazně horším světě. Výrazně s tím kontrastuje, že optimistické vyhlídky do budoucna má pouze 12 % dotazovaných. Neutrální názor, že svět nebude ani lepší, ani horší, zastává 26 %,“ konstatuje se v průzkumu.

Veřejnost se přitom obává jak změny klimatu, tak opatření, jež bude nutné přijmout v případě, že budeme chtít změnu zmírnit. V intenzitě obav nicméně existuje zásadní rozdíl. „Strach z důsledků klimatické změny je až pětkrát intenzivnější než obavy z důsledků proklimatických opatření,“ zdůrazňuje zmíněný Jan Krajhanzl. Například zhoršení života budoucích generací očekává 77,6 procenta v souvislosti s klimatickými změnami, 12,3 procenta pak naopak v důsledku snahy omezit emise skleníkových plynů. Zvýšení cen výrobků a služeb v důsledku proměny podnebí se obává 67,9 procenta Čechů, zatímco tentýž efekt očekává 26,2 procenta respondentů naopak od snahy ohřívání planety zpomalit.

Snímek obrazovky 2021-07-23 v 9.35.27

Nespokojenost se současným životem

Jestliže existence klimatické změny či potřeba změny zvrátit v tuto chvíli již v podstatě není v Česku konfliktním tématem, dál je ovšem situace složitější. Především autoři upozorňují na značnou mělkost znalostí celé problematiky. Jen velmi málo respondentů například tuší, že Česko v přepočtu na hlavu vypouští do ovzduší více skleníkových plynů než Čína nebo Indie. Jen necelá čtvrtina respondentů ví, že patříme k největším exportérům elektřiny v Evropě. 72 procent dotázaných se mylně domnívá, že ke změně klimatu přispívá ozónová díra.

Chabé znalosti zjevně souvisí s úrovní veřejné debaty. Výzkumníci zjistili, že k veřejnosti mnoho relevantních hlasů vlastně nedoléhá. Nejvíce oslovených (45,6 %) zaznamenalo vystoupení Grety Thunberg, ale její hodnocení není nijak oslnivé: 25,8 procenta respondentů jí za její vyjádření oznámkovalo pětkou, 14,5 procenta čtyřkou a 20,5 procenta trojkou. Horší hodnocení si vysloužil pouze Miloš Zeman, uhelné společnosti a již zmíněný Václav Klaus starší. Mnohem pozitivněji je mezi „opinion makery“ hodnocen třeba Mezinárodní panel pro klimatickou změnu OSN (17,5 procenta hodnotí za jedna, 31,3 procenta za dvě), jenže znalost jeho závěrů hlásí pouze 6 procenta respondentů.

Snímek obrazovky 2021-07-23 v 9.36.41

Mělkost znalostí tak otvírá široké pole působnosti případné manipulaci veřejným míněním. Češi se shodnou, že je potřeba konat, ale otázka, jaká opatření přijmout, zůstává hodně otevřená. Zhruba polovina společnosti si například přeje, aby se investovalo stejnou měrou do opatření snažících se klimatickou změnu zmírnit jako do těch, jež nám mají pomoci se jí přizpůsobit. 22 procent by pak investovalo převážně do prevence změn, 9 procent naopak do snahy se přizpůsobit. Nejednotný názor panuje na budoucí energetický mix: 39 procent dotázaných b uhelné zdroje nahradilo zdroji obnovitelnými, 24 procent by investovalo půl na půl do obnovitelných a současně do jaderných zdrojů a 20 procent se přiklání výhradně ke zdrojům jaderným. Zbývajících 17 procent neumí odpovědět. Zajímavým signálem je nicméně zjištění, že Češi si nepřejí elektřinu exportovat: 64 procent se domnívá, že bilance dovozů a vývozů energie by měly být vyrovnané - což je v silném rozporu s dosavadní praxí (o níž ale, jak jsme již zmínili, velká část dotázaných nemá tušení).

Česká úzkost z důsledků preventivních opatření boje s klimatickou změnou výrazně stoupá, když se začnou vědci dotazovat na tradiční průmyslové obory. 58 procent by za velkou nebo střední hrozbu pro českou ekonomiku považovalo omezení uhlí, 80 procent pak omezení automobilového průmyslu. Autoři nicméně upozorňují, že i tyto obavy je potřeba vnímat v kontextu: obavy z přímých důsledků proměny podnebí jsou obecně násobně vyšší než obavy z preventivních opatření.

Třicet aktivistů z Extinction Rebellion zablokovalo křižovatku ve Vršovicích
Třicet aktivistů z Extinction Rebellion zablokovalo křižovatku ve Vršovicích • Autor: Milan Jaroš

Obecně z průzkumu vyplývá, že Češi jsou alespoň teoreticky nakloněni řadě opatření, zvláště těch prováděných na úrovni firem a státu. Jejich nadšení ovšem výrazně klesá, když dojde na požadavek snížení životní úrovně nebo zvyšování daní. Se státní podporou elektrických automobilů souhlasí ještě téměř 50 procenta obyvatel, ale s vyššími daněmi na benzin už pouze 18,1 procenta a s vyšším zdaněním elektřiny či tepla pouze 7,2 procenta lidí.

Když Jan Krajhanzl v úvodu mluví o náladě nakloněné změnám, má nicméně na mysli ještě jedno zajímavé zjištění. Češi zjevně nejsou nadšeni ze svého současného životního stylu. To je vlastně hodně slabé konstatování: ve skutečnosti vedle značného a již zmíněného pesimismu do budoucna stojí většinová nespokojenost s tempem a naléhavostí současného života.

„Může nás překvapit, že většině obyvatel se životní způsob současné společnosti nelíbí – v součtu se jedná o 54  procenta. Současně pouze 9 procent hodnotí životní styl pozitivně. Více než třetina veřejnosti nemá na položenou otázku vyhraněný názor, odpovídá 'tak napůl’,“ píší autoři průzkumu a na jiném místě pak upozorňují, že nadpoloviční počet respondentů (55 %) hlásí ochotu svůj životní styl změnit. „Doba je typická hlubší nespokojeností, jakousi celospolečenskou neurózou,“ komentuje zjištění Krajhanzl. Ze zjištění rozhodně nevyplývá velká ochota společnosti bránit stávající status quo. Otázkou ovšem je, kam se společnost vydá.

Zeleně-optimistické emoce

Průzkum nabízí ještě dva další úhly pohledu. V jednom z nich je společnost rozdělena podle kritérií na několik skupin typických svým postojem ke zmíněným otázkám. Šest procent společnosti tak podle vědců tvoří například „pochybující“, 28 procent „rezervovaní“ a třeba 11 procent aktivní „angažovaní“ občané. Rozhodující vliv na budoucí směřování bude podle všeho mít největší, 49procentní skupina „sympatizujících“ - tedy Čechů, kteří jsou si plně vědomi probíhajících změn a rizik, ale sami k problému příliš aktivně nepřistupují a pomyslnou školní jedničku či dvojku by nedali ani Václavu Klausovi (2%) ani Gretě Thunberg (17%).

Snímek obrazovky 2021-07-23 v 9.34.02

Tato skupina slovy výzkumníků například „věří, že by se měla snažit omezit své dopady na klima bez ohledu na ostatní (86 %), i když moc nevěří, že něco zmůže (věří 48 %).“ Vědci upozorňují, že právě v tomto těžišti veřejnosti nevládne příliš vysoká znalost problematiky ani ukotvenost názorů na nutná opatření. Na tomto otevřeném poli se bude zřejmě rozhodovat o budoucnosti - tady v podstatě o podobě případné transformace k nízkouhlíkové ekonomice.

Druhým pozoruhodným pohledem na věc je experimentální sestavení šesti různých způsobů, jak o problematice komunikovat s tím, že respondenti mají hodnotit, jak na ně tyto narativy působí. Vědci tak nabídli například „katastrofický“ popis, který zní následovně:

„Planeta hoří, lesy umírají, stále více se otepluje a ledovce tají rychleji než jsme čekali. Zvířata a rostliny po celém světě vymírají rekordní rychlostí. Žijeme na dluh budoucích generací. O klimatu se mluví již přes třicet let, ale mluvit nestačí! Pokud se něco nezmění, dají se do pohybu stamiliony lidí, budeme čelit chudobě, válkám a smrti. Už máme dost nejistoty. Máme dost nečinnosti. Máme dost pokrytectví, popírání a populismu. Chceme žít!“

Nebo naopak popis „zeleně optimistický“:

„Změna klimatu je nejen hrozba, ale i příležitost. Když ČR sníží emise skleníkových plynů, budeme dýchat čistší vzduch. Ubude dětí s astmatem i seniorů s rakovinou plic. Za okny už nám nebudou hučet auta, doprava bude tišší. Budeme jíst kvalitněji a zdravěji, potraviny vypěstované šetrně a blízko. Krajinu bude tvořit mozaika lesů, luk, polí, alejí, remízků a rybníků. Nízkoemisní ekonomika podpoří rozvoj pracovních příležitostí v nových oblastech. Budeme kupovat méně nepotřebných věcí, ubyde stresu a bude víc času na to, co je pro náš život důležité.“

Mezi oběma póly leží laskavě nostalgický „svěrákovský“ popis, narativ „ekonomicko pragmatický“, „protekcionistický“ či „antisystémový“ požadující kvůli záchraně planety v podstatě svržení kapitalismu. Respondenti měli známkovat, jaké v nich zmíněná „vidění“ problému budí emoce, nakolik jim důvěřují a jak jim jsou sympatická. A výsledek je zajímavý: důvěryhodnost všech typů popisů je například téměř stejná.

U emocí je to již hodně jinak, silně negativní ohlasy vyvolávají katastrofický a antisystémový narativ, nejpříjemnější pocity naopak pohled „zeleně-optimistický“ a opatrný „protekcionistický,“ který zdůrazňuje, že země musí k opatřením přistupovat váhavě s pečlivým ohledem na hájení vlastních zájmů. Se sympatiemi je to podobné, nejméně sympatičtí jsou podle průzkumu v Česku antikapitalisté a katastrofisté - což dost možná vysvětluje nevelké nadšení z přístupu jinak celkem známé Grety Thunberg. Populární jsou naopak zelení optimisté, opatrní protekcionisté, ale i svěrákovští nostalgici.

Tudy dost možná vede cesta do srdcí Čechů, kteří už vědí, že mají klimatický problém, a teď se váhavě rozhoupávají k rozhodnutí, jak s ním vlastně naložit.

 

Průzkum provedl výzkumný tým  Katedry environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, který spolupracoval s neziskovou iniciativou sociálních psychologů Green Dock. Plné znění včetně grafů a narativů je volně k dispozici.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1730

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte