Protivládní a proticovidové protesty vyvrcholily nedělní demonstrací na Staroměstském náměstí. Některé argumenty organizátorů a vystupujících zní znepokojivě, jiné naivně a další nebezpečně. Zatímco s chirurgickou přesností vedený rozbor nesmyslných výroků však může hodně pomoci, odsudek všech, kteří vyjadřují protest, může napáchat velké škody.
Nic není jisté
Jestli se někdy ukázala jako naivní teze, že všichni mají stejné příležitosti, jen se musí snažit, pak právě v této době. Společnost se rozdělila do několika skupin, kdy někteří mají práci bez ohledu na okolnosti, další si užívají čas zklidnění a možnost být s rodinou, zatímco jiní se o práci bojí, případně se obávají o své živnosti a firmy, protože je omezení ohrožují.
Ti, kteří se strachují o práci, zažívají pocity srovnatelné s těmi, kdo se bojí nákazy koronavirem. A mají mnohdy pocit, že jsou opuštění vládou a zesměšňováni těmi, kdo se o práci či živnost bát nemusí. Fakt, že se do jejich čela snaží postavit politici, kteří to chtějí využít k svým cílům, nic nemění na tom, že tito lidé zažívají velmi náročné období.
Premiér Andrej Babiš se v televizním vystoupení nad lidmi demonstrujícími proti opatřením rozzlobil. Jenže by si měl uvědomit, že hněv některých z nich je výsledkem jeho zmatené politiky. Tolikrát změnil názor, rozhodnutí a směřování vlády, že jen málokdo tuší, co se vlastně děje. V aktuálním Respektu máme text o lidech, kteří se nechtějí očkovat, a velká část citovaných hlasů (včetně těch, které se do článku nevešly) zmiňuje, že jedním z problémů je pro ně právě to, že vládě nerozumí. Že se nic pořádně nevysvětluje. Vláda říká, že je ještě čas, ale to může být jen zbožné přání.
V roce 1966 Margaret Thatcher pronesla v parlamentu projev, ve kterém kritizovala zmatečnost ekonomických opatření levicové vlády. Podle konzervativní političky brzy nikdo nebral slovo premiéra vážně, a nezabíraly proto ani opravné kroky. Veřejnost jim už nedůvěřovala. Lidé „nesoudí jeho opatření jako taková“, vysvětlovala Margaret Thatcher postoj části společnosti, „místo toho posuzují skupinu lidí v čele s panem premiérem, kteří tato opatření zavádí.” A přesně to se nám děje. I dobré kroky nakonec působí nedůvěryhodně - přijímá je totiž nedůvěryhodná vláda.
Vznést námitku
Z politického hlediska je to velmi náročná situace. I pro opoziční politiky. Tedy pro zodpovědné politiky, populistům stačí zakřičet: Omezují vaše práva, skandál! A už nemusí řešit kolabující nemocnice, domovy pro seniory atd. Bagatelizace současné situace některými aktéry je nebezpečná. Například chování bývalého prezidenta Václava Klause je společensky naprosto nezodpovědné.
Když se ale pozornost upne jen na nejsilnější a mnohdy přitroublý hlas, smetou se s tím i všichni, kdo jen chtějí vznést námitku, případně zvolat: My jsme tu taky a fakt už jsme v háji, vše, co jsme budovali deset, dvacet let, nám mizí před očima…
Tohle opravdu není na mnoha úrovních rovnocenná bitva. A tak jako je nutné si uvědomit, že důsledky našeho nesolidárního jednání odnesou jiní (nemocní, zdravotníci, sociální pracovníci), je třeba také chápat, že ne každý má jisté místo v zaměstnání, a tím i garantovaný příjem. A stát, který je do této nejisté situace (byť za vážných okolností) uvrhl, s nimi pořádně nemluví, nevysvětluje své kroky a nesděluje, na základě jakých analýz k nim došel.
Ne, neexistuje jednoduché řešení, po kterém si všichni padnou do náruče. Ale aspoň elementární snaha pochopit ty druhé by tu být mohla.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
