Zrušit filmové ceny kvůli vykloubenému roku? Není důvod
 
Krajina ve stínu
Krajina ve stínu • Autor: Bontonfilm

Dva odlišné pohledy na život v nacistické a komunistické totalitě a snímek rozkrývající aktuální téma sexuálního online predátorství se sešly v kategorii nejlepší film na Cenách české filmové kritiky. Nejlepším filmem roku se podle kritiky stalo historické drama ze Sudet Krajina ve stínu Bohdana Slámy, před Šarlatánem a dokumentem V síti Barbory Chalupové a Víta Klusáka. Poslední zmíněný si odnesl cenu za nejlepší dokument a stal se tak zvláštním úkazem, kdy se potká kritický názor s diváckou popularitou. V síti byl s více než půl milionem diváků i nejnavštěvovanějším loňským českým filmem vůbec a historicky nejúspěšnějším českým dokumentem.

Po udílení jakýchkoliv cen se zpravidla řeší, kdo je dostal právem, kdo neprávem, na koho se zapomnělo. Po roce zavřených kin a odsouvaných premiér se ale letos vynořily jiné otázky: jestli má vůbec smysl ceny udělovat, když má svět jiné starosti? Když se do kin nedostalo vše, co bylo natočeno a soutěž tak byla prořídlá? Jestli se neudělují ze setrvačnosti a filmům, které by je v „silnějších“ letech nedostaly? Odpověď zní: že smysl to má. Dokonce se dá říct, že víc než jindy.

Reklama
Reklama

Matematicky byl sice rok 2020 slabší: z 29 natočených celovečerních filmů se jich do kin dostalo 19, ze 34 dokumentů pak polovina. Dva – Alchymická pec a FREM – měly premiéru on-line. Čistě hypoteticky by tedy mohl být slabší obsahově i kvalitou. A taková úvaha vede k domněnce, že filmy, které do kin přišly, to měly snazší, protože měly menší konkurenci. V normálním roce by zapadly. To je ale úvaha, která stojí na vodě. Jednak odložené filmy zatím nikdo neviděl, a je tak těžké usuzovat, o co přesně český film a divák v uplynulém roce přišel. Za druhé by se nemělo přehlížet, že česká kinematografie dlouhodobě trpí nadprodukcí a s ní jde ruku v ruce i snižující se kvalita. Více tedy ne vždy nutně znamená i lépe.

https://www.youtube.com/watch?v=APCG4e3OpCQ

Vítězná Krajina ve stínu, která vynesla i cenu Magdaleně Borové za roli morálně pevné ženy smýkané dějinami v pohraniční vesnici, je po mnoha stránkách výrazný film. Ať už díky promyšlenému „divadelnímu“ pojetí typů, které se potkaly na jedné venkovské návsi a do nichž scenárista Ivan Arsenjev vepsal, jak se z milých sousedů stávají vrazi a oběti. Nebo kvůli vytlačovanému a pokřivovanému tématu vyhnání Němců a bourání hýčkaných nacionalistických iluzí o nás, Češích. Jeho vítězství není zásadní přešlap ani z nouze ctnost.

Podobně se to má se Šarlatánem, jenž přinesl Ivanu Trojanovi cenu za herecký výkon a Agnieszce Holland za režii. Ukázal jak sluší tuzemským tématům, když se jich chopí někdo spřízněný, ale zvenčí. Kdo tedy dokáže nahlédnout zavedená dějinná schémata životněji, protože je zná, ale zároveň si je nehýčká a dokáže je „obětovat“ jiným tématům. Příběh léčitele Jana Mikoláška, jenž mohl skončit jako další standardní životopis, na něž česká kinematografie trpí, se rukách polské režisérky proměnil v nadčasovější úvahu o egu, svůdnosti výjimečného daru a nemožnosti někoho vlastně zcela poznat.

V síti se pak proměnilo i díky promyšlené kampani a práci kolem filmu ve fenomén se společenskou relevancí. Kategorie dokument zároveň nabídla nečekaný mix nominovaných, který ukazuje na rozptyl i tep v českém dokumentu. Vítěze doplnili Králové videa a zmíněný „nepomníkový“ portrét Jana Švankmajera Alchymická pec.

https://www.youtube.com/watch?v=r8a3eJR4Tjs

Ještě dutěji výtky na slabý rok znějí při pohledu do „menších“ kategorií Mimo kino, Objev roku, Audiovizuální počin a nově přidaného krátkého filmu. Mimo kino vyhrála kriminální mini-série Zrádci Viktora Tauše, kterému se daří v posledních letech vnášet vzrušení do žánru krimi.

Cenu pro Audiovizuální počin získali Viera Čákanyová a Tomáš Klein za „odlidštěnou“ kameru k experimentálnímu dokumentu FREM, který simuluje svět, z něhož zmizel člověk. Čákanyová za něj byla nominovaná i na Objev roku a snímek jednoznačně patří k tomu nejoriginálnějšímu, co tu loni vzniklo. Objevem roku se zaslouženě stal Jindřich Andrš za snímek Nová šichta, s nímž už vyhrál sekci Česká radost na festivalu v Ji.hlavě. V humanistickém, observačně hraném portrétu horníka hledajícího po zavření dolu novou práci ukazuje přes svůj věk jako režisér s jasnou vizí a nebývalou vnímavostí.

Z katedry režie pražské FAMU pak vzešel vítězný krátký snímek Anatomie českého odpoledne. Adam Martinec v etudě u českého koupaliště, kde do pohodářství vstoupí tragédie, sice nezapře inspiraci poetikou československé nové vlny, ale zároveň zkouší přidat vlastní sociální osten obnažení české povahy. V Anatomii je stále patrný kus hledání vlastního výrazu, ale pokud jde krátké filmy vnímat jako inkubátory talentů české audiovize, pak to v nich roste zajímavě.

https://www.youtube.com/watch?v=DEllhM2K_-s

Ceny tak letos ukazují, že i „divný rok“ se zavřenými kiny a prořídlou nabídkou vydal filmy a seriály, které stojí za pozornost. A zaslouží si všechnu podporu, jakou mohou dostat. Už právě  proto, že přišly do „divného“ roku, jenž jim kladl větší překážky na cestě k divákům. Nebo proto, že na kulturu obecně má česká vláda v krizi tendenci zapomínat, a audiovizi dokonce často bezradně odsouvat z kultury do průmyslu a obchodu. Ceny připomínají, že i když jsou zavřená kina, kinematografie neskončila.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte