Drsný nový svět vyžaduje nový tvrdší internacionalismus

Donald Trump vyhrožuje, že obsadí Grónsko, území aliančního spojence, i za pomoci vojenské síly, zatímco se Vladimir Putin pokouší obsadit Ukrajinu. I když to nakonec neudělá, je to nový svět: postzápadní svět neliberálního mezinárodního chaosu. 

Úkol liberálních demokracií obecně, a Evropy zvláště, je nyní dvojí: uvidět tento svět takový, jaký je, a přijít na to, co s tím sakra budeme dělat. 

Užitečným výchozím bodem je čerstvě zveřejněný celosvětový průzkum veřejného mínění. Uskutečnil se loni v listopadu v jedenadvaceti zemích na zadání Evropské rady pro zahraniční vztahy (ECFR) a ve spolupráci s naším oxfordským výzkumným projektem Evropa v měnícím se světě (a přečtěte si, prosím, celou zprávu, kterou jsem napsal společně s Ivanem Krastevem a Markem Leonardem). Jedná se o čtvrtý z řady průzkumů, které provádíme každý rok od začátku Putinovy invaze na Ukrajinu, takže můžeme sledovat, jak se situace vyvinula z tehdejší velmi špatné až do současné naprosto kritické. 

V roce 2022 jsme byli svědky, jak se transatlantický Západ sjednotil v pobouření nad invazí na Ukrajinu, ale zároveň se oddělil od dalších velmocí a středních mocností, jako jsou Čína, Indie a Turecko, které byly docela spokojené s tím, že mohly pokračovat v obchodování s Ruskem jako doposud. Ruská ekonomika přežila bezprecedentní západní sankce, protože tyto státy nyní disponují dostatečným bohatstvím a mocí, aby byly jednotnému Západu protiváhou. Již tehdy se jednalo o postzápadní svět, ale Západ v něm stále hrál roli. 

Trump 2.0 tohle všechno změnil. Nyní máme postzápadní svět, ale bez soudržného geopolitického Západu, který by v něm působil. Pokud můžeme Trumpovu nevyzpytatelnému narcismu připsat strategickou konzistentnost, pak se jeho přístup blíží tomu Putinovu než přístupu kteréhokoli amerického prezidenta od roku 1945. Jak upřímně vysvětluje jeho pravá ruka Stephen Miller, věří, že svět je „řízen silou... nátlakem... mocí“. 

Evropané to pochopili. Překvapivě méně než jeden z pěti kontinentálních Evropanů (v průměru z deseti zemí EU, které jsme zkoumali) a pouze jeden ze čtyř Britů nyní považuje USA za spojence. A na Ukrajině je tento podíl pouze 18 procent. My Evropané stále považujeme USA za „nezbytného partnera“, ale už nikoli za spojence. 

Zbytek světa si to rovněž začíná uvědomovat. Zatímco v našem prvním průzkumu 60 procent čínských respondentů považovalo americký a evropský přístup za stejný nebo podobný (tedy že existuje jediný Západ), nyní to tvrdí pouze 43 procent, zatímco jasná většina si myslí, že se liší. Západ je v současné době minulostí. 

Co s tím tedy máme dělat? Nejhorší, co bychom mohli provést, je pokračovat v naříkání nad ztraceným „mezinárodním systémem založeným na pravidlech“, selektivně se odvolávat na mezinárodní právo (Ukrajina ano, Gaza ne) a zároveň pokračovat v servilním usmiřování Trumpa. Zároveň se samozřejmě nechceme chovat jako americký prezident nebo Putin. 

Potřebujeme nový internacionalismus: rychlejší, flexibilnější, tvrdší. Odmítnout použití síly, ale přijmout použití moci. Nezaměřovat se na stávající struktury a aliance, ale pragmaticky hledat širší spektrum partnerů pro jednotlivé otázky a problémy. Méně se starat o pravidla, více o výsledky; méně o proces, více o pokrok. Jedná se o výzvu především pro institucionální EU, která je nekonečně pomalým, na pravidlech založeným a procesně náročným ztělesněním mezinárodního řádu liberálních devadesátých let. 

Už to začínáme dělat v případě Ukrajiny, a to díky neotřelému spojení koalice ochotných a samotné EU, která na bruselské poměry postupuje závratným tempem. Jak jsem uvedl minulý měsíc, měli bychom se snažit co nejdříve dosáhnout pozice, kdy budeme schopni podporovat a udržet nezávislost Ukrajiny i bez podpory USA. 

A co Grónsko? Zaprvé, ve všem, co děláme, bychom se měli řídit pokyny zvolených vlád Grónska a Dánska. To je koneckonců to, co odlišuje liberální demokraty od autoritářských imperialistů.  

Ministři zahraničí Grónska a Dánska byli po konzultacích s evropskými a NATO spojenci tento týden ve Washingtonu, aby se pokusili dosáhnout dohody. Jejich nabídka má údajně zahrnovat silnější evropský bezpečnostní závazek, možná v podobě mise Arctic Sentry (Arktická stráž) volně založené na stávající misi Baltic Sentry (Baltská stráž), a poskytnutí přístupu USA k nerostným zdrojům. 

Uvidíme, zda to bude stačit k odvrácení bezprostřední krize. Ale tím to nemůže skončit. Vše nasvědčuje tomu, že Trump bude s postupem času a s rostoucími domácími problémy stále extrémnější a nepředvídatelnější. 

Zde je tedy několik návrhů. K vyhlášení mise Arctic Sentry by měli německý kancléř Friedrich Merz, francouzský prezident Emmanuel Macron a britský premiér Keir Starmer vyrazit na návštěvu do Grónska společně s dánskou premiérkou Mette Frederiksen. Měl by se k nim připojit i kanadský premiér Mark Carney, protože Kanada je spojencem NATO, který je faktickým západním sousedem Grónska a je přímo ovlivněn nejistotou v Arktidě.  

Pokud mohou jet vlakem do Kyjeva, mohou letět do Nuuku. Kupodivu může být tato návštěva stejně důležitá jako samotný bezpečnostní závazek, protože druhým jazykem prezidenta Trumpa je televize. Z obrázků ten vzkaz pochopí. V Grónsku by mělo zůstat několik dobře viditelných, nápadně uniformovaných evropských a kanadských styčných důstojníků. 

Grónský premiér Jens-Frederik Nielsen tento týden řekl, že pokud si budou muset vybrat, „vybereme si Dánsko, vybereme si EU“. Unie by proto měla rychle najít způsob, jak zvýšit svou, v současné době mizivou finanční podporu Grónsku – a to nejen v příštím rozpočtovém období, jak se zřejmě plánuje. Pro předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyen a předsedu Evropské rady Antónia Costu to bude dobrá příležitost, aby také nasedli do letadla do Nuuku. 

Až tam budou, měli by zahájit strategickou diskusi o možném budoucím úzkém vztahu mezi nezávislým Grónskem a EU. Je zcela jasné, že EU zítřka bude mít řadu na míru uzpůsobených vztahů s klíčovými sousedy – včetně Velké Británie, Ukrajiny, Turecka a Kanady. Proč ne také s Grónskem? 

Mezitím by Evropa – největší ekonomický partner Spojených států – měla neveřejně zvážit ekonomické zásahy (včetně prodeje amerických státních dluhopisů), které by mohla podniknout ve stále nepravděpodobném případě, že by Trump nařídil vojenské převzetí Grónska v Putinově stylu. Nástin těchto nouzových plánů by mohl být diskrétně předán Bílému domu prostřednictvím amerického ministra financí Scotta Bessenta nebo prezidentova zetě Jareda Kushnera.

Bezpochyby existují i jiné možné kroky, na které jsem nepomyslel, ale princip je jasný: Evropa (a Kanada a další liberální demokracie) vyzařující tichou sílu, moc a odhodlání.

Jedním z nejdepresivnějších zjištění našeho průzkumu je, že Evropané jsou světovými lídry v pesimismu. Téměř polovina z nich si nemyslí, že EU může jednat na rovnocenné úrovni s globálními mocnostmi, jako jsou USA a Čína. Pokud začneme praktikovat tento nový, rychlejší a tvrdší internacionalismus, možná více Evropanů znovu uvěří v Evropu.

Autor je britský historik a publicista.