Proč nás nezajímá, jak se chovají firmy, jejichž výrobky kupujeme?

Pročítat a hodnotit slevové nabídky supermarketů a všech dalších možných obchodů včetně internetových je skoro hlavní národní zábavou. Teď neřešme, že podobné dělají i Němci nebo Rakušané. Protože oni na rozdíl od obyvatel českomoravskosklezské kotliny vědí. A co vědí, je docela podstatné, a právě o tom budeme s panem Patizonem mluvit na následujících řádcích. Mohli by to totiž vědět i obyvatelé země, na jejímž hlavním Hradu sedí Miloš Zeman, ale oni se o to příliš nezajímají. Myslí si, že se to nepotřebují naučit, protože si taky myslí, že si za to „nic nekoupí“.

Na slevách není samozřejmě nic špatného, až na to, že poměrně často kupujeme zlevněné výrobky, které jsou i po slevě velmi předražené. To si dokonce někdy umíme spočítat. Ale už nás moc nezajímá, co všechno se děje kolem. Kdo nám jaké výrobky dodává a jakou má přitom obchodní politiku.

A také nás příliš nezajímá, jak se ta firma chová ke svým zaměstnancům (tedy v podstatě k „nám“), jak řeší dopad výroby svých produktů na životní prostředí, jak je na tom ve vztahu ke korupci nebo k lidským právům. A navíc, i kdybychom se o to zajímali, příliš bychom se o tom v Česku nedověděli. Neexistuje tu pro firmy žádná povinnost podobné informace zveřejňovat. Na rozdíl od Německa, Rakouska a další více než desítky zemí na Západ od nás.

Typická česká námitka je, že si stejně za takové informace nic nekoupím. „Ty ses dal ke Greenpeace?“ zeptal se mě kamarád s vysokoškolským titulem, když jsem se ho ptal, co ví o okolnostech výroby docela obřího „nanuku“, který si právě rozbaloval. Když jsem mu řekl, že u Greenpeace nejsem, že se prostě ptám na to, co má informačně k dispozici většina zákazníků v Evropské unii, zarazil se a pak řekl: „Furt mám v sobě zakódované to totalitní myšlení.“

Takže, ve většině zemí Evropské unie existuje něco, co má nepřitažlivý, dokonce spíše odpuzující název – nefinanční reporting.  Jednoduše řečeno. V Česku považujeme za samozřejmé, že společnosti mají povinnost zveřejňovat informace o svých financích. Jaké měly zisky, kolik si půjčily u banky, jaké zaplatily daně. Nejde sice o nic, co by se masově veřejně četlo, ale je to k dispozici. Onen nefinanční reporting je zákon, který říká, že firmy mají povinnost informovat i o jiných než finančních dopadech své činnosti na společnost.

V každé zemi je to trochu jiné, ale třeba fakt, v jakých podmínkách pracují a jaké výhody mají zaměstnanci dané firmy, je běžné zveřejňovat nejen v Německu nebo severských zemích. Obvyklé je zveřejnění třeba protikorupčního auditu firmy. Docela komplikovaného testu, jak jsou na tom manažeři s ochotou brát úplatky. Nebo že se v kosmetických výrobcích společnosti nepoužívá palmový olej, protože… Anebo že se naopak používá protože… Jinými slovy, firmy se svými zákazníky komunikují. Banky, IT firmy, výrobci léků i obchodní řetězce si začínají uvědomovat, že podstatná pro jejich úspěch je důvěra v jejich podnikání a že důvěra se dá získat především otevřeností a komunikací.

Pro zákazníky je samozřejmě i nadále důležitá jejich peněženka a sleva. Ale uvažování o tom, co a jak nakupovat, se mění. Peníze nejsou jediným kriteriem nákupu, často ani tím hlavním. Důležitá je ona důvěra ve výrobce. Už ho nepodezřívám, že si chce na můj úkor jen naplnit kapsy, ale že ví, že si mě musí považovat, a proto se se mnou má bavit. Tam směřuje novodobý obchod.

Do Česka to zatím moc nedolehlo. O tom, že tuzemští poslanci zrovna teď schvalují zákon o nefinančním reportingu, se v médiích téměř nepíše - a je jasné, že zákonodárci, podpořeni dravými finančními zájmy tuzemských firem, schválí jen to nejnutnější, co předepisuje Evropská unie. Zákon se stane spíše byrokratickým předpisem než normou, která může dělat společnost bohatší a veselejší.

Nakonec máme zkušenosti z občanské iniciativy Rekonstrukce státu. Je to už tři roky, co jí většina zákonodárců slíbila, že odhlasuje devět zákonů, které omezí korupci, tunelování, sníží moc politických stran a zvýší kontrolu státního majetku. Devět zákonů. Z nichž většina platí ve většině zemí Unie. Po těch třech letech je skóre mizerné. Byly schváleny jen tři zákony v docela okleštěné formě, tři jsou „ve výrobě“ a u dalších je málo pravděpodobné, že je někdo v tomto volebním období schválí. Neviňme z nezájmu jen poslance.

O nefinančním reportingu nenajdeme v médiích v podstatě žádnou zmínku, o iniciativách Rekonstrukce státu se píše poměrně málo, o jejích návrzích zákonů skoro vůbec. Tato společnost si pořád zřejmě myslí, že hlavním zdrojem bohatství je finanční zisk. A že tajemství úspěchu v jeho dosažení je v umění ošidit toho druhého. A jak říká pan Patizon – je to jinak a je to jednoduché. Stačí být jen zvědavý a umět se domluvit.