Co napadá mocné idioty. Počet vražd investigativních novinářů roste

Podle čerstvé zprávy organizace Reportéři bez hranic (RSF) zahynulo letos ve spojení se svou prací rovných padesát novinářů a za posledních deset let jich je už 937. Nejčastěji jsou podle informací RSF vražděni ti, kteří se zabývají investigativní (pátrací) žurnalistikou. Na vrcholu statistiky jsou podle témat novinářky a novináři píšící o státní či komunální korupci nebo manipulovaných veřejných zakázkách, následují ti, kteří se zabývají mafiemi a organizovaným zločinem. Překvapivě teprve po nich se mezi oběťmi žurnalistické práce objevují novináři připravující reportáže o demonstracích, které byly následně brutálně potlačeny a oni sami to odnesli smrtí. A až potom přicházejí váleční zpravodajové.

Jsou samozřejmě mnohem nebezpečnější povolání než novinář. Třeba podvodní svářeči, dojiči hadího jedu, nebo piloti v buši, jak najdeme v řadě statistik – ale ti nejsou vražděni, umírají v důsledku rizik, která jejich povolání přinášejí. A nutno dodat, že třeba Evropě se vraždy novinářů víceméně vyhýbají (omluva za tuto statistickou vsuvku všem pozůstalým po zavražděných evropských žurnalistech). Rizikové země byly naopak v posledních letech Mexiko, Afghánistán, Sýrie nebo Čína.

Jenže zároveň platí, že počet zabitých novinářů, kteří se snaží odhalovat zločiny moci od politiků přes strážce zákona až po velké obchodníky či státní firmy, už několik let roste - a pro zasvěcené není překvapením. Války přinášejí stále utrpení milionům lidí, na tom se nic nemění. Stejně tak zůstává platný fakt, že ve válce umírají i zpravodajové. Bohužel se však stává jistou samozřejmostí, že svým životem zaplatí i novináři, kteří píší o propojení zločinu a státu, odhalují defraudace a podvody (třeba Slovák Ján Kuciak nebo maltská novinářka Daphne Caruana Galizia).

Vzrůstající počty zavražděných investigativních novinářů jsou jedním z dokladů vzrůstající arogance moci reprezentující propletenec politiků, státní správy a zločinu všeho druhu – nejvíce ale moci, která si skrze podvody uzurpuje státní i soukromý majetek. Známe to nejen z již citovaných zemí a Ruska, ale i z některých afrických států. Novináře, který dotírá a ohrožuje „byznys“ nebo „moc“, je zkrátka dobré se zbavit. Můžeme ho zdiskreditovat, postarat se o jeho vyhazov z práce - nebo ho zabít.

Tváří v tvář faktům Reportérů bez hranic se dají postavit slova prezidenta Miloše Zemana, který ve svém vánočním projevu vyjmenoval několik tuzemských novinářů, kteří jsou „hodni nejhlubšího opovržení“. Prezidentova slova komentoval už kolega Marek Švehla. A ve světle informací RSF znějí opravdu zlověstněji než coby výraz touhy starého muže po pomstě. Ta slova jsou velmi nebezpečná - zejména v době, kdy si mnoho seriózních žurnalistů přečetlo na sítích a vůbec v elektronickém světě výhrůžky násilím a smrtí.

Práce investigativního novináře není vlastně nijak hrdinná, je to něco jiného než psát z terénu o válce nebo souboji drogových kartelů. Investigativní novinář tráví spoustu času „za stolem“ vyhledáváním faktů, analýzou a komunikací. Většinou je to stůl pracovní, někdy kavárenský nebo hospodský, nebo konferenční stolek na nějakém úřadu. Občas konspirativní schůzka. Letící kulka se zdá v takovém prostředí méně pravděpodobná než zemětřesení.

Tedy do chvíle, než se objeví mocný idiot s myšlenkou, že může nechat novináře odstranit. A při neustálém znevažování seriózní novinářské práce politiky, finančníky, konspirátory, cizími mocnostmi, ale někdy i selháním žurnalistů samotných je pak logické, že „odstranění“ novináře se někomu zdá celkem jednoduchým řešením problému.