Boj za přechylování je odpor proti ženám, které zase něco chtějí

Senát ve čtvrtek kývl na novelu zákona o matrikách, která nově umožňuje, aby si všechny ženy žijící v Česku zvolily nepřechýlené příjmení. Dosud měly právo mít příjmení bez přípony -ová cizinky, manželky cizinců, občanky s jinou než českou národností nebo občanky ČR s trvalým pobytem v cizině. Otázka vyvolává bouřlivou veřejnou debatu. Podle lingvistky Jany Valdrové v ní ale nejde primárně o češtinu, která si s novinkou - která vlastně ani novinkou není - snadno poradí.

Jak rozumíte prudkým reakcím, které návrh vyvolal? Žijeme v době kulturních válek, přesto - proč zrovna tahle otázka?

Mám pocit, že žijeme obdobu sedmdesátých let na Západě, rozředěnou nyní už do čtvrté desítky let. Podobně rozředěná je diskuse, mimo jiné i z důvodu dnes tolik populárního antigenderismu - to samé se děje v Polsku, Maďarsku, připočtěme k tomu výroky našeho prezidenta i dalších. V té diskusi se ale formulují požadavky na rovnost pohlaví a přistupují nové, na respektování různosti pohlaví. Na jednom semináři Akademie věd o rodu tleskalo publikum zvolání „Jazyk musíme poznávat, nikoli předepisovat“. Takže tady má vědecká i laická obec příležitost poznávat, jak se mění postoje k přechylování.

Nesouvisí odpor s tím, že se tu sahá na jazyk, který je zvlášť u nás úzce spojený s národní identitou - a tímto do něj tedy vstupuje domněle cizí prvek?

Národní identita se musí vytříbit v diskusi a u nás taková diskuse neprobíhá. Udělala jsem si soukromou anketu už v 90. letech, kdy mě na přednáškách o možnosti volby příjmení bez -ová obviňovali z „ohrožování národní identity“. Tázala jsem se, co je národní identita podle představ přítomných. Padaly odpovědi: pivo, hokej, Karel IV. nebo čeština. Nic z toho ale respekt vůči příjmením neohrozí. Ten domněle cizí prvek vůbec není cizí. Mám k dispozici rodinné genealogie, kde žena se jmenovala Anna Králík nebo Eva Adamec. Ještě dnes mezi námi žijí lidé ze smíšených rodin, jejichž jména byla po válce nuceně počeštěna, a ženy, jejich příjmení byla nuceně přechýlená.

Je tahle změna reakcí na společenský vývoj? A kdy ještě se jazyk proměnil a proměňuje pod vlivem společenských změn a nálad ve společnosti?

Změna je přirozený jev. Změna je život. A v životě jsou zapotřebí i redefinice: redefinují se pojmy manželství, znásilnění, mateřská (bez „dovolené“). Přibývají nová slova a kolokace, jak přibývají jevy: otcovská péče, sladění soukromého a pracovního života apod. Kritizuje se nadužívání generického maskulina (označení pro nějakou skupinu v mužském rodě, které se považuje za neutrální, například „lékaři”, pozn. red.). To je velké téma a máme zpoždění padesát let za jinými jazyky.

Prošly podobnou proměnou i jiné středoevropské jazyky?

Změny v různých jazycích mají podobné kořeny a odpor proti nim není odpor proti změnám v jazyce, jak přirozeně přicházejí, nýbrž proti ženám, které „zas něco chtějí“. V polštině už dávno ustoupilo striktní rozlišování rodinného stavu podle jmen. V Maďarsku se ale nikoli náhodou Viktor Orbán chce vrátit k označování žen striktně podle mužů: Erika Fekete se po svatbě bude jmenovat třeba Lászlóné Szekeres. Znamená to prakticky vymazání jména ženy a pojmenování ženy po rodném jménu a příjmení muže. Jazyk se tu stává jedním z nástrojů kontroly nadřazenosti mužů ženám.

Jazyk vždy existuje ve společenském kontextu, co tedy vyjadřovalo přechylování v minulosti? A je pravda, že se prosazovalo po válce a odsunu v rámci degermanizace české společnosti?

Ono  -ová/-ova – tedy například Anna kovářova, z níž se stala Anna Kovářová – pochází z dob, kdy žena byla právně závislá na otci nebo manželovi. Bylo to jazykové potvrzení závislosti ženy na muži. A ano, nucené přechylování příjmení po válce se stalo součástí ponížení německojazyčného obyvatelstva. Prezident Beneš nenáviděl představu mnohonárodnostního státu a požadoval „degermanizovat všechno, i jména“.

Nečeká nás nyní nevyhnutelně střet mezi uživateli jazyka a nositelkami jmen? Ženy sice budou mít svobodnou volbu, nicméně stále platí jazyková pravidla. Takže v občance můžeme mít nepřechýlené jméno, ale v médiu, kde se přechyluje, budou o dotyčné referovat přechýleně.

Není médium jako médium, není pravidlo jako pravidlo. Jsou média, která s přehledem zvládají nepřechylovat. Je to potěšitelný výraz úcty k nositelčině nepřechýlenému příjmení. Pak jsou média typu „chytrá horákyně“: například ČT má nepsané, ale snadno vypozorovatelné pravidlo „v přímém kontaktu nepřechylovat“. Tady funguje slušnost, nebo, chcete-li, zrodilo se nové pravidlo. Třeba Daniel Stach v pořadu Hyde Park Civilizace vědkyně, s nimiž mluví, nepřechyluje. Je-li ale dotyčná z doslechu a nemůže se ozvat, ČT často přechyluje.

Myslíte, že změny v přechylování ohlašují větší budoucí posuny i v pravidlech?

Je tu norma - a norma se dodržuje. Jenže norma se pod tlakem pojmenovacích potřeb neustále mění, jinak bychom mluvili jako ve středověku. Cizinkám se až do roku 2000 u nás přechylovala příjmení v osobních dokladech. Byla to norma; dnes si to nikdo nedovolí. Češky si dřív musely nechat líbit přechýlená příjmení, dokonce i Hrábová či Hrabětová nebo Osolsobová. S mužskou podobou příjmení, tedy Hrabě či Osolsobě, by mělo problém devadesát procent rodilých Čechů a Češek.

Některé lingvistické argumenty zdůvodňující přechylování ale znějí logicky.

Nikoli čeština, nýbrž mluvčí tvoří úzus i pravidla, a mluvčí se s tím už stovky let vypořádávají. Některé dialekty zakončují příjmení na -ů, -ovic, -ojc, takže žádné -ová nepotřebují. Existuje řada běžně používaných příjmení bez -ová. Kdybych se jmenovala Dagmar Kočí, nenajde se opravdu nikdo, kdo by neuměl mé jméno použít ve větě nebo nepoznal můj rod. Komplikovat dávno vžité používání jazyka je důkaz neznalosti jazykové praxe a argumentovat monstrózními větami typu „Smetana volala Svoboda“ je hrubě neetické, zvlášť když autor nebo autorka této věty nechce slyšet, že totéž se dá říci slušněji, aniž bychom ty ženy přejmenovávali.

Vy se změnou v přechylování osobně souhlasíte?

Ano, a pro prosazování svobody volby mezi příjmením s formantem -ová a bez něj mám několik důvodů. Zaprvé má mnoho žen v Česku i v cizině příjmení bez -ová, nebudeme je přece přejmenovávat. Zadruhé nekomolit nepřechýlená příjmení je slušnost. A zatřetí: k vyjádření rodu a zařazení příjmení do vět slouží v češtině mnoho jazykových prostředků. Je načase naučit se je používat, neboť zvyšují kulturu projevu. To platí zejména pro příklady jako ono „Smetana volala Svoboda“. Třeba věta „Navštívila nás Ivana Trump, bývalá úspěšná česká lyžařka a modelka, nyní čechoamerická podnikatelka“. Mluvnických nebo lexikálních znaků ženského rodu je v ní devět. To je dost i pro největší zpochybňovačky a zpochybňovače příjmení bez -ová.