Hlavně pozor na falešné liberály

Je tohle skutečně pojmenování problémů, které teď nejvíc trápí politickou stranu bojující na dohled hranice potřebné pro vstup do parlamentu? Potřeba se distancovat od „falešných liberálů“. Potřeba přestat dělat kompromisy. Potřeba přestat se bát „pisálků“. Nebo se jen nová první místopředsedkyně občanských demokratů Alexandra Udženija, která zmíněné věty brzy po své volbě na víkendovém stranickém kongresu formulovala, vyznala ze svých vlastních politických priorit?

Bezprostředně po politické volbě bývá veřejnost náchylná poslouchat pozorněji než obvykle, pokud tedy paní Udženija chtěla v tuhle velkou chvíli mluvit právě o falešných liberálech, něco to patrně znamená. Zbývá jen vyřešit co.  O něco srozumitelnější je další její závazek, brát se za živnostníky, skupinu - jak řekla - „ohroženou touto vládou“. Jediná nesrovnalost je, že počet živnostníků za této vlády neklesá, v poslední době naopak mírně roste.

Přes značně nesrozumitelné vyjadřování je ovšem volba Alexandry Udženiji nejviditelnější událostí, kterou zatím kongres občanských demokratů přinesl. Zastupitelka pražského magistrátu a bývalá radní tamtéž porazila veterána ODS Jana Zahradila, který se zná a rád i fotí s Davidem Cameronem, ale domácí politiku si coby letitý europoslanec a expert na zahraniční politiku drží na distanc. Udženija vyhrála suverénně. S pověstí rázné ženy, která zatím ve velké politice ničím výrazněji nevynikla a o boji proti „socialismu Sobotkovy vlády“ umí mluvit skoro stejně neúnavně jako předseda strany Petr Fiala.

Mezi jmény řadových mužských místopředsedů, v nichž se orientuje pouze opravdový znalec „jediné skutečné“ pravicové politiky, vyčnívá starostka severočeských Obrnic Drahomíra Miklošová, lokální politička oceněná Radou Evropy za úspěšnou integraci romské komunity. Volbu Miklošové je třeba brát jako důkaz, že ODS čas od času sahá do nitra své stále relativně početné členské základny, která má evidentně větší potenciál, než o ní kritici rádi tvrdí.

Jinak byl kongres obvyklým workshopem stranického optimismu, který ODS potřebuje na cestě k vyšším preferencím. Kdo chce při tom vidět rozpaky, ten je vidí. Důvěru suverénně získal předseda, který má podstatně lepší pověst, než bývalo v ODS zvykem. Ale jinak zatím nejvíc vyniká vršením frází o svobodě. Občas se přitom vloudí rušivý moment, třeba když v roli hlavního zahraničního spojence vystupuje na kongresu polský vládní politik, jehož vztah ke svobodě a demokratickým institucím, jež by ji měly podpírat, by ODS nesnesla, pokud by jej projevovala česká vláda.

Kdo se chtěl o trajektorii kdysi důležité partaje dozvědět něco víc, zajímá ho názor na řešení uprchlické krize, vztahy se spojenci v EU, otázka rehabilitace občanské pravice, vztah k potenciálním koaličním partnerům, názor na využití ekonomického vzestupu nebo na proměnu nálad zdejší veřejnosti, musí si počkat na další měsíce, možná roky. Realita je zatím taková, že ODS je malou stranou - a jako každá malá strana teď řeší hlavně sama sebe.

Předseda Fiala sice ohlásil připravenost vládnout, problém ovšem je, že zatím není a ještě nějaký čas zřejmě nebude s kým.