0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Komentáře1. 11. 20165 minut

Vyděsil vás Zeman? Dejte si Babiše

Politicky nekorektní postřehy z četby jednoho webového rozhovoru

Atmosféru fascinace Zemanem a otázkami, jestli dělá chyby, jaké a jestli jich udělá dost na to, aby mu voliči vystavili one way ticket na Vysočinu, rozčísl koncem minulého týdne pozoruhodný novinový rozhovor. Dvojice mladých mužů z webové stránky The Student Times (funguje v rámci E15.cz) Filip Zajíček a Kirill Ščeblykin v něm vyzpovídala Andreje Babiše - a rozhovor je vedený natolik dobře, že patří k těm nejlepším, jež se šéfem ANO česká média dosud udělala.

Způsobily to výborné otázky a pohotová reakce na Babišovo řečnění, ale zčásti možná také Babišovo přesvědčení, že před mladíky se nemusí tolik hlídat. Efekt je drtivý. Dokonce tak, že se dá zapomenout na Zemana a jeho nadbíhání komunistické Číně, kvůli kterému už neváhá zneužít ani téměř devadesátiletého osvětimského vězně.

Reklama

Když se Andrej Babiš rozpovídá, zalije čtenáře vlna různých pocitů od výsměchu po docela vážné obavy. Držitel momentálně největší politické podpory je plný nějakých myšlenek, ale nedokáže je udržet či přetavit v souvislý slovní projev. Proto skáče sem a tam, do minulosti i do budoucnosti, tu k Balšínkovi, za chvíli k Palasovi nebo Marku Bendovi a jeho kdovíjakému článku pro Lidové noviny. Syrské uprchlíky míchá s americkým vízem pro svoji dceru, systém rozhodování v evropských institucích s angličtinou ministra Chovance. Nereaguje na položené otázky, ale snad na nějaké jiné otázky z úplně jiných rozhovorů či politických debat, které se mu promítají do jeho rozbouřené mysli. Jako kabaret je to docela dobré, jako nástin státnické vize tristní.

Z hromady slov a půlvět ovšem někdy vypadnou ucelenější myšlenky, které dojem kabaretu rázně utnou. Babiš například ví, že spoluřídit vládu a zároveň vlastnit média, která mají vládu kritizovat, není dobré. „To, že principiálně bych neměl jako politik vlastnit média, ano, s tím souhlasím,“ říká. Vzápětí však dodává, že si koupí, co bude chtít, a že nám do toho nic není. Babiš je v tu chvíli trochu Čína: také má v podstatě neomezené peníze a můžeme jen čekat, koho a co si za mě pořídí. Pořídil si i bytostného anglosasa Jana Macháčka, na něhož se v rozhovoru odvolává - přesto vypadají jeho představy o světě jako směs Zemana, komunistů a Okamury.

Nad tím vším je pak jako věčný antický chrám vystavěn narativ vzpoury proti těm zkorumpovaným mocným, těm u kormidla. „Náš problém je, kdo tuto zemi vede,“ neváhá prohlásit místopředseda vlády Babiš, pořád pevně zaklíněný do reality někdy před deseti lety. Čtenář má dokonce chuť se vsadit, že Babiš bude říkat stejná slova, až bude v Česku současně premiér, neotřesitelný šéf nejsilnější politické strany, největší zaměstnavatel, největší adresát dotací a majitel velkých médií.

Jeden z šampionů českého kapitalismu zkrátka došel k přesvědčení, že „tuto zemi“ bude vždy někdo ovládat, a teď ji chce ovládat on. Přitom se ani náznakem nesnaží nás ostatní uklidňovat, že kromě těch horších bude ctít i ty lepší zvyky, které sem ze Západu stihly dorazit. Možná bude, nicméně teď má potřebu nám říkat, že pravidla EU jsou diktát a mediální kritika lži.

Babiš měl opět potřebu říct, že jako politik je produktem doby, a má v tom svoji krutou pravdu. Jeho arogance sice ještě zdaleka nedosáhla přesvědčení přinejmenším krajských bossů ODS ze začátku tisíciletí, že jim všechno patří. Nevíme, do jaké míry tohle Babiš bude chtít vztáhnout na republiku jako celek, pokud jasně vyhraje příští volby. Ani jakým způsobem bude do vlády dosazovat lidi, kteří - jak říká - „v životě něco dokázali, lidi, kteří postavili v životě aspoň psí boudu, a já jsem nějakou psí boudu postavil, víte?“.

Babišovy mediální výstupy jsou tak chaotické, program ANO tak obecný a zkušenosti tak malé, že nevíme, jak bude vládnout. Při čtení zmíněného rozhovoru ovšem není těžké propadnout pocitu, že Česko nebude patřit k zemím, o nichž se s uznáním mluví při přednáškách politologie na Oxfordu. Babiš pevně uvízl ve starém známém bipolárním světě, kde každý, kdo s ním nesouhlasí, je jeho nepřítel. Kde je zvykem svádět vlastní slabosti na někoho jiného. Kde je důležité nasazovat na trhovce, ale nebetyčnou horu vlastního střetu zájmů nevidí, neslyší.  A kde fňukání do kamery je běžným stylem komunikace, protože politika je braná především jako příval emocí k ohlupování davu.

Aby byl účinek ještě lepší, neváhá Babiš mezi řešením Brexitu, uprchlíků nebo penzijní reformy najít dost soustředění, aby ukázal prstíkem na jména nepřátelských novinářů, a gestikuloval směrem k davu, že to jsou ti, kdo mně, a tedy i vám škodí. Tak si to dobře pamatujte! Já, Andrej Babiš, si to také pamatuji.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].