Boží bojovníci u soudu s Tušlem a Čermákem

U jednací síně číslo 4322 soudu pro Prahu 8 je ve středu zvýšená ostraha vězeňské služby a justiční stráže. Soud opět projednává obžalobu na Patrika Tušla a Tomáše Čermáka, tentokrát za to, že v době covidové pandemie stalkovali, obtěžovali a slovně napadali šéfa České lékařské komory Milana Kubka. Příznivci obou obžalovaných, pro něž se při různé šíři obvinění a obžalob – za vyhrožování, hanobení Ukrajinců nebo šíření poplašných zpráv – vžilo označení „dezinformátoři“, se scházejí na rohu budovy. Je jich něco přes dvacet a vede je známý šiřitel hoaxů Pavel Zítko. Všechno nahrává dezinformační TV Raptor. 

Právě kvůli nim dnes vězeňská služba rozšířila bezpečnostní opatření u soudu: vchod do sálu hlídají příslušníci vězeňské služby v helmách, s maskami přes tvář, jsou přítomni i uvnitř jednacího sálu. Minulý týden skupina příznivců dezinformátorů vylomila při soudním jednání s další členkou scény Janou Peterkovou dveře jednacího sálu a na justiční stráž křičela „gestapo!“.

Představení začíná už na chodbě soudu. Lidé říkají, že ty dveře před týdnem nevylomili, že když se holt někdo o dveře přetlačuje, tak občas vypadnou z pantů. Pavel Zítko tu pouští přítomným novinářům nahrávku, na níž hlas neznámé ženy líčí tklivý příběh. Hlas na nahrávce oslovuje Zítka „Pavle“ a chvílemi se láme dojetím. Žena na nahrávce vypráví tento příběh: Jednoho rána uslyšela přes okno strašný, zoufalý křik dítěte. Dítě volalo: „Vstávej, maminko, probuď se!“ Žena vyšla před svou bytovku a uviděla v protější bytovce otevřený balkon. „Přišla tam malá holčička a strašně plakala a říkala – já musím jít do školy a maminka pořád spinká,“ líčí nahrávka, „řekla jsem jí, ať ji nechá spinkat a otevře mi dveře. Zavolala jsem záchranku a policii a dál asi nemusím říkat… maminka třikrát zabodaná… neprobudila se. Holčička tam sama… Pavle, je to šílený, tý holčičce je osm let.“ Tušlovi a Čermákovi příznivci, srocení kolem Zítka, neskrývají dojetí, jedné ženě teče po tváři slza. „Tohle nenapíšete, že, tohle se vám nehodí,“ říkají. Místy volají Zítkovi lidé na přítomné novináře, že ji „zabilo očkování“. „Třikrát zachráněná maminka a osmiletá holčička!“ říká Zítko. „Média jen lžou,“ míní ostatní, „kryjete zločince ve zločinném spolčení.“ „Co s tou holčičkou teď bude?“ ptá se úpěnlivě další žena ze skupiny kolem Zítka.

To je dobrá otázka a sousedka z nahrávky by na ni mohla odpovědět: může pan Zítko poskytnout její identitu, aby bylo možné příběh ověřit a zjistit detaily? „Nechci vás na ni navést, jste zaprodaná, je to ověřený, jděte si na pohřební službu,“ říká Zítko. „Vy jste si nevšimla, že vakcína je biologická zbraň?“

„Jděte se zeptat vlády,“ radí novinářce Zítkova fanynka. „Proč se neptáte Prymuly?“ ptá se další. Vláda ovšem patrně nemá informace o konkrétní sousedce z bytovky, mohl by přece jen pan Zítko pomoci rozkrýt příběh z nahrávky – třeba jak on sám si ověřil, že nahrávka nelže a žena skutečně zemřela na vakcínu? „Dokázaný je, že byla třikrát zabodaná. A jenom piča si myslí, že to nesouvisí,“ říká Zítko. A má k tomu i jiný důkaz než dojem? „Vždyť zemřela včera,“ ptá se Zítko. „Ale ta paní z nahrávky přijde sem, můžete se jí zeptat.“

Lidé v jeho okruhu říkají novinářům, že jsou prestituti a zaprodaní. Zdálky z chodby je slyšet vysoký silný hlas – přichází Jana Peterková. Lidé ji radostně vítají. „A republikáni Donalda Trumpa udělali kampaň, že vakcína je biologická zbraň – to jsou podle vás jako dezoláti?“ ptá se jakýsi muž. Pavel Zítko sděluje, že Obvodní soud pro Prahu 8 není soudem, že jde o soukromou firmu. „Ověřte si to! Ověřte si to!“ opakuje. „Jsou to soukromé firmy stejně jako parlament a Senát.“ Lidé tu jeden přes druhého mluví o zaprodanosti firmy Pfizer, o neplatnosti státního zřízení České republiky, protože při rozdělení Československa nedošlo k referendu, o zlovůli vlády a o tom, že Česko je kolonie Ameriky. „Táhněte do Ameriky, tady nemáte co dělat,“ poradí pak novinářce žena z davu kolem Zítka.

Do jednací síně se vejde šest píšících novinářů do první řady a veřejnost do dalších dvou řad, celkem je tu na lavicích pro veřejnost včetně médií kolem dvaceti osob. Těm, kteří se nevešli, se to nelíbí a na chodbě hlasitě skandují: „Chceme větší sál!“ Pavel Zítko je uvnitř a míří mobilem do tváří zakuklené policejní stráže. „Tak co, kluci, čím to máte naládovaný, je to plastový?“ říká policistům se samopaly.

„Pavle, je tam Norbert?“ volá z chodby na Zítka Jana Peterková a na mysli má Norberta Naxeru, Čermákova obhájce, „řekni mu, že mě navrhuje jako svědkyni.“ „Norberte, konej, Peterková žádá o vstup,“ dává Zítko pokyn obhájci a Peterková vstupuje. Obhájce Naxera koná a soudkyně mu říká, že se má rozhodnout, zda je Peterková navrhována jako svědkyně, a musí tedy zůstat na chodbě, nebo je veřejnost, a může dovnitř. Obhájce se rozhoduje pro první možnost a Peterková jde zpět na chodbu. Peterková chce, aby během líčení zůstaly otevřeny dveře na chodbu, aby lidé z chodby „mohli sledovat zákonnost líčení, jak to zajišťuje ústava“. „Chce někdo sluneční brýle? Mám. Kdyby používali slzák,“ volá z chodby jakási žena na své kamarády v sále.

Soudkyně vřavu před začátkem líčení pozoruje ze svého místa, pak ukáže, jak to dnes bude vypadat: Oznámí, že bude za rušení jednání vylučovat ze sálu, obžalovaným, že je připravena dávat pořádkové pokuty. Čermák ji právě žádá, ať se identifikuje, ať prokáže, koho zastupuje – zda stát, nebo soukromou firmu. Pak se sám odmítne soudkyni legitimovat. „Soudu je obžalovaný znám, v líčení bude pokračováno, sedněte si,“ říká soudkyně. Obžalovaného Tušla přivede stráž z vězení, je už odsouzen za vydírání. Zítko musí pryč z místnosti, je plánován jako svědek. Soudkyně povoluje pouze zvukový záznam, video se v síni pořizovat nesmí.

Muž ve druhé řadě pořád něco vykřikuje, podle příznivců obžalovaných je to partner Peterkové, říkají mu Květák. „Takže druhé napomenutí, opusťte jednací síň,“ vykazuje ho soudkyně. Muž odmítá odejít. Justiční stráž ho dvěma hmaty vyvede na chodbu. Ruch v sále je velký, soudkyně musí napínat hlasivky, po zásahu proti rušiteli se hluk veřejnosti trochu sníží. „V soudní síni se nepije,“ napomíná soudkyně kohosi z veřejnosti. Soudkyně dostává informaci, že je ze soudní síně vysílán on-line přenos na sítě Pavla Zítka, žádá muže ve druhé řadě, aby toho nahrávání nechal, jinak půjde taky za dveře. 

Soud promítá videa, na nichž Tušl, Čermák a třetí obžalovaný Zdeněk Masár stalkují Kubka, vykřikují před jeho domem, na chodbě nemocnice, před nemocnicí, urážejí ho. Zvou lidi ve videích vysílaných v době vrcholící pandemie před Kubkův dům. Vysílají se záznamy výhrůžných telefonátů Kubkovi.

Tušl říká, že on to nebyl, že na videu je přece vidět a slyšet vždy hlavně jeho kolega Čermák. A žádá soudkyni, ať u něj tak blízko nestojí ozbrojenec, že je mu to nepříjemné, protože nikdy nikoho nenapadl a připadá si v soudní síni jako zločinec. Soudkyně mu vysvětluje, že přítomnost vězeňské stráže je nutná kvůli bezpečnostním opatřením.

Z chodby jde velký hluk. Lidé tam zpívají hymnu a dožadují se většího sálu. Obhájce Naxera se zvedne a žádá soudkyni o vysvětlení, proč je jednací síň malá, proč nezajistila větší. „Pane obhájce, já s vámi nediskutuji, pokračujeme v dokazování,“ odpoví mu soudkyně.

Hluk z chodby sílí. „Ztotožnit soudkyni! Ztotožnit soudkyni!“ skandují lidé a taky: „Soud je firma! Soud je firma!“ Lidé na chodbě si během zpěvu hymny lehají na zem, prý na protest proti tomu, že se nevešli do jednací síně. Hluku vévodí hlasy Zítka a Peterkové. Do soudní síně doléhá telefonát Zítka, který z chodby kamsi hlasitě volá a varuje, že bude téct krev, a chce, aby se dostavil předseda soudu. „Jsou tu chlapi se samopaly, sakra, černí, zamaskovaní, řešte to, nebo bude téct krev, chceme předsedu nebo místopředsedu, čtvrté patro,“ křičí. Pak je slyšet do jednací síně křik Peterkové, volá na chodbě na policii. „Okamžitě sem přijeďte, okamžitě sem pošlete hlídku, nebo se tady něco stane! Únos občana! Veřejnost se nemůže domoct svých práv!“ křičí. Co má na mysli, není jasné, patrně vyvedení rušitele ze soudní síně. Antikonfliktní policejní tým, přítomný na chodbě, ji zkouší argumenty uklidnit. Peterková křikem žádá větší jednací síň. „O přeložení jinam by musela rozhodnout paní soudkyně,“ vysvětluje Peterkové antikonfliktní policista. Peterková padá. Natáhne ruce směrem k Zítkovi, ten ji ale nezachytí, Peterková končí na podlaze, působí bezvládně. „Volejte sanitku!“ křičí lidé. Justiční stráž volá sanitku, antikonfliktní policisté poskytují ženě na zemi první pomoc, dávají ji do stabilizované polohy. Probere se. Opřena o zeď vsedě čeká na záchranku. Policisté v antikonfliktních vestách u ní dřepí, mluví s ní. Jejich kolegové v helmách před nimi udělají hráz ze svých těl.

Příznivci Peterkové se dožadují přístupu k ní, policisté je k ní nepouštějí. „Musíme jí pomoct!“ volají lidé na chodbě, asi metr a půl od Peterkové. „Je tam sama!“ Přijíždějí záchranáři, nakládají Peterkovou na sedačku a odvážejí ji výtahem do sanitky před soudem. Příznivci Peterkové vyjadřují své obavy. „Bojíme se o ni! Co když jí něco udělají! Někdo musí jet s ní!“ křičí starší muž. „Něco jí určitě píchnou!“ volá vyděšeně starší paní. Část skupiny z chodby před jednací síní sbíhá po schodech zachránit Janu Peterkovou před zdravotníky.

„Opravdu se o ni bojím. Proč by jí chtěli ublížit? Protože je silný hlas rozumu, to se vládě nehodí. Budou ji chtít umlčet, něco jí píchnou,“ říká muž. Vypadá opravdu vyděšeně. Další muž, v kovbojském klobouku, před soudní budovou podlézá plot – vede pod ním výkop, cosi se tu buduje, a on výkopem zkouší proniknout k sanitce. Policisté ho zastavují a domlouvají mu, muž se vrací. „Bez komentáře,“ říká pak novinářům, co chtěl u sanitky dělat, a svým druhům vysvětluje, že se bojí o zdraví Peterkové, že je teď v rukou záchranářů v ohrožení. Sanitka odjíždí.

Dva muži před soudní budovou drží transparent „Svobodu pro politické vězně Čermáka a Tušla“. Jeden z nich si myslí, že Česká republika neexistuje, že jsme pořád Československo a soud je soukromá firma řízená „cizí mocností“, druhý na Českou republiku věří, „ale že z nás chce Amerika udělat kolonii, to je pravda, dosazuje sem figurky do vlády i na Hrad“, přitakává Čech Čechoslovákovi. A proč to Amerika dělá? „Přece kvůli ekonomickému zisku,“ vysvětlují.

Soud končí, jednání je odročeno. Paní, která objevila v příběhu z nahrávky v protější bytovce matku děvčátka zavražděnou vakcínami, k soudu nedorazila. Patrik Tušl odjíždí zpět do vězení, Tomáš Čermák se svými příznivci odchází do kavárny naproti soudu. Říkají, že je to politický proces, že Ukrajina vraždí ruské občany, Česká republika neexistuje a soudy slouží Američanům. U kavárny stojí auto antivaxerů polepené českou vlajkou a nápisy „Společně jsme silnější“ a „Připojte se na Telegramu“. Z amplionu na autě začíná do prosluněné vršovické ulice burácet píseň Ktož jsú boží bojovníci.