Nadal, Djokovič a Federer v šamanské extázi a společném tanci

Rafael Nadal získal v neděli čtrnáctý titul na grandslamovém turnaji French Open. Zároveň dosáhl na své dvacáté druhé grandslamové vítězství – jde o součet výher na čtyřech největších turnajích (kromě Francie je to Wimbledon, US Open a Australian Open). Španělský tenista tak potvrdil své vedení v historickém žebříčku, za ním následují Švýcar Roger Federer a Srb Novak Djokovič s dvaceti získanými grandslamy. Björn Borg, jedna z největších tenisových legend historie, má jedenáct grandslamových vítězství a je v žebříčku těchto trofejí šestý.

Počet Nadalových grandslamů je jedna věc. Druhou a mnohem více fascinující je fakt, že je získal v čase legend. Na turnajích skoro dvacet let potkává další nejúspěšnější hráče historie – zmíněné Djokoviče a Federera - a jednu dobu jim sekundoval ještě Brit Andy Murray. Získat v takové konkurenci rekordní počet ceněných grandslamových trofejí je prostě neuvěřitelné. Stejně jako výkony a trofeje jeho hlavních soupeřů. A jsme u základní otázky: jak to ti tři dělají?

Tuhle otázku si kladu už pár let a zatím jsem našel jedinou relevantní odpověď. Chtějí. A to opravdu a s vědomím, že vítězství v prestižním turnaji je sice super, ale není zdaleka nejdůležitější věcí. Federer působí při hře chladně, Nadal naopak velmi emotivně, Djokovič se pohybuje mezi chladem a emocemi a jako jediný z nich se umí vztekat. Všechny tři ale spojuje energie, kterou při hře vyzařují; energie, která jim dovolila ponořit se do hry takovou měrou, že ty nejfantastičtější údery hráli intuitivně, jakoby vedeni nějakou mystickou podstatou tenisu.

Někdy jejich vzájemné zápasy působily, jako by třeba Nadal nehrál proti Federerovi, ale oba dohromady tančili na kurtu ve společné choreografii se sítí, míčky a raketami. V představení, v němž konečné vítězství bylo sice oceněné, ale podstatnější byl onen tanec, prožívání každé herní situace, každého úderu, čekání na podání soupeře v nějaké vnitřní šamanské extázi a vzájemném propojení.

Viděl jsem letos ve čtvrtfinálovém zápase Nadala s Djokovičem, a pak druhou půlku Španělova finále s Norem Casperem Ruudem. Zatímco první zápas byl oním popsaným šamanským rituálem, finále bylo obyčejnou sportovní bitvou, v níž Nadalovi stačila jen trocha tenisového umění, energie a odhad chvíle, kdy soupeře zlomil. I Casper Ruud bezesporu chtěl vyhrát velký turnaj, ale jeho chtění vypadalo obyčejné – jen jako touha po úspěchu.

Nadal, Federer či Djokovič chtějí, ale jejich chtění viditelně neobsahuje jen potřebu dosáhnout něčeho hmatatelného jako je úspěch, peníze, sláva. Možná původně bylo, možná měli štěstí, že se shodou okolností začali na turnajích potkávat a soupeřit - a jak jim přibývalo titulů, začali chtít víc. Stát se součástí hry zvané tenis se vším všudy. Možná tak jejich hra nezůstala jen soupeřením, ale každý okamžik, každý míček se stával podstatným sám o sobě. Nakonec tenisové počítání „bodů“ je tak trochu nastaveno a oni toho dokázali dokonale využít. Nehrají tenis, tančí šamanské obřady.

Na rozdíl od jiných článků, které píši, si na konci mohu dovolit pochybu – třeba se mýlím, třeba mě k tomu pohledu vede jen opakované nadšení ze zcela náhodného sledování jejich vzájemných zápasů v posledních osmnácti letech. Každopádně jsou výjimeční. A nedá se popřít, že si Nadal svůj čtrnáctý pařížský grandslamový titul naprosto plně zasloužil - právě odtančením čtvrtfinálového šamanského rituálu s Djokovičem.